Kalypygé
Je to u¾ pár desítek let. Pøijeli jsme na nìjaké letní divadelní soustøedìní, krásná atmosféra, otevøená, pøátelská. Z Prahy jsme pøijeli tøi. Dva tøicátníci, kamarádi a jedna milá mladice, asi devatenáctiletá maturantka. Procházeli jsme se a tu kamarádku pochopitelnì hodnotili. Já byl trochu citovì zakøiknutý, ale on na ni køièel naplno: Shodli jsme se, ¾e máš pìknou prdel. A ta studentka nás okouzlila. Usmála se od ucha k uchu a konstatovala: kluci, to je od vás milé.
Zaèínám tou vzpomínkou zámìrnì. Pìkné pozadí je toti¾ skuteènou ozdobou ¾eny, a pokud ho nìkdo pochválí takhle upøímnì, není dùvod se urá¾et, naopak. Pìkná zadnice, pìkné pozadí... to u¾ tak nezní, uznejte, nejen pánové. Kdy¾ se nad luzným sloupovím nohou klene ta správná harmonie pevných polokoulí, je to i pro nás starce dùvod k zakopnutí. Nezazlívejte nám to, dámy. Je v tom úcta i nìha, obdiv a uznání.
Je stejnì pozoruhodné, jak se ideál krásy v rùzných dobách vyvíjel. Teoretici umìní vìdí, ¾e „model Vìstonická Venuše“ vychází z prapùvodní potøeby èlovìka se mno¾it. Kalypygé má pochopitelnì pùvod v antice, ostatnì tam je asi pùvod vìtšiny našich ideálù. Venuše kalypygé byla Venuše s krásným zadkem u¾ na úsvitu naší civilizace. Podobnì i kalokathé(lze psát i kalokagathia). Nedávno jsem pracoval na povídání o Karáskovi ze Lvovic a musel jsem dost podrobnì studovat i estetiku, spíše pozérství dandyho. Pro nì byla ¾ena v lepším pøípadì nástroj ke správnému naladìní a pou¾ití, v horším dokonce tvor skoro hodný pohrdání.
Ale vra»me se trochu zpìt, ke koøenùm køes»anství. I køes»anští vìdci pøiznávají, ¾e v jejich uèení je ¾ena trochu v druhé kategorii. Patrnì to zpùsobil apoštol Pavel, známý jako Pavel z Tarsu. U ¾en prý nemìl nikdy úspìch, a tak se ta zatrpklost mo¾ná promítla i do køes»anského uèení. Není toti¾ pochyb o tom, ¾e sv. Pavel pokládal skuteèné základy køes»anství.
Jistì všichni znáte Nietzscheho výrok: Pokud jdeš na návštìvu k ¾enì, nezapomeò si biè. Podobnì Schopenhauer mìl na ¾enskou krásu názor velmi kritický, aè jinak estetiku studoval. Mìla to asi tahle generace umìlcù a myslitelù s ¾enami trochu komplikované. Ostatnì stejnì i náš Zeyer, snad i Bøezina a mnozí další. Nepíšu odbornou studii, jenom prostou úvahu, v jejím¾ základì je hluboká úcta k ¾enství, nikoliv jenom tomu „dolòáckému“.
Romantický pøístup k ¾enì u¾ také trochu odvál èas. Tì¾ko uctívat v pokleku vìcnou a trochu drsnou ¾enu, která mezi cigaretou a lokem piva pøidá i obhroublou anekdotu. Pøesto urèitì i v ní doutná ta touha po obdivu, romantickém dobývání, serenádì pod oknem.
Jsme dva póly tého¾, lidství. Východní filozofie rozlišuje dva principy, jin a jang. Teprve ze spojení vzniká celek. Ta nì¾nìjší a krásnìjší polovina lidství (jin) má ladnìjší podobu, tajemná zákoutí, zaslou¾í si úctu a obdiv. A pokud je dáma ještì lepoprdelná...
Bude-li zájem, pøíštì se mo¾ná zamyslíme nad kalokagathé...
Ilustrace:
Zrození Venuše/Sandro Botticelli