Nomos
Snad nemusím zdùrazòovat, ¾e nomos nebyl ve starovìkém Øecku zákon v dnešním smyslu. Bylo to pravidlo chování, ale nebylo vynutitelné státní mocí v rozsahu, který známe my, a nemìlo psanou podobu, dokonce ve Sbírce zákonù. Šlo o zákony obce, zákony vìtšinou mravní, obèas vynutitelné tøeba ostrakizací (trestem), co¾ je slùvko, o kterém si mù¾eme povídat pøíštì.
Staøí Øekové ctili dobrovolnì zákony obce a také pøedevším bohù, ve které vìøili. Je dobré si uvìdomit, ¾e nikdy pøed tím a nikdy po tom se právní vìdomí svobodných obèanù tak vìdomì neshodovalo se zákony obce, jako ve starém Øecku. Je známý pøíklad Sókrata, který mìl mo¾nost utéci pøed nespravedlivým rozsudkem smrti, ale zùstal a vypil èíši bolehlavu. Respektoval rozsudek. ®il podle zákonù obce a byl pøipravený podle nich i zemøít.
Bo¾í zákony byly vlastnì mravní normy, èasto ovšem vzniklé z praktických potøeb lidí. Tøeba zákon o pohøbívání mrtvých vycházel pochopitelnì z lidské zkušenosti. Tady se dostáváme k dalšímu zajímavému tématu, o kterém si mo¾ná budeme povídat, ke sváru zjednodušenì oznaèovanému fyzei – nomo, tedy sváru mezi zákony lidskými (panovníkovými) a bo¾ími.
A to je pøíbìh Oidipovy dcera Antigony. Nìkdy se k nìmu mo¾ná také dostaneme. Jako i k Oidipovi, kdy¾ nevìdomky porušil zákony, potrestal se sám a velice krutì. Pro starovìké Øecko je prostì charakteristické vìdomé podøízení zákonùm obce a pro antickou tragédii pokora k osudu hrdinù.
Nevím pøesnì, jaká je tøeba dnes situace u nás, ale øekl bych, ¾e ztoto¾nìní je tak na 30%. Je tøeba zajímavé, ¾e nejvíce asi stáli obèané proti zákonùm v dobì romantismu. Osamìlý smìlý bojovník proti spoleènosti, Lermontovova osamìlá bílá plachta v moøi.
Nabízím jenom malé pøipomenutí „pravidel hry“ podle kterých se tenkrát hrálo. A kdy¾ jsem zaèal se zákony, snad bych mohl napsat nìco i o trestu, mo¾ná dokonce trestech.