Milovník slasti

Za zjednodušující výklad antických filozofů se už příliš omlouvat nebudu. Na malém prostoru ani nelze obsáhle vysvětlovat filozofické směry, staré přes dva tisíce let, navíc často zachované jenom ve zlomcích a odkazech. K Epikurovi mám ovšem trochu osobní vztah. Pro mne je epikurejec milovník slasti v tom římském carpe diem – užívej dne, a o to se také celý život snažím.

Epikúros ze Samu (341 př. n. l. - 270 př. n. l.) byl mladším současníkem Alexandra Velikého Makedonského a jeho hlavním působištěm byla filozofická škola v Aténách, zvaná Zahrada, podle pozemku okolo domu jeho rodiny. (Ačkoliv byl rodákem z ostrova Samos.) Do své školy přijímal demokraticky všechny, možná i to způsobilo řadu pomluv jeho nepřátel o nezřízeném životě.

Své učení dělil na logiku, fysiku (se s…jako naukou o přírodě) a etiku. Pro takové obvyklé zjednodušující zařazení připomenu, že vycházel z Demokritova atomismu a patří tedy k materialistům. V logice sází na pravdivost smyslových vjemů, ale nejpodstatnější a nejznámější složkou jeho díla je právě etika. Základem šťastného života je slast, tedy neexistence bolesti duševní nebo fyzické. Zdrojem bolesti je převážně strach, a toho jsou podle něj čtyři druhy, přičemž proti všem se dá bojovat: - že nemůžeme dosáhnout štěstí -z utrpení, - z bohů, -ze smrti.

S bohy dneska už problém nemáme, ale s tím hledáním štěstí bych souhlasil. Stačí si uvědomit, že jediným dobrem je radost, které dosáhneme tak, že budeme žít rozumně…prostě: užívej dne. Epikuros doporučuje žít umírněně, ale příjemně. Ale pozor – podle Epikura pokud někdo hledá slast příliš úporně, dostaví se strast. Pokud člověk příliš pije, druhý den ho bolí žaludek. Tělesné lásce, tedy sexualitě, příliš nefandil, naopak, velmi vyzdvihoval přátelství.

S utrpením je to trochu složitější, ale při dnešní úrovni medicíny asi také překonatelné. No a strach ze smrti řeší způsobem celkem známým a jednoduchým: Protože pokud jsme tu my, není tu smrt, a když přijde smrt, pak tu nejsme my. Tedy ani živých se smrt netýká, ani mrtvých, ježto na ony se smrt nevztahuje a tito sami už nejsou..."

Epikúros příliš na bohy nedal, soudil, že každý je hlavně sám strůjcem svého štěstí, bohové se o osudy lidí příliš nezajímají. Podstatné je, že pro filozofa lidé slast nejen vyhledávají, ale hlavně ji mají vyhledávat, neboť sama slast je dobrem.

Etika se vyvíjí jak v čase, odlišuje se také kraj od kraje. Vyprávěl mi jeden dávný známý, jak jel s jedním bývalým premiérem do arabského státu vymáhat dluh. Byl členem jeho doprovodu. V rámci dost vášnivé diskuse náš premiér česky vykřikl: vy lžete. Překladatel se naklonil k mému kamarádovi a šeptal mu: ty vole, to já nemohu přeložit, on by mu vypověděl válku. Říct Arabovi, že lže… Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Odkazy Epikurova hedonismu potkáme v antickém Římě, ve středověku i v současnosti. Mějme pořád na vědomí jeho víru: Toho všeho počátkem a vůbec největším dobrem je moudrost, proto má větší cenu než sama filosofie. Z ní totiž pocházejí všechny ostatní ctnosti, ježto ona nás učí, že nelze žít slastně, nežijeme-li moudře, poctivě a spravedlivě, ani že nelze žít moudře, poctivě a spravedlivě, nežijeme-li slastně.

Josef Hejna

Další články autora