Blanka Kubešová: Aby se nezapomnělo (2/3)
(vyprávění podle pamětníků)

Zdravotní pojištění zdarma

Na parádu si nijak nepotrpěl už proto, že jako chlap, kterému utekla žena, ale dítě mu nechala na krku, měl jiné starosti, jenže to sako se mu doopravdy líbilo. V životě měl jenom jedno oblýskané po otci, v tom odbyl svatbu i pohřeb, a dokonce i promoci. Lesní inženýr Bedřich hodil teskně očima do výkladní skříně. Chodil kolem ní každý den při cestě na ministerstvo, sako v měkce čokoládové barvě bylo vystavené tak, aby vynikla i lesklá bordočervená podšívka s klopami podšitými v téže barvě.
Takové neměl ani císař pán, říkal si, ale hned se zastyděl a, snad aby hříšnou myšlenku zahnal, začal si pohvizdovat a mávat do kroku odřenou hnědou aktovkou. V té aktovce nikdy nic nenesl, nanejvýš Rudé právo, to aby se nezdála tak hubená a aby mohl ihned nalistovat, kdyby se vyskytl nějaký problém, ale chodil s ní umanutě dál, tak jako to dělával, když sloužil ještě na trati a jak to viděl u otce a továrních dělníků ve filmu.

Když přecházel náměstí, vzpomněl si, jak tudy v jedné řadě pochodovali nejvěrnější komunisté z továren sjednocení v ozbrojených dělnických milicích, aby demonstrovali odhodlání tvrdě zatočit s každým, kdo by si troufl narušit obrodný proces. Kdysi tady pochodoval jeho otec a pak i mladý železničář Bedřich... Zlehka se usmál, buď že ho zahřála vzpomínka, anebo že sako ve výloze pořád viselo, a bodejť by ne, zadarmo nebylo. Možná příští měsíc, až bude brát prémie, pak se uvidí, sliboval si.

- Jak se daří, Rychlokvaško? – vítali ho soudruzi podnikového výboru. Tuhle přezdívku neměl rád, ale trpěl ji. Byl sice železničář a zemitý, jednoduchý člověk, ale byl i dobrý zahrádkář a venkov měl rád. Toho lesního inženýra vystudovaného pod záštitou strany v takzvaném zrychleném režimu si tedy rozhodně zasloužil. Krom toho byl laskavý od přírody a lidi měl rád. Co na tom, že k jinému by si poznámku jen těžko dovolili. Bedřich byl přesvědčený, že pravdou, příkladem a dobrým přístupem se všechno zmůže a morálka poděděná kapitalistickým režimem se nakonec poddá a soudružsky obrousí.

Časem se ujal i podnikové kroniky a od té doby v ní bylo možné objevit podivné věci. Když si ho pro to dobírali, oponoval:
– Nějaké to –i –y mi občas uteče, soudruzi, to je pravda! Já jsem si žádný školy, až teď toho inženýra, dovolit nemoh, zato už třeba vy! Mohli byste dřív poslat holku studovat, no řekněte sami! Až na tu rodinku těžko, tak vidíte! –

Byl upřímně přesvědčený, že v komunismu je naděje na šťastný život všech obyčejných lidí, dokonce se snažil přečíst různé brožury, které ho utvrzovaly ve víře, že jednou zavlaje nad celým světem rudý prapor, všichni si budou rovni, nebudou peníze a každý bude dostávat vše, co bude k životu potřebovat. Teď byl pověřen kádrově posílit ministerstvo zemědělství a tamní jednotku Dělnické milice, a kdo to byl Homér nebo Sokrates vědět nepotřeboval.
Dělnickou neboli Lidovou milici, jak se jí začalo říkat, tady tvořili úředníci, ale stejně jako v průmyslových závodech pořádali i oni vojenská cvičení a pilně se učili zacházet se zbraněmi.

– Musíme bejt připravený zakroutit reakci krkem, kdyby zase chtěla vystrkovat růžky, kdo to nechápe, musí být smeten, – opakoval pořízek Bedřich tak, jak se to dočetl ve stranických instrunkcích, ale jeho široký úsměv napovídal, že kdyby k něčemu skutečně došlo, nevěděl by si s tím prakticky rady, byl přece dobrák od kosti.

Jednou dvakrát v měsíci po chodbách pravidelně zadupaly vojenské boty a milicionáři v uniformách se řadili dole pod schodištěm. Bedřich byl první, kdo navrhl pořádat i cvičné poplachy a zkoušky připravenosti. Občas odjížděl jejich autobus kamsi do Brd, za nimi zbraně a zásoby jídla na dva dny, pytle s dřevěným uhlím ke grilování, maso naložené v závodní kuchyni... Tam někde v lese si zahráli na vojáčky, zastříleli a zaházeli s granáty jako kluci, soudružsky potlachali, pojedli, popili... Dole v rozsáhlých sklepeních objektu měli skladiště zbraní. Tady ve dne v noci předpisově fungovala strážní služba, a když Bedřichovi vyšla stráž s některou soudružkou milicionářkou, nebyl proti. Jaký div, že se na ty výjezdy vždycky moc těšil.

Vlastně by mohl být docela spokojený, nebýt toho saka a desetiletého Bédi. Sako se dalo koupit, zdraví však koupit nešlo ani za dobré slovo, ani za peníze. Kluk přišel na svět předčasně a s kopmlikacemi a tohle se s ním táhlo až do školy. Teď byl těžce chudokrevný, věčně unavený a bledý a v důsledku vleklých nemocí pobýval víc doma a v nemocnici než ve škole. Jaký div, že měl být přeřazen do zvláštní školy. Nu co, bude z něj dělník... socialistický dělník, žádný neštěstí, takový naše země potřebuje, odbýval to v duchu Bedřich, ale bylo to horší.

– Tohle nelze podceňovat, váš syn trpí sníženým zásobováním tkání kyslíkem a tyto tkáně začínají trpět nedokrevností, – shodovali se lékaři. Když se mu ale snažili vysvětlit, jak nezbytný je dostatek železa a vitaminu B12 pro normální krvetvorbu, jenom se kysele usmíval.
– Tyhle učený řeči nejsou pro mě, – stěžoval si pak v závodní ordinaci. Doktor Prokeš chvíli kroutil hlavou, pak posunul brýle.
– Řeknu ti to jednoduše, Rychlokvaško, po soudružsku. Měl by ses oženit, tvůj kluk má špekový blány a potřebuje správnou životosprávu. Ráno kus tlačenky a večer párek, to není jídlo pro malýho kluka, pošli ho do nějaké ozdravovny... –

To nemohl být zas takový problém a doporučení by docela jistě vyřídila lahvinka nebo kafe, koneckonců tohle bylo docela normální. Ne však u Bedřicha. Takové jednání se neslučovalo s jeho zásadami a pokaždé to zavrhl. Ne že by byl škot, to tedy rozhodně ne. Kdo jiný by ale měl jít příkladem, když ne předseda závodního výboru? Lékaři měli platy nevalné, to uznával, jenže v tom nebyli sami. Třeba takový dělník dřel od rána do večera, a jak by k tomu přišel? Často nastavoval vlastní kůži, aby si pan doktor mohl chodit v bílém plášti a tu a tam utrousit nepoužitelnou radu. Krevní hemoglobin zajišťuje přenos kyslíku z plic do tkání a naopak přenos oxidu uhličitého z tkání do plic... Co si s tím měl jednoduchý člověk počít? Takové řeči nějakým všimným rozhodně nemínil podporovat. Krom toho přišel na ministestvo nový kolega Venca Král, podobně jako on urychleně vystudovaný agronom, a Bedřich teď měl jiné starosti.

Do kroniky poznamenal: Kádrově perfektní posila, odborně nic moc, ale soudruh je snaživý a ambicí má dost... Tady se na chvíli zarazil, ale víc než na nějakém -i záleželo na obsahu, mávl tedy rukou a rychle dopsal: Jen pracovně je to zatím slabší.

Nebyl by to však Bedřich, který byl zvyklý pomáhat druhým i k vlastní škodě, a tak o měsíc později připojil: Mimořádné povolení k návštěvě dcery provdané do západního Německa se doporučuje.

Sako ve výkladní skříni na náměstí ještě pořád viselo, také prémie bral Bedřich nejednou, ale vždy přišlo něco naléhavějšího a na parádu nezbývaly peníze. Krom toho nadešla zima a Bedřich, pamětliv doktorovy rady o životosprávě, měl už hlavu jako meloun, aby splašil nějaké maso a hlavně zeleninu a ovoce pro kluka. Do každodenních starostí se vrátil Venca Král z Německa a bylo třeba ho vyslechnout a sepsat protokol, co a jak bylo. Brzy se ukázalo, že si kolega dává sakra pozor, aby něco nechválil, nebo, nedej bože, nevyzradil. Na tohle měl Bedřich čich.

– Nech si tu blbou propagandu, buď rád, že tě strana pustila za holkou a nelži! My víme, co je to kapitalismus! Jen si tu přečti, co o tom píšou, – hudroval a strkal kolegovi pod nos noviny. Do kroniky pak poznamenal: Je zřejmé, že pozlátko buržoazie okouzlilo i našeho soudruha. Další domluva nutná.
Odehrála se v hospodě, kde se Venca nakonec přece jen prořekl.
To mu máme věřit? V obchodech plno masa, dokonce pěkně baleného a volně ve výloze, a na trhu letní zelenina a jahody?! Jo, jahody v zimě, a trhala je Maruška ve sněhu! Napsal do kroniky rozhořčený Bedřich.

Od toho dne za mnoho nestál, to ovoce v zimě mu nedávalo spát. Navíc se zdravotní stav Bédi prudce horšil.
– Pošlu tě za specialistou, tohle se mi vůbec nelíbí, – rozhodl nakonec doktor Prokeš. Dětský specialista byla uznávaná kapacita, u které byl záznamník na vyšetření stále plný na mnoho měsíců dopředu, ale kdo jiný měl na takového nárok, když ne zasloužilý soudruh?
Bedřich seděl celý večer s rukama v dlaních a pak se rozhodl. Ráno si pečlivě vydrhl krk a navoněl se kolínskou, která tu zbyla po ženě coby památka na nevydařené manželství, a za chvíli ho bylo možné vidět, jak spěchá s aktovkou přes náměstí a tiše si pohvizduje. Jenže ouha, výkladní skříň byla prázdná. Přešel několikrát tam a zpátky, ale nakonec si dodal kuráž. Prodavačka si přeměřila jeho ošoupané kalhoty a odřenou aktovku a neochotně se přehrabovala v regálech. Bedřich zklamaně vrtěl hlavou. Tohle nebylo ono a tamhleto už vůbec.
– Snad nemyslíte to z dovozu? – dovtípila se konečně a znovu si ho přeměřila. Bedřich zahanbeně kývl, snad se dokonce i začervenal. Sako v měkce čokoládové barvě s lesklou bordočervenou podšívkou padlo jako ulité.
– Co ses tak vyfiknul, Rychlokvaško? – zlobili ho v kanceláři, ale Bedřich věděl svoje. Na lékařskou kapacitu musel udělat dojem, šlo přece o syna!
– Vy tedy máte sako, za takový by se nemusel stydět ani císař pán, že bych si ho taky zkusil? – Bedřich rozpačitě kývl a postrkoval Béďu před sebou. Vy ale máte štěstí! mrkla na něj významně sestra, zatímco se pan doktor točil před zrcadlem.
– Sestro, co říkáte? –
– No doktore, vy jste frajer! – kývla uznale. Bedřich věděl, že by měl něco říct, cítil, jak se mu zapocují dlaně. Několikrát si odkašlal a nabral dech, ale v krku měl vyprahlo a hlásek z něj nevyšel.
– Koupil jsem ho dneska ráno, – vypravil ze sebe konečně posmutněle. Sestra zvedla ruku, jako kdyby si chtěla ukázat na čelo, ale pohyb nedokončila a jenom ho sjela pohledem. – Ale jestli se vám líbí, doktore, je vaše! – dořekl přiškrceně a znovu postrčil Béďu před sebe.
– No to snad ne, to myslíte vážně? Tak mi ukažte toho malýho pacienta! –

Udělal jsem dobře, na lidi je třeba jít příkladem a dobrým slovem, přesvědčoval se později Bedřich a v dlani mačkal doporučení do dětské ozdravovny v rakouských Alpách. Do kroniky druhý den napsal:
Zdravotní pojištění zdarma... Chvíli hloubal, pak škrtl slůvko zdarma a připsal: se spoluúčastí pacienta.
Škrtl i to a napsal: Za jedno sako... Aby se nezapomnělo!

Dovětek:
A pak přišel 21. srpen1968, bratrská pomoc přátel, jak se přepadení a okupace oficiálně nazývala. Asi po týdnu přijelo sovětské komando na ministerstvo. Mělo svoje informace a šlo najisto. Ve skladu komunistické Lidové milice zabavilo vše, co tam bylo. Ten den měl strážní službu Bedřich. Po odjezdu komanda a odvozu zbraní odešel domů, ty dny stejně nikdo nepracoval. Od té doby chodil jako bez duše.

Uplynul asi měsíc nebo dva, někdo přinesl do kanceláře jakousi sovětskou tiskovinu plnou dobové propagandy. Líčila se v ní hrůza československé kontrarevoluce. „Hrozila třetí světová válka. Na hranicích už stály západoněmecké a americké jednotky a chystaly se překročit hranice. Dostali jsme příkaz a ten jsme splnili,“ říkal v ní generál Pavel Kosenko, který měl na starosti obsazení centra Prahy. Vždyť ti kontrarevolucionáři měli všelijaké tajné sklady zbraní, byli připraveni a vyzbrojeni! Jeden ze skladů byl dokonce odhalen pečlivě ukrytý ve sklepě na ministerstvu zemědělství... Článku vévodila fotografie a na ní, vedle zbraní, nestál nikdo jiný než milicionář Bedřich. „Tady je jeden z těch, co to mají na svědomí“, stálo tam.
Bedřich to dlouho prohlížel, louskal azbuku, potil se, kroutil hlavou. A najednou zařval: – Ty svině ruský bolševický!!! –

* * *
Koláž pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky