Je mi líto lidí, kteří závidí

Opravdu vím, co píši, je mi takových lidí líto. Dostala jsem do vínku jistě různé i ne právě nejlepší vlastnosti, ale závisti jsem byla ušetřena. Právě proto, je mi závistivých lidí líto. Nejsou schopni se radovat z toho, co jim život dává, závist jim radost z žití maří. Znám takových lidí několik a mohu to na nich pozorovat. Závidí někdy docela malé věci, ale i to jim dokáže otrávit život. Proč někdo má to, co já nemohu mít.

Proč nepřát těm druhým to, co mají, jak si užívají života? Mohu dokonce říci, závidím jim to, ale přeji jim to. Myslím, že jsem to někdy četla v knížkách pana Wericha. To je ten velký rozdíl, závidět, anebo závidět, ale současně přát.

Horší je ale nenávist. Lidí, kteří nenávidí, mi již není líto. Znám lidi, kteří prošli hroznými zkušenostmi života, lidi, kteří byli připraveni o normální možnost žít, ale žádný z nich necítí nenávist. Snad je to právě tím, že v tom hrozném, co prožili, pochopili, že nenávist jim nepomůže, že je jenom bude více ničit a rozhodně nenávistí nemohou potrestat to zlo, které jim ublížilo.

Je něco horšího než nenávist ? Myslím, že to je jen zášť. Pan Luděk Frýbort v jednom svém článku napsal – že zášť zbavuje člověka soudnosti. Nemohl napsat nic pravdivějšího.

Jsou mezi námi krajané, kteří mají opravdovou zášť ke svému bývalému domovu. Nemyslím tím být kritický k tomu, co se tam děje, kritika, pokud je míněna jako možnost nápravy, či jen připomínka, je zcela normální a potřebná. Růžové brýle není třeba používat, ty ničemu nepomohou.

Nezapomenu na jeden večer v sydneyské sokolovně. Menší parta krajanů u jednoho stolu dštila zlobu na zem, kde vyrostli. Bylo to trochu silné a popovídala jsem si o tom s jedním členem výboru, který se tomu zasmál a jen mi řekl – to nic není, měla bys je vidět, když tu hraje naše muzika a zpívají se české písničky. Tihle jsou ti první, kteří brečí do piva.

To znamená, že se tito krajané nemohou vyrovnat se změnou svého života?

Když ale toto vše přeroste a je to potom již opravdu jen ta hrozná zášť, která se nevyhýbá zlému ubližování, hroznému neopodstatněnému pomlouvání, ničení pověsti určitých lidí hlavně z českého kulturního světa a nevyhýbá se ani naprosto lživému osočování čehokoli, co se nazývá české, co ještě víc? Prostě pro tyto lidi nemám omluvu, jenom nedovedu pochopit, že přesto stále užívají své české jméno.

Musím přiznat, že k tomuto psaní mne vyburcoval článek jednoho krajana. Není to první článek, který v tomto záštiplném tónu napsal, to vím, ale jinak neznám a nevyhledávám jeho články, tento se mi shodou okolností dostal do rukou.

Já osobně se asi nikdy citově nevyrovnám s tím, že jsem z domova svých předků odešla a je opravdu mnoho věcí, které mě v zemi pod Řípem, jak říká manžel, znepokojují, sleduji, co se tam doma děje téměř denně, ale tím, že budu zostouzet, pomlouvat a ubližovat, ničemu nepomohu.

Jsem Čechoaustralanka, ale na své předky, které mohu počítat již od roku 1542, nikdy nezapomenu.

Nezávidím, necítím nenávist ani zášť, osude, mám ti za co děkovat.

Jana Reichová

* * *
Fotokoláž © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autorky