Den Dé - Osudy jednoho všedního dne

Slunce svítilo jako pominuté a dívky v rozzářené Praze dávaly na odiv téměř vše, co měly na sobě pěkného, od střevíčků až po dekolt. „Půjdeme na Václavák, ukážu ti nejkrásnější náměstí na světě,“ oznámila jsem právě jezevčíkovi Ferdovi, když se mi v kabelce rozzvonil mobil. Přítelkyně z Německa, která před časem restituovala vilku na Ořechovce, mě prosila, zda bych s ní nezašla na městský úřad, kde se chystala zažádat o trvalý pobyt a občanský průkaz.
„Podle cikánského horoskopu mám dnes vyloženě šťastný den,“ švitořila. „Indiánský horoskop sice už tak pozitivní není, ale s tebou to půjde!“
„Proč myslíš?“ vykoktala jsem pochybovačně.
„Proč? Jsi přece narozená ve znamení vlka, ne? Indiáni věří v jeho nadpřirozené schopnosti.“
„Vážně?“ opáčila jsem opět nevěřícně.
„Jen se nedělej, když je nejhůř, dokážou vlci nemožné,“ zareagovala Lea už trochu podrážděně hlasem, který nepřipouštěl odpor.

Zpráva o restituci pro mne nebyla novinkou. Jenže jednání se nějak zaseklo a už pěknou dobu si Lea na potkání stýskala, jaké má kolem vilky starosti, čímž ovšem ve svém okolí po vlně závisti vyvolávala jen jízlivou škodolibost. Neměla jsem z její prosby pražádnou radost, ale odmítnout jsem také nedokázala. „Václavské nám neuteče“, oznámila jsem Ferdovi, „a kdybychom skutečně mohli pomoct, proč ne!“

Jednání na městském úřadě bylo krátké. Doklady měla Lea v pořádku, koneckonců nebyla tu poprvé, ten nejdůležitější však opět chyběl.
„Bez potvrzení z katastrálního úřadu vám nemohu pobyt v Ořechové, Praha 6 uznat,“ vysvětlovala úřednice trpělivě.
„Ale já občanku potřebuju,“ hlesla Lea nesměle a nehýbala se od okénka.
„Nemohu vám přece zapsat do občanského průkazu bydliště někde, co vám oficiálně nepatří,“ zakončila úřednice energicky a jala se výmluvně přehrabovat v papírech. Zdálo se to jasné. Jednání na katastrálním úřadě se přetížením úředníků, arogancí a neochotou už řadu měsíců vleklo, a třebaže jiná výslednice než zapsání Ley coby majitelky vilky v Ořechové ulici nebyla možná, úřední šiml měl svá pravidla. Pomalu jsem začínala chápat, proč se přítelkyni třesou ruce. Komunikace vázla.
„Ale já tam už půl roku bydlím...“ Ley hlásek zanikl v šustění papírů, čímž jí bylo dáváno najevo, že jednání je u konce. Přítelkyně se slabostí opřela o okénko. Jsi přece rozená ve znamení vlka, ne? slyšela jsem ji v duchu. Vlci dokážou i nemožné a Indiáni věří v jeho nadpřirozené schopnosti... Co se mi může stát? zauvažovala jsem rychle, zatímco nám úřednice okénkem prostrčila nazpět obálku s doklady.Nanejvýš mě kousne, ale máme s sebou Ferdu.
„Což takhle požádat o trvalé bydliště na Městském úřadě?“ navrhla jsem a vyslala k úřednici zpytavý pohled. Lea později tvrdila, že jsem otázku vyštěkla a v úsměvu se mi zablýskly špičáky, ale věřte horoskopům!
Chvíli bylo ticho... „To by šlo, samozřejmě, bez problému,“ zajásala konečně úřednice s ulehčením, že nás má s krku a za pár minut držela Lea, majitelka vily na Ořechovce, v ruce občanský průkaz s trvalým pobytem na Městském úřadě stejně jako bezdomovec.

Tak a teď nikam jinam než na Václavské, vydýchla jsem si, když jsem se s přítelkyní po nekonečné salvě díků konečně rozloučila. Protože domov, to je Praha. A Praha, to jsou Vinohrady, červené tramvaje a Václavské náměstí.
„Když Václavské, tak taky klobásy, to jsi ještě nezažil! Vysoký obsah cholesterolu z nich už z dálky pomrkává jako divý, to něco uvidíš!“ slibovala jsem Ferdovi, který už dopředu natahoval zvědavý čenich, aby mu nic z té vůně neuteklo.
„My to ovšem vezmeme od kostela sv. Ludmily, tam coby školačka jsem chodívala smýt školní hříchy, přes Tylovo náměstí, kde se už tak jako kdysi zase na jaře prodávají sněženky. Pak se spolu zastavíme u Národního muzea, abys viděl, co ti negramoti dokázali napáchat za škodu při likvidaci kontrarevoluce, jejíž už 45. výročí si v tomto roce připomínáme,“ pokračovala jsem k Ferdovi v zájmu osvěty.

Rozhodnuto, ujednáno!
„Znáte Falun Gong?“ oslovil mě u sv. Václava mladík a vtiskl mi do ruky letáček nadepsaný Pravdivost – Soucit – Snášenlivost. Bylo to přibližně v těch místech, kde v 68. zalehli ke keříkům za pomníkem vojáci a pokropili průčelí muzea salvami ze samopalů. Nevím, zda jsem pocítila víc smutku nebo i něco jako zadostiučinění, že stopy po kulkách a díry na fasádě muzea jsou ještě stále patrné. Konekonců zapomínat by se nemělo a připomenout tenhle bratrský zásah v době, kdy naše země nebezpečně a stále víc směřuje těžce doleva k Rusku, má svůj význam.
Mladík nečekal na odpověď a vysvětlil mi, že Falun Gong je metoda zušlechťování těla a mysli, která přináší pocit klidu a svěžesti. „Hnutí nemá politické ambice, přesto jsou její stoupenci v Číně krutě pronásledováni a zavíráni do pracovních táborů,“ dořekl mladík. Vysvětlení, proč to, bylo stejně jednoduché jako neuvěřitelné: Počet stoupenců této meditační metody převýšil počet členů Komunistické strany, to stačilo. Dál už Ferda nechtěl poslouchat a táhl mě ke stolečku s peticí, na které rychle přibyl i můj podpis a křehounká Číňanka mě s rajským úsměvem obdarovala lotosovým květem z hedvábí. Slunce dál svítilo jako pominuté, přesto se mě dotkl chlad, závan utrpení jakoby dosáhl z Číny až sem, ke koni sv. Václava.

„Když Václavské náměstí, tak taky knihkupectví v Luxoru, uvidíš, kde se prodávají i moje knížky,“ řekla jsem Ferdovi nikoli bez hrdosti, jakého budu mít vzdělaného jezevčíka! „Nejdřív zajedem ovšem dolů do přízemí, představím tě bývalému vedoucímu prodejny Fortuna, kde jsem měla v Praze jednu ze svých prvních autogramiád. Tak se koukej podle toho chovat!“ Ferda se zatvářil jako že si to bere k srdci, ale to jsem byla myšlenkami už jinde. Hlas paní Hany Maciuchové, která tehdy z Deníku Leošky K. četla, se nesl amplionem na celou ulici a lidé se zastavovali a poslouchali, ráda na to vzpomínám.
Pan vedoucí měl tentokrát volno, ale pár knížek jsem si odtud přesto odnesla. Ferda hbitě naskočil na jezdící schody, které nás měly dovézt do kavárničky v 1. patře. Měly, ale namísto vůně kávy nás vítala velká cedule REKONSTRUKCE. Marně se Ferda snažil dlouhým čenichem vyprovokovat schody k akci.

„Rekonstrukce,“ zopakoval skoro vesele prodavač za mnou. To už se z druhé strany blížil kamarád Luděk, kterému jsem tu slíbila předat svoji knížku. Kdysi procestoval kus světa, ale teď byl ohnutý a o holi, to jak si s ním za ta léta pohrál mrcha čas.
„Nemáte židli?“ probudil se v něm praktik a prodavač vskutku odkudsi vyčaroval křesílko vpravdě královské, na takovém by se nerozpakoval přijímat audience ani císař pán. Luděk ho přesto nerozhodně obcházel a pak vypravil: „Nemohu sedět, když dáma stojí!“
Druhé sedátko se podobalo spíše klekátku, na kterém sedávala pážata císaři pánu u nohou. Rychle jsem je zasedla, aby snad přítele nenapadlo vyžadovat pro mne trůn. Tak jsme tam seděli pod ještě donedávna jezdícími schody do kavárničky a komu se to nezdálo divné, byl jen náš Ferda.

„Nepůjdeme nahoru? Jaruška říkala, že v 1. patře je kavárnička...“ Tak se našemu nezvyklému místu schůzky nesměle podivil Jarušky kamarád Karel, který mi právě nesl její knížku. Nahoru, to je dobré, rekonstrukce, nevidíš?! smál se Ferda s otevřenou hubou, až jsem ho musela napomenout. Už na dálku se tomu smála i kanárkově žlutá obálka knížky, Úsměv prosím. Ta může, a já ne! mrskl po mně Ferda dotčeně očima.
Z posezení v Luxoru nebylo tedy nic, ale když se ještě objevil můj muž, mohli jsme alespoň konečně změnit lokál.
„Nemám hůl!“ povzdychl si venku Luděk a křepce vykročil nazpět. Pak zbývalo už jen najít nějaké vhodné posezení, ale na Václavském přece žádný problém? V první kavárně bylo beznadějně obsazeno, v další zavřeno, ve třetí se panu vrchnímu zase nezdál náš jezevčík a lavičky venku byly obležené turisty a batohy víc než obyčejně. Náhoda tomu chtěla, že právě dnes vyrostlo Na Můstku pódium a vyřvávala muzika, kterou bych si já osobně docela ráda nechala ujít.

Ne že bychom nevěděli, že staré tramvaje vprostřed Václavského náměstí tu stojí pro hloupé turisty, kteří neváhají zaplatit za kávu 99 Kč., ale co naplat, skončili jsme právě tam. Ferda tím pádem dostal tu nejdražší vodu ve svém psím životě!

I příjemné posezení jednou končí. Luděk se vydal vzhůru na metro a my – no přece konečně na Václavskou klobásu, na tu, co dělá Václavák Václavákem! Těšila jsem se na ni od rána, jenže ouha! Na Můstku se prodávala pizza. Naproti – no přece pizza! A tak to bylo v každém stánku po obou stranách náměstí až vzhůru k Muzeu. Pizza sýrová, se salámem, s rajčatem i papriková, jednoduchá i bohatě obložená, pizza, kam ses podíval. Že by Pražáci změnili chutě? Nebo se jen přizpůsobili poptávce turistů?

Klobásu jsme nesehnali, zato se řádně upajdali a Luďkova hůlka by mi teď přišla docela vhod! Prudký zánět zádových svalů a sedacího nervu mě v noci upozornil, že vyžadovat něco umíněně a za každou cenu se prostě nemá. A už vůbec ne o Dnu Dé.

Blanka Kubešová

***
Zobrazit všechny články autorky