Vznik slov a jazyků

Bylo to opravdu hodně dávno, ale přitom dosti brzo po tom, co si první lidé na této naší nepatrně šišaté planetě uvědomili, že ta největší dutina na přední straně jejich hlavy je potřebná nejen na pojídání potravy a popíjení. Jednou takhle po ránu totiž zjistili, že z těch míst se dají vyluzovat různé zvuky, čímž to ale samozřejmě neskončilo. Ti nejchytřejší jedinci začali pociťovat neukojitelnou potřebu sdělovat své dojmy a různé své žádosti a rozkazy dalším jedincům ve svém okolí. Když pak po nějakém čase poznali, že tím růžovým svalem co mají v ústech se dá všelijak v té dutině ústní pohybovat a měnit průchod vzduchu z plic, začali si vymýšlet slova, kterými pak pojmenovávali různé předměty i leccos jiného. A u těch slov se nyní na chvíli zastavme.

V naučných slovnících si přečteme, že SLOVO je nejmenší jazyková jednotka, při čemž pod pojmem jazyk se zde samozřejmě nemyslí to, co máme my a většina živočichů v ústech, ale opět podle naučného slovníku je jazyk soubor vyjadřovacích a sdělovacích prostředků vlastních příslušníkům určitého lidského společenství. Slovo se pak skládá ze slabik a slabiky z jednotlivých hlásek. V tom chytrém slovníku však dále najdeme, že nyní v době počítačové je slovo také datová položka takové velikosti, jakou dokáže počítač zpracovat jako celek. Pak je tam cosi o bytech, které nemají pokoje, kuchyně ani příslušenství, ale jen jakési bity.

Ovšem s těmito slovníkovými definicemi musím raději rychle skončit, abych od dalšího čtení neodradil staromilce. Navíc jsem asi trestuhodně přeskočil možná desetitisíce let mezi současností a dobou, kdy se pračlověk prvně snažil vyloudit ze svých mluvidel zvuky, kterými by něco pojmenoval. Ovšem do tak daleké prehistorie se vracet nebudeme a raději skočme do doby biblické.

My všichni, kteří jsme nejlepší léta svých životů, kdy náš mozek byl ještě schopný přijímat více informací než ztrácet, prožili v době, kdy světové jazyky kromě jediného vyvoleného byly buď tabu nebo alespoň na indexu, tedy možná i větší polovina národa, se můžeme na tuto neblahou dobu krásně vymlouvat. Zapomínáme ale na to, že snad téměř všechny potíže v lidské společnosti vznikly daleko dříve, totiž v době biblické. Jak už to odedávna chodí, všechno na světě má svůj rub a líc. A tak například to, že Eva svedla Adama (anebo to bylo naopak?), sice přineslo nám všem, tedy alespoň všem křesťanům, hrozný dědičný hřích, přesto ale právě v tom okamžiku pod stromem poznání vznikl sex, bez kterého mnozí nemohou žít, a bez kterého bychom vlastně nikdo z nás nebyl na světě, neboť s Adamem a Evou by lidský rod vymřel po meči i po přeslici! Naštěstí se to nestalo, ale naopak bohužel nám lidem nebyl dán dar, abychom rozlišili svého přítele od nepřítele pouhým čichem a instinktem, a tak se musíme spokojit se slovní komunikací. Vraťme se tedy rychle na naši „slovní“ parketu.

Pravou pohromou pro nás „monogloty“ (tedy ve smyslu řeči „jednojazyčníky“) byla stavba Babylónské věže. Jistě není dobré se rouhat, ale naprosté zmatení jazyků, které následovalo, bylo opravdovou katastrofou pro lidstvo a je možné, že tehdy náš milý Stvořitel nedomyslel všechny následky. A že byly doslova nedozírné!

Skočme však nyní nohama pokud možno co nejrovnějšíma, anebo ještě lépe – rovnou přímo po hlavě - do žhavé současnosti, ve které se musíme smířit s tím, že jednotliví lidé a tím méně národy se jednoduše mezi sebou jen velmi těžko dorozumí a některým se to nepodaří vůbec. Většinou z nepochopení co chtěl ten druhý vlastně říci, anebo v horším případě z neochoty. Vrcholem nepříjemností ve vzájemném dorozumění je na příklad i odlišnost v mimoslovním projevu, tedy v gestikulaci. Ještě dnes možná většina lidí v Evropě a tím méně dále ve světě neví, že Bulhaři a Řekové kývají hlavou na souhlas a nesouhlas opačně, než ostatní národy. Podobně ne všude znamená černá barva smutek a bílá radost. Naštěstí snad nikde a nikdy nevyjadřují svůj smutek smíchem, i když naopak leckde a leckdy lidé radostí pláčí. Ano, jiný kraj, jiný mrav, s tím se prostě musíme smířit!

Vladimír Vondráček

* * *
Ilustrace © František Kratochvíl

Zobrazit všechny články autora