Jak motýli slyší? (5)

Krása motýlích křídel - tak se jmenovala výstava v Národním muzeu, která probíhala od srpna 2011 až skoro do poloviny letošního února. Když jsme ji se synem za mrazivých lednových dní shlédli, uchvátila nás natolik, že jsme se rozhodli ji alespoň částečně přenést na stránky Seniortipu ve formě seriálu článků. Národní muzeum, zejména autor a komisař výstavy Mgr. Jan Macek, nám vyšlo vstříc, poskytlo scénář výstavy a umožnilo užít i některé ukázky z panelů. Text ze scénáře vybral a upravil Ivo Antušek senior, obrázky dodal a doplnil I. Antušek junior. Každý pátek máte tedy možnost nahlédnout do života motýlů, létajících perel přírody.

Některé druhy motýlů mohou vnímat zvukové vlny pomocí bubínkových (tympanálních) orgánů rozmístěných na různých částech těla, např. na bázi rubu předních křídel u babočkovitých. Tyto „uši“ jsou patrné např. u okáčů jako zduřeniny bazálních žilek předních křídel. Jejich přítomnost tak vysvětluje právě značnou plachost okáčů, kteří citlivě reagují i na velmi slabé šelesty. Sluchový orgán motýlů má podobu trychtýřovité komůrky, zevně překryté velmi tenkou bubínkovou membránou. Příchozí zvukové vlny rozkmitají bubínkovou membránu (tympanum), přenášející impuls na specializované strunové smyslové buňky (scolopidia). Jejich vibrace přeposílají impuls do mozku. Experimentálními pokusy bylo zjištěno, že bubínek motýlích uší je velmi citlivý na různé vibrace. Nízkofrekvenční zvukové vibrace rozkmitají jen určitou část bubínkové membrány, zatímco vysokofrekvenční rozkmitají membránu celou. Motýli jsou tak schopni vnímat různou intenzitu i výšku příchozího zvuku.

Samci babočky rodu Hamadryas používají svých „uší“ k detekci klikavých zvuků vznikajících brnkáním párových drobných hrotů na konci zadečku o tuhé brvy na valvách kopulačních orgánů. Samci tímto způsobem upozorňují jiné samce na jimi obsazené teritorium, tak i samice na svou připravenost k páření.
Podrobněji s obrázky:
http://dinosauri-bakov.blog.cz/1105/motyli-umeji-mluvit-dokonce-se-hadaji

Se sluchovými orgány souvisí i schopnost motýlů produkovat zvuk. Zejména v tropických oblastech bývají sběratelé u světelných lapačů často překvapeni množstvím různých zvuků, které vycházejí od různých přilétnuvších druhů nočních motýlů. Většina zvuků má komunikační účel.

Motýli mohou produkovat zvuk trojím způsobem. Nejvíce rozšířená je tzv. stridulace, kdy zvuk vzniká třením dvou tělních partií, jako např. třením vyčnělých vroubkovaných žilek na předních a zadních křídlech o sebe. Přástevníci a můry produkují zvuk rozkmitáním ozvučného bubínku (tzv. tymbálu) po stranách zadohrudi, podobně, jako je tomu např. u cikád. U lišaje smrtihlava vzniká pronikavý myšímu pištění podobný zvuk prudkým nasátím vzduchu skrz krátký sosák do přední části trávicí trubice.

Zvuková mimeze
Noční motýli jsou v noci vystaveni útokům svých největších nepřátel - netopýrů. Některé druhy si proto vyvinuly speciální únikovou strategii založenou na využití bubínkových orgánů schopných vnímat ultrazvukové signály netopýřího sonaru. U můrovitých se tyto orgány nacházejí po obou stranách zadohrudi. Jsou vysoce citlivé na netopýří sonar, který zaregistrují až ze vzdálenosti 30 m. Po jeho zaměření můra reaguje únikovou reakcí: reflexivním semknutím křídel a pádem k zemi.

Přástevníci si vyvinuli ještě účinnější techniku ochrany. Pomocí ozvučných (tymbálových) orgánů na zadohrudi produkují ultrazvuk na určitých frekvencích narušující sonar netopýrů tak, že ti pak dostávají falešnou informaci. Některé nepoživatelné druhy přástevníků naopak produkují signály informující netopýry předem o své nechutnosti. Shodou okolností tento zvuk zase napodobují i některé další poživatelné druhy, které mezi netopýry vnášejí ještě větší zmatek.
http://blogplnyzvirat.blog.cz/1008/prastevnik-jistota-je-jistota

Čím se motýli živí?
Většina motýlů přijímá potravu v tekutém stavu. Orgánem příjmu potravy je sosák. Vznikl prodloužením vnitřních sanic čelistí, jež jsou jediným pozůstatkem původního typu kousacích orgánů. Tvoří jej dvě k sobě těsně půlkruhovitým výkrojem přiléhající, drobnými háčky spojené trubice, uzavírající sací kanálek. Obě části však nemají pevné spojení a mohou se při čištění sosáku uvolňovat. Stáčení a rozvinutí sosáku umožňuje vlastní svalovina sosáku.

V klidovém stavu je sosák spirálovitě uložený na spodní straně hlavy. Poblíž špičky sosáku a v potravním kanálku (podobně i na chodidlech a holeních nohou) se nacházejí chuťové senzory k ochutnávání kvality potravy.

Vzhled sosáku prozradí, jakou potravou se motýli živí. Podle toho můžeme motýly rozdělit na dvě základní skupiny : druhy živící se květním nektarem, a na druhy živící se cukernatými ovocnými šťávami ze zralého ovoce, nebo kvasící mízou z poraněných nebo nemocných stromů. Ve střední Evropě se motýli převážně živí nektarem, ale existují i výjimky. Batolci například nikdy nenavštěvují květy. Potřebné živiny získávají sáním na hnoji, výkalech, mršinách, vytékající míze stromů a medovice mšic, často je láká i pot, nebo potem prosycené látky. Nejdelšími sosáky disponují bezesporu lišaji, jimž délka sosáku umožňuje sát nektar za stojatého letu i z květů s hluboko uloženým nektarem.

Role motýlů jako opylovačů není tak významná ve srovnání s jinými druhy nektarem nebo pylem se živícího hmyzu, jako např. včelami. Přesto však mezi nimi najdeme některé úzce specializované opylovače určitých druhů rostlin. Rostlina je opylena zpravidla během sání nektaru, protože většina pylu při této činností ulpívá na sosáku. Charles Darwin kdysi předpověděl existenci motýla s dlouhým sosákem, opylujícího madagaskarskou orchideu Angræcum sesquipedalia, jejíž nektaria se nalézají na dně 20 - 35 cm dlouhé ostruhy. Po nějaké době po Darwinově smrti byl tento motýl nakonec objeven. Jedná se o madagaskarský poddruh lišaje Xanthopan morganii praedicta (poddruhový vědecký název se vztahuje k jeho předpověděné existenci). Podobné specializované druhy s extrémně dlouhým sosákem, opylující určité druhy orchidejí, byly zjištěny i v Americe, např. druh Cocytius antaeus, opylující orchideu Dendrophylax lindenii.

Samci motýlů jsou kromě cukernatých látek, jako energetického zdroje, nuceni přijímat i minerální látky, především sodík, draslík a fosfáty, bez nichž nejsou schopni syntetizovat feromony nezbytné pro úspěšné rozmnožování. Tyto látky získávají z nejrozmanitějších zdrojů, jako ze zvířecích výkalů, moči, mršin, potu, bahna nebo vlhkého písku. Jsou známy druhy sající slzy přímo ze spojivkového vaku různých savců, ptáků a plazů. Často můžeme pozorovat velká různorodá hejna motýlů sletujících se na vlhký písek, nebo na bahnité okraje kaluží. Získané minerální látky a aminokyseliny samci předávají během páření ve spermatoforu i samicím, jako výživu zvyšující životaschopnost vajíček. Při sání vlhkosti prochází tekutina zažívacím traktem, a motýl ji v pravidelných intervalech vystřikuje z řitního otvoru. Střevo samců je proto podstatně delší než u samic, které se touto činností nezabývají.

Motýlí vampýři
Některé tropické druhy můr aktivně sají ronící slzy ze spojivkových vaků ptáků, plazů i savců. Harpunovitým sosákem zraňují sliznici spojivkového vaku a sají ronící slzy.

Hnědopáska žluťuchová (Calyptra thalictri) rozšířená v orientální i palearktické oblasti je skutečným, krev sajícím upírem. Nedávné výzkumy prokázaly, že tato můra, spolu s ještě několika dalšími příbuznými druhy, je schopna sosákem probodnout kůži nejen člověka, ale i silnou kůži buvolů, a aktivně sát krev. Případy napadení člověka a velkých savců (především vodních buvolů) jsou v jihovýchodní Asii poměrně časté. V roce 1999 byl zjištěn první případ napadení člověka v Rusku. Na rozdíl od komárů sají krev výlučně samci, zatímco samice se živí cukernatými látkami. I když jsou rány způsobené můrami podstatně větší a více krvácejí, nejsou známy případy přenosu nemocí jako u komárů.

Pokračování příští pátek...

Ivo Antušek

Krása motýlích křídel (1)

Motýlí rekordmani (2)

Strategie přežití (3)

Smyslový svět motýlů (4)