Zima v Kanadě

Kanadských zim jsem již prožil či přežil pětačtyřicet, ale ta letošní nám teď dává trochu zabrat. Přestože už nejsou zimy jako dříve, tak mladá generace dělá z trochy sněhu a mrazu pomalu národní kalamitu, ale i my jsme si už dost odvykli a na stará kolena zpohodlněli. Sice sněhu jsme již dostali přes metr, ale díky občasným oblevám, dešťům či mrznoucímu dešti máme v okolí Montrealu sněhu asi po kolena. Týden před Štědrým dnem začaly v Ontariu a Quebeku sněhové kalamity a hned bylo kolik set tisíc domácností bez proudu. Tady je většinou elektrické vedení vedeno vrchem, takže když padají ledem obalené větve či celé stromy tak zpřetrhají dráty. Mezi svátky začal foukat silný severák, který nám i Americe přinesl a stále přináší slušné mrazíky a dost problémů (tisíce zrušených či opožděných letů, namrzlé vozovky, chodníky), ba i zranění či ztráty na životech. I když je venku snesitelná teplota třeba 30 pod nulou, tak s větrem a vlhkostí je pocit na kůži jako 40-50 pod nulou, což je dost nepříjemné. Trochu jsem to zažil, když jsem se hrabal bez rukavic v motoru a snažil se přivézt auto k životu. Naštěstí již dnes tyto mrazy netrvají věčně, takže se začíná zase pomalu oteplovat, tudíž mi zima nevadí.

Mám zimu rád, s nostalgií vzpomínám i na zimy mého mládí. Jako malý kluk jsem miloval pohled na občas pocukrované malostranské střechy. Hned po válce jsem chodil s rodiči na vánoční trhy na Kampu, na Uhelňák a na Karlák. Někdy bylo trochu sněhu, jindy břečka, nebo nic. Když se Praha oděla na pár dní do bělostného roucha, to byla poezie. Po roce 1948 jsme se odstěhovali na kraj Prahy, a já byl rád, že sníh zůstával celou zimu a my mohli denně sáňkovat či lyžovat, k čemuž bohatě stačilo 20 cm. Pamatuji se, jak nás rodiče vezli na dlouhých saních na půlnoční ke sv. Matěji.

Počátkem listopadu 1968 jsme přišli z Paříže do Montrealu v letním oblečení a s ročním klukem ve sportovním kočárku. Kanada nás krásně přivítala, ale hned jsme tvrdě poznali nejen zimu, ale i sníh. Přestože Montreal leží na úrovni Benátek, tak tu byla zima jako v Rusku, no byl to šok. Hned druhý den jsme si museli zakoupit aspoň to nejnutnější zimní oblečení (přivezli jsme si čtyři dolary a dostali pomoc od imigračního úřadu, tak jsme to nějak zvládli).
Za dva dny jsme viděli první sníh a zažili opravdovou sněhovou bouři. Zvečera to vypadalo jako v pohádce, ale později se to změnilo v horor, protože napadlo přes půl metru. Lidé nechali na ulicích tisíce uvíznutých aut a odjížděli domů metrem. Obdivovali jsme, jak stovky fréz a pluhů se stovkami náklaďáků byly během jedné noci schopny vyčistit všechny hlavní ulice, včetně všech chodníků, a druhý den byly čisté i všechny další ulice.
Asi po dvou měsících jsme si začali pomalu zvykat, že sněží i kolikrát do týdne, občas napadne až 20-40 cm, někdy i 30-50, a že lepší to už nebude. Na mráz jsme si také postupně zvykli. Pokud nesněžilo, tak bylo nebe jak vymydlené a stále svítilo slunce. V noci jsme pak často vídali i úchvatné polární záře. Pokud počasí dovolilo, tak jsme chodili s malým na hřiště do blízkého parku, a šťastně přežili první zimu. Někdy v dubnu přišlo krátké jaro a po něm pomalu tropické léto. Na jaře jsme si hned pořídili levné starší auto (pak i malou dcerušku), a začali pomalu poznávat blízké i vzdálenější okolí. První zima byla celkem v pohodě pro pěšáky. Druhá zima nám však ukázala, zač je toho loket pokud člověk má auto a parkuje na ulici. První roky jsme dostali každou zimu metry sněhu. Pokaždé když projely sněžné pluhy, tak zahrnuly auta až k oknům ztvrdlým prosoleným sněhem a ledem. Vydlabat auto stálo vždy fůru času a energie.

Mimo normálního sněžení však jednou přišla neobyčejná sněhová bouře. Sníh tehdy padal dva dny a napadlo asi 160-170 cm. Už první den ráno bylo přes půl metru, takže nikdo nikam nejel. Montreal byl čtyři dny “tichým” městem. Chodili jsme po sněhu a ani jsme nepoznali, že máme pod sebou auta, pokud někde ze sněhu nečouhala anténa. Policajti rozváželi uvízlé lidi na skidoo (motorových saních) na metro či do provizorních útulků v kostelech a ve školách.

Vjezd do garáže našeho prvního domku byl z kopce, což znamenalo pokaždé nejméně hodinu odhazovat sníh ručně, a třeba i dvakrát denně. Bylo to peklo, protože jsme měli snowstorm i kolikrát do týdne, člověk házel hodinu a víc, jel na nákup a zase musel házet znovu, aby se dostal domu. Byli jsme mladí a tak jsme to brali celkem i s humorem, až do určité doby. To jsme jeli v neděli k sestře na velikonoční oběd v jarním oblečení, i když jsme pozorovali čtyři dny, jak se na nás valí sněhová hrůza od Chicaga. Než jsme dojedli polévku, tak se otevřelo nebe. Ani jsem nečekal na další jídlo, popadl rodinu a pádili jsme domu. Co nám normálně trvalo 20 minut, nám vzalo přes sedm hodin, protože odklízeči sněhu v Montrealu se rozhodli stávkovat. Auto jsme zanechali na rohu a nesli děti v náručí po pás ve sněhu.

Již jsme si zvykli, že na předpovědi počasí není moc spoleh. Někdy hlásí úplné jobovky a nepřijde nic, což je vítáno s radostí, naopak jindy hlásí pár centimetrů a dorazí jich i 30-40. Ba ani radarová mapa není moc spolehlivá. Kanada je druhá největší země na světě a tak přirozeně v každé provincii vládne jiná zima. Zatímco na západě je cítit teplý vliv Tichého oceánu, tak od Skalistých hor na východ jsou velké, ale suché mrazy a ne moc sněhu. Teprve Ontario a Quebec pocítí vlhkost velkých jezer a více srážek. Protože naše provincie Quebec je víc na sever než Ontario, jsou naše srážky více ve formě sněhu. Přestože Montreal leží na úrovni Benátek, napadnou zde často metry sněhu. Postupem času se začalo oteplovat a začali jsme dostávat více mrznoucího deště, takže nyní Montreal a okolí dostane s bídou dva a půl metru sněhu. Kanada je rovná (až na pár hor), takže se zde mohou volně prohánět větry ze všech světových stran jakoukoliv rychlostí a počasí se změní během pár hodin. Většina populace žije podél kanadskoamerické hranice, takže nás moc nezajímá počasí u eskymáků, pakliže nedorazí během pár hodin k nám, a to samé se dá říci i o americkém počasí. Velký vliv na každou zimu a na srážky mají proudy v Tichém oceánu a záleží, co na ten rok přijde, zda La Niña či El Niño.

Přesto mám zimu raději než naše vlhká vedra od dubna pomalu do října. Na zimu však člověk musí být připraven po všech stránkách. Do -30 to zase není tak strašné. Do -20 je to ještě paráda a člověk na kratší dobu kolikrát nepotřebuje ani šálu, rukavice či čepici. Já si ještě pamatuji, jak babička tlačila na pilu a v pražské “zimě” jsme se museli nabalit jak eskymáci. Tady omladina chodí i ve 20-30 pod nulou v teniskách, jeansových bundičkách s holými zády, to by je babička asi umlátila. Nejdůležitější je mít auto v pořádku, hlavně baterii. Dříve, když byly velké mrazy na denním pořádku, tak se hlavně na noc používaly elektrické blockheaters, které udržují motory nepromrznuté, a navíc i vnitřní ohřívače.

Jednou jsme si jeli udělat Silvestra na dětský camp Hostýn v podhůří Laurentských hor, asi hodinu od Montrealu. Tam jsme zažili -45 (s větrem a vlhkostí to bylo na kůži -65), což byla síla, ale také se to dalo snést. Na hlavu se musí dát pod čepici kukla jen s otvory pro oči, kuřáci potřebují ještě otvor pro ústa. Co už se téměř nedalo snést, byla nutnost používání venkovních latrín, protože voda přes zimu v budově neteče. Nechtěně jsme tam museli pobýt déle než záhodno. Bohužel nikdo nenastartoval, takže jsme museli čekat na pomoc. Také jsme však zažili v lednu asi dva týdny 17 nad nulou, kdy rozkvetly všechny jabloňové sady, pak to pomrzlo a Quebec neměl svá jablka asi deset let.

Horší je však mrznoucí déšť, kdy pod tíhou ledu padají nejen stromy, ale trhají se i dráty vysokého napětí, což jsme si již také párkrát užili. Asi před čtrnácti lety padal týden mrznoucí déšť ve dne v noci. Tuny ledu obalily dráty, ba i sloupy vysokého napětí, které se kácely jako domečky z karet po celém území stovek kilometrů. Ulice byly plné ulámaných větví a stromů (příroda se vzpamatovávala kolik let), nemluvě o prolámaných střechách v nákupních střediscích, sportovních arénách, fabrikách, atd. Miliony lidí na severovýchodě kontinentu byly bez proudu 1-3 týdny, někteří ještě déle. Většina lidí mrzla, takže útulky byly všude zaplněné tisíci lidmi. My měli aspoň v jedné místnosti kamínka, takže jsme tu měli nastěhovanou celou rodinu a ten týden v jedné místnosti přežili. Na kamnech jsme si jakž takž vždy něco ukuchtili, a jinak dělali jen litry a litry svařáku. Za týden jsme už měli proud, ale v některých zapadácích čekali i pár týdnů či měsíců. Holt občas je vzrůšo, ale není to zase tak monotónní jako třeba na Floridě (i když jsme tam také jednou na Vánoce zažili sníh a rampouchy, ale za 3 dny jsme se už zase koupali v moři).

Nejhorší na naší kanadské zimě je cestování, zvláště je-li všude led. Samozřejmě, do práce se musí každý den, takže o to nutné zlo člověk nepřijde, ale jinak nemá jet, když nemusí. Kolikrát jsme jeli po dálnici a bylo 10-20 cm, nebylo vidět na krok protože sněžilo a byl blizard. Zavěsil jsem se za náklaďák a pár set km jsem jel 100-110 jako on. On pak odbočil a já se loudal druhou polovinu cesty kolik hodin 50-60, někde i dvacítkou. Je fakt, že řidič musí být připraven i na přespání v autě. Má mít deky, baterku, svíčku na teplo, něco k jídlu a pití, lopatu, drapáky pod kola, kabely, atd. Člověk si ale i na to zvykne a život se kvůli tomu nezastaví.

Lidé berou dlouhou zimu jako část života a hledí si ji zpříjemnit jakýmkoliv způsobem. Již od malička se každé dítě věnuje sáňkování, bruslení a lyžování. Protože hokej je národním sportem již od nepaměti, tak skoro každý kluk hraje hokej. Montreal má štěstí, že se v celkem blízko dostupném okolí zde a v Americe nachází dostatek hor, které uspokojí všechny lyžaře 24 hodin denně. Na běžky či sněžnice se dá jít dokonce do všech blízkých parků, či na golfová hřiště v okolí. Bruslit se může také v některých parcích, či ve sportovních halách. Největšího venkovního kluziště na světě (asi 8 km) na známém Rideau canal v Ottawě si užívají denně tisíce bruslařů. 200 kilometrový kanál spojuje Ottawu a Kingston na Lake Ontario. Byl vybudován v roce 1832 (stavba trvala šest let) pro případ války s Amerikou, je památkou UNESCO. Po celé délce jsou vyhřívané šatny a stánky s občerstvením.

Dalším zimním sportem je skidoo – motorové sáně. V přírodě jsou i stovky kilometrů udržovaných stezek. Další zálibou je “ice fishing” – rybaření na ledě. Autem se zajede na řeku či na jezero, kde jsou na ledu zbudovány vyhřívané kabinky. Lidé chytají ryby ve vyvrtaných dírách v ledu a mírně popíjejí. V mírnějším počasí mohou chytat i bez pohodlí kabinek. Přestože zjara přijde varování, že led již neunese auto, tak se každým rokem hodně aut utopí. Někde v Kanadě se holduje i jízdě či závodům na saních tažených psím spřežením. Někdo si ale rád i zaplave, což není nemožné. Mimo mnoha krytých bazénů je i na střeše montrealského hotelu Bonaventure velký otevřený bazén, kde se dá koupat i při -35.

Koncem zimy, kdy v javorech začíná proudit míza, začíná výroba javorového sirupu. Ve všech stromech jsou zapíchnuté kohoutky a zavěšené konve, nebo přímo napojené plastické hadičky, které z celého lesa sbírají šťávu do centrálního tanku v hlavní boudě. Šťáva se vaří až se odpaří většina vody. V tomto období se pořádají oblíbené “sugaring parties”, s mnoha jídly za použití sirupu a spojené samozřejmě s pitím, někde i jízdou na saních tažených koňmi. Také se lije sirup přímo na sníh a vznikají “lízátka”, hlavně pro děti. Z javorového cukru se též vyrábí různé bonbóny. Jinak se používá na polévání omelet, lívanců, a do různých pečiv, ale na pití to není ani náhodou. Jsme hrdí, že jsme exkluzivním dodavatelem sirupu pro královnu.

Další oblíbenou atrakcí jsou zimní festivaly a karnevaly. V Ottawě je to třeba Winterlude festival, ve městě Quebeku pak Quebecký zimní karneval, kam se sjíždí tisíce turistů nejen z Kanady a Ameriky, ale i z celého světa. V rámci karnevalu se též sjedou různí umělci a vytvářejí překrásná umělecká díla z ledu či ze sněhu. Tento festival se slavil již od nepaměti, ale oficiálně byl organizován až roku 1894, kdy byl také vybudován první Ice castle, obrovský lední hrad, který se staví každý rok.

Další novou atrakcí od roku 2001 je známý Quebec Ice Hotel, který si můžete prohlédnout na YouTube!

V hotelu se nemusí spát, pořádají se také prohlídky. Mimo ubytování je tu restaurace a bar, dokonce i kaple na svatby. Všechen nábytek, nádobí – talíře a sklenice jsou z ledu. Na postelích, židlích a lavicích jsou rozhozeny kožešiny, a na spaní jsou spacáky do -30 stupňů. Obával jsem se, jestli i záchody včetně prkýnek budou z ledu, ale nejsou. Bohužel se do koupelen a na záchody musí chodit do normální budovy. V každé místnosti je zima, ale jsou vybaveny i plynovými krby. Stěny jsou překrásně vyřezávané a navíc prosvícené barevnými světly. Prostě podívaná za všechny prachy (a ne malé).
V Montrealu již máme také Ice Hotel ve Snow village. Ubytování stojí za osobu již od $195 v eskymáckém igloo, od $259 v pokoji, a od $299 v prestižním apartmá. Vybavení je stejné jako v Quebeku. Vypadá to exoticky, ale v takové zimě mohu spát doma zadarmo, když nám přestane jít proud. Lidé holt už neví, co by si vymysleli.

Kanadská zima je pěkná, ale dlouhá. Někdy je počasí, že by ven nevyhnal ani vlastní manželku. Jak se doma říkalo, že na Hromnice si musí skřivánek vrznout i kdyby měl zmrznout, tak zde by si rozhodně nevrznul. Tady se Hromnicím říká “Groundhog Day” – to vypustí v Pennsylvanii a v Ontariu z klece groundhoga (sviště), a když uvidí svůj stín, tak zima bude ještě trvat 6 neděl, když ho neuvidí, tak do 6 týdnů je po zimě. Připadá mi to ale jako s chřipkou, když si člověk vezme aspirin, tak bude trvat jen 7 dní, a pokud si ho nevezme, tak bude marodit týden. Ona ta zima stejně u nás nikdy neskončí ani za šest týdnů, protože sníh začne mizet teprve až v dubnu. V březnu si již ale říkáme, že to chce jen trochu trpělivosti, za pár týdnů si už pomalu zase budeme stěžovat na vedra a vlhkost, a těšit se na zimu (aspoň já).

Další fotografie si prohlédněte ZDE (klikni)

Ladislav Křivánek

* * *

Zobrazit všechny články autora