Ivan Kolařík: Slasti prodavače kol

Jako každý druhý penzista i já si komukoliv při každé příležitosti s vervou stěžuji na s věkem přibývající neduhy sužující mé vetché tělo, hlavně na ubývající vlasy, zuby, nedostatek pohlavního styku, času a peněz. Ještě štěstí, že mi doposud jakž takž slouží hlava, když jiné důležité tělesné orgány rapidně chřadnou.

Během jedné z bezesných nocí, které od té doby, co jsem se stal penzistou, nevyužívám k láskyplným hrátkám se ženou Máňou, nýbrž k usilovnému přemýšlení o tom, jakým směrem se bude život dál ubírat, jsem dospěl k filosofickému názoru, že se se značně neutěšenou situací budu muset zkrátka a dobře smířit. Tedy s valnou většinou věcí, které dělají důchodce důchodcem. Uvědomění, že je však doposud v mých silách si najít práci a tímto způsobem alespoň částečně zlepšit naši ubohou finanční situaci, jsem kvitoval vítězným výkřikem, který probudil ženu Máňu.
“Ty když zrovna nechrápeš, tak ječíš jak pominutý,” nerudně prohlásila rozespalá žena a dodala, že se mnou v jedné ložnici nelze spát, jelikož jsem se zbláznil.
“Tak se nezlob, beruško,” řekl jsem jí chlácholivě a jedním dechem jsem jí slavnostně oznámil, že si při první příležitosti půjdu hledat práci. “Alespoň na tobě nebudu pořád žebrat peníze na pivo a budu ti moci kupovat krásné dárečky,” dodal jsem, domnívaje se, že jí zlepším náladu.
“O žádných dárcích mě nepřesvědčuj, nic nechci, jenom spát, a tak mi dej pokoj alespoň v noci, když během dne je to slabší” řekla Máňa mrzutě, převalila se na druhý bok a snažila se usnout.
“No a o to přece tady jde, Máňo. Když budu chodit do práce, tak budeš mít přes den ode mě pokoj, zlepší se ti nálada a kdo ví, třeba se v tobě znova probudí velkej cit a před usnutím se spolu znavíme jako za mlada a nebude více bezesnejch nocí,” zašeptal jsem, ale nedostalo se mi odpovědi…

Zbytek noci a několik dalších jsem usilovně přemýšlel jak nejlépe využít svých schopností a jakou práci si najít. Trošku jsem znervózněl, když jsem si uvědomil, že kromě umění jednat s lidmi, schopnostmi zrovna neoplývám. Na většinu věcí technického rázu jsem byl odjakživa levej jako turecká šavle. Celoživotní sedění za psacím stolem mě pro život v důchodu nijak výrazně nepřipravilo.

Postupně jsem přemýšlel o tom, že bych mohl třeba prodávat auta nebo kytičky, pracovat jako lapiduch v místním blázinci, zajímat se o místo detektiva ve velikém supermarketu nebo pomáhat chytat ilegální přistěhovalce. Všechny tyto možnosti jsem záhy pustil z hlavy. Na pomoc jako obvykle přišla žena Máňa, která se vždycky vyznačovala zdravým úsudkem. “Když pořád chceš něco někomu prodávat a miluješ kola, tak proč proboha nejdeš dělat do obchodu s kolama?” poradila Máňa a tím moje tápání skončilo. Zrovna tak jako mi vždycky věrná Máňa pomohla s výběrem fuseklí, spodek, kapesníků a kravat, tak i nyní pomohla s výběrem mého zaměstnání. Nešlo diskutovat, měla stoprocentní pravdu…

V obchodě s koly pracuji o víkendech již bezmála pět let. Toto zaměstnání mě sice připravilo o popíjení s návštěvami, což se o víkendech většinou dělá, ale zato mi poskytlo několik jedinečných příležitostí. Díky tomu, že si mohu koupit kola za velkoobchodní cenu a že si k exotickým a hlavně nekřesťansky drahým kolům odjakživa udržuji neutuchající lásku, mě neprozřetelný nápad kupovat Máně nějaké pitomé dárky rychle přešel. Vydělané bankovky domů ani nepřinesu, jelikož je okamžitě majiteli obchodu dávám za nová kola. Majitel, chlapík se smyslem pro humor, jednou neprozřetelně před Máňou prohlásil, že jsem nejenom jeho nejlepší prodavač, ale i zákazník, bez kterého by jeho rodina jinak dřela bídu. Dlouho a marně jsem pak doma vysvětloval, že si dělal nemístnou legraci. Máňa se tenkrát tak nazlobila, že jsem se na několik dnů musel uchýlit do svého kumbálu, kde jsem se špatným svědomím avšak s velikým zalíbením pucoval svoje miláčky – tři italská závodní karbonová kola.
Nakonec dobré srdce přece jenom zvítězilo. Máně jsem koupil bombošku, puget růží a slíbil jsem jí, že už žádné další kolo nejméně rok nekoupím. Pak jsem jí vysvětlil, že to stejně dostávám za babku, protože kolo, za které já zaplatím pouhých šest tisíc dolarů normálně prodáváme za dvanáct. Máňa reagovala tím, že mi se slzami v očích kytici omlátila o hlavu a prohlásila, že jestliže ji nevezmu na dovolenou na Tahiti, přestane mě do práce vozit. Ať si chodím dvacet kilometrů pěšky nebo jezdím na kole. Alespoň si utužím kondici a ztratím nevzhledný pivní pupek. Od té doby jsem si přestal kola kupovat a tvrdě šetřím na navrženou dovolenou, protože jsem na svůj vzhled právem hrdý a za nic na světě bych ho nechtěl tělocvikem změnit…

Další příležitost, kterou jsem s vděkem uvítal, je možnost pokradmo nahlédnout krásným cyklistkám za výstřih, když je posazuji na sedadla kol a snažím se, aby byl posez pohodlný. Tuto veskrze příjemnou proceduru s krasavicemi co možná nejvíce prodlužuji, drže přední kolo mezi koleny s cyklistkou ohnutou jako luk nad řídítkami s ňadry přímo před mým nosem. Tato nutná procedura je krásnější než procházka po zlaté pláži nebo marnění času u piva. Jako ošuntělý penzista přijdu na jiné, nóblesní myšlenky. Představuji si jízdu zasněnou krajinou s krásnou zákaznicí na tandemu, ona řídí, já sedím za ní a šlapu na vrcholu blaha. V tu ránu zapomenu na plešatou hlavu a zuby z umělých hmot, tokám a snažím se co možná nejméně přitom okolo sebe prskat. Tyto chvíle zcela vynahradí muka způsobená osmihodinovým stáním na ploských nohách…

Samozřejmě, že ne všichni zákazníci jsou přitažliví a oplývající tělesnou krásou. Většina jsou bohužel lidé bizarně otylí, kteří se bláhově domnívají, že cyklistikou shodí váhu.
k s nadšením vítám možnost upravení posezu zdravě vyvinutým sportovkyním, tak se této práci buď vyhýbám nebo ujímám pouze s krajním odporem, když se jedná o obézního zákazníka. Odpuzuje mě, když si na miniaturním sedadýlku snaží udělat pohodlí obrovitá zadní část tlusté a upocené zákaznice, jejíž ještě mohutnější poprsí mi nahání hrůzu. Obrazy přetloustlých kolečkářek, pod jejichž váhou praskají dráty, které funí jako když jde prase z bukvic a které z nějakého záhadného důvodu se se mnou, ohnuté nad řídítky, snaží koketovat, mě pronásledují ve snech. Takže ne všechno je na mojí práci v obchodě příjemné.

Práce v obchodě mi také poskytuje možnost poznat lidskou náturu motivovanou snahou ušetřit na koupi bicyklu co možná nejvíce peněz. Zákazníci se handrkují o každý cent. Ve snaze ušetřit se uchylují k široké škále lží a podfuků domnívajíce se, že vás ošulí a vy jim to sežerete. V tomto vynikají především zákazníci asijští a indičtí, kterým není nic svaté, přesto že jsou budhisté, mohamedáni či hinduisté. Zatímco se rodilí Australané obyčejně spokojí s nabídnutou slevou, vznešeně vypadající Ind s bílým plnovousem a kůží vonící posvátnými olejíčky vám s vážnou tváří řekne, že to samé kolo prodávají za rohem o sto dolarů levněji. Ani přitom nemrkne a hnědá pokožka se mu nezabarví do růžova. Na tuto očividnou lež zareaguji tím, že padnu na kolena a zákazníka úpěnlivě prosím, aby neztrácel čas v našem obchodě a rychle běžel tam, kde kolo nabízejí s tak úžasnou slevou, protože tak levná kola budou hned v čudu. Fikaný brahmin však neodejde. Kolo nakonec koupí u nás, protože prý nemá čas běhat po jiných obchodech. Za trest, že mě měl za blba, vychytralému zákazníku napálím dvojnásobnou cenu za helmu, aby věděl, že se nemá podvádět. Vím, nepěkné, ale lidé se musejí za nevhodné chování trestat.

Kromě krasavic nejraději jednám se seniory. Ačkoliv jsou to povětšinou zákazníci chudí, téměř nikdy nevyžadují slevu. Jsou prostě z doby, kdy se o slevy nežádalo, protože se to pokládalo za nevhodné. S těmito ošuntělými zákazníky, jejichž oděv čpí po naftalínu, zavedu řeč na nemoce, vysvětlím jim, že my starci si musíme pomáhat a nakonec jim nabídnu slevu sám. A ještě jim podstrčím nějakou věcičku zadarmo. Za každou maličkost jsou neskonale vděční a někdy si přicházejí do obchodu jenom popovídat o tom, co je právě sužuje, což uvítám, protože se alespoň dozvím, co mě čeká a nemine.

Zrovna tak jako se mi příčí zákazníci vzhledem spíše připomínající hrocha, nebo zákazníci, jejichž dech páchne po cigaretách či levné kořalce, zrovna tak nerad obsluhuji rodiny s dětmi. Ty jsou totiž většinou nevychované a rodičům je úplně fuk, když jejich řvoucí ratolesti demolují obchod. Musím se vždycky držet, abych takto ječícího potomka nepřetáhl pumpičkou rázně přes hlavu. Těm, kteří zběsilou jízdou na kole po obchodě ohrožují jiné zákazníky, potají vší silou šlápnu na nohu, a když řvou ještě více, tak jemně upozorním rodiče, že by měli na své miláčky dávat pozor, neboť se v obchodě mohou lehce zranit.

Práce v obchodě, kde pracuji s kolegy, kterým bych mohl být dědečkem, mě omlazuje, i když se nestačím divit, jaké má dnešní mládež zvláštní záliby. Ale jsem těm klukům vděčný za to, že mě naučili, jak na internetu najít You Tube, jak stáhnout zdarma různé šlágry a vůbec jak počítač ovládat. Pravda, před stářím nemají absolutně žádný respekt, ale taková už dnešní mládež je. A tak v obchodě blbnu stejně jako oni a jako tým máme legraci.

Ano, práce v obchodě je plná překvapení. Když se večer utrmácen vrátím domů, vykládám ženě Máně při večeři neobyčejné historky a přitom spřádám plány jak si pořídím obchod svůj. Ale ne na kola, spíše na módu, aby z toho žena Máňa také něco měla…

* * *

Koláže pro SeniorTip ©Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora