DEJA-VU
U¾ jste to vidìli, slyšeli, cítili…?
Ano, mnozí z nás u¾ urèitì za¾ili takový vjem èi dojem nìèeho dùvìrnì známého, a mo¾ná ne jednou, nebo mìli napøíklad pocit, ¾e toho èlovìka jsme u¾ nìkde vidìli èi potkali, ten zvuk u¾ kdysi slyšeli, anebo ¾e tento (tøeba høejivý) pocit jsme u¾ také za¾ili…
Jedni øíkají, ¾e to je zále¾itost projevující se u lidí nemocných, trpících poruchami pamìti, jiní zase tvrdí, ¾e to si duše vybavuje nìjaký dávný zá¾itek, který právì díky nìjakému podnìtu vyplouvá z jejích hlubin. ®e ty hlubiny jsou pro bì¾ného smrtelníka netušené a ¾e k tomu mù¾e docházet i u lidí "zdravých", to lze velmi zjednodušenì pøirovnat k situaci, kdy nìkdo léta, spíše od svého dìtství ¾ije v cizí zemi, v ní¾ se u¾ zcela naturalizoval a její jazyk pøijal za svùj v domnìní, ¾e na ten rodný u¾ úplnì zapomnìl, avšak po návratu do té rodné domoviny slova v rodné øeèi zaènou z tìch hlubin (pamìti èi vìdomí) najednou vyplouvat napovrch, a¾ se stanou gejzírem, a hle, rodný jazyk (a nejenom ten) vùbec není zapomenut! ... vím, o èem mluvím...
Vìdci tvrdí, ¾e za takový podivuhodnì dùvìrný pocit jsou zodpovìdné "oddìlovací" pamì»ovì procesy. Britským vìdcùm se toti¾ v laboratorních podmínkách podaøilo umìle vytvoøit pocity déjà-vu", a tak poodhalit jejich tajemství. Jsou vyvolány jedním ze dvou procesù v mozku, které hrají roli i u normální pamìti. Pokud tento proces probíhá samostatnì, mù¾e vyvolat typický pocit, ¾e nìco zcela neznámého jsme u¾ jednou nìkdy vidìli.
Chceme-li rozpoznat nìjaký objekt, musí bezprostøednì za sebou probíhat dva procesy - mozek nejprve v pamìti vyhledává, zda daný objekt nebo scéna èi situace je u¾ nìkde ulo¾ena. Pak jiná èást mozku identifikuje objekt jako známý a spojí jej s pocitem nìèeho dùvìrnì známého. Vìdci kolem Akiry O´Connora se pokusili experimentálnì oddìlit tyto dva procesy. Za tím úèelem hypnotizovali zkušební osoby a ukázali jim slova v èerveném a zeleném rámeèku. Úèastníkùm experimentu sdìlili, ¾e u slov v èerveném rámeèku budou mít pocit, ¾e je u¾ odnìkud znají. Pøitom ve skuteènosti jim byla známá slova v zeleném rámeèku. A kdy¾ jim po hypnóze byla ukázána nová slova v èerveném i zeleném rámeèku, deset z osmnácti úèastníkù experimentu mluvilo o zvláštním pocitu nìèeho dùvìrnì známého, kdy¾ jim byla ukázána slova v èerveném rámeèku. Pìt zkoumaných osob dokonce mluvilo o stejném pocitu jako pøi déjà-vu.
Experiment ukázal, ¾e pøi rozpoznávání skuteènì hrají roli dva oddìlené procesy a ¾e je mo¾né spouštìt prùbìh druhého z nich i bez pøítomnosti toho prvního, co¾ kromì jiného umo¾òuje lépe poznat lidskou pamì». Podle O´Connora a¾ 97% lidí u¾ mìlo nìjakou zkušenost s pocitem déjà-vu. U pacientù trpících epileptickými záchvaty, jejich¾ pøíèina je v spánkovém laloku mozku, se takové zá¾itky objevují velice èasto.
Zajímavé je, jak je tento pocit déjà-vu podává jeden z nejvìtších velikánù ducha a literatury - J. W. Goethe. Ve své knize "Dichtung und Wahrheit - Báseò a pravda" (1. díl, 11. kniha) popisuje svùj zá¾itek, jak se jednou jako mladý mu¾ vracel koòmo z jedné v jeho ¾ivotì docela mimoøádné akce. Projí¾dìl krajinou a najednou na chvíli vidìl sám sebe pøijí¾dìt z protismìru, avšak u¾ jako staršího mu¾e a v jiném odìvu. O nìkolik let pozdìji zcela náhodnì projí¾dìl touté¾ krajinou a najednou se mu vybavil tento zá¾itek, pøitom si uvìdomil, ¾e na sobì má pøesnì stejné šaty jako v tom vnitøním obraze, který vidìl pøed lety…
A» je to s tím déjà-vu jakkoli, nebylo by krásné vìdìt, ¾e ten mu¾ èi ta ¾ena, který/á vstoupil/la do Vašeho ¾ivota jako "láska na první pohled" (a na kterou jste èekali tøeba do svých šedesáti (!) je to vaše "déjà-vu", tedy Vaší láskou z "minulého ¾ivota", a pøitom po¾íváte docela normální duševní zdraví?!