Vstupuješ do zemì
promlouvající lávy
barvami i tvary
kde skrývají se snad
i skøítkové...
Island je jedním z nejzajímavìjších ostrovù naší planety, výsti¾nì nazývaný ostrovem ohnì a ledu, proto¾e se tu nacházejí tøi ledovce a èinné sopky, nìkteré dokonce i pøímo pod ledovci.
Island má rozlohu témìø 103 000 km ètvereèních a nachází se na rozhraní euroasijské a severoamerické litosférické desky (na tzv. støedoatlantském oceánském høbetu). Aktivní vulkanismus se tu projevuje ve všech formách - erupcích vulkánù, gejzíry, horkými prameny a fumarolami, vyvìrajícími z puklin zemì. Geotermální energie ostrova je velká - horké páry a prameny jsou vyu¾ívány k vytápìní bytù a skleníkù - ve sklenících jsou dokonce pìstovány i banány. Geotermální energie pohání i elektrárnu. Island patøí k ekologicky nejèistším zemím na svìtì.
Povrch Islandu je modelován hlavnì sopeènou èinností a èásteènì také ledovcem a samozøejmì i erozí. Hlavní horninou Islandu je zásaditý tmavý èediè, obsahující menší mno¾ství oxidu køemièitého - do 50 %, ale najdeme zde v menší míøe i neutrální a mírnì kyselejší andezity a kyselý, svìtlý ryolit, obsahující a¾ 65 % SiO2. Zajímavostí jsou i skály tvoøené sopeèným sklem - obsidiánem.
Èedièové lávy jsou øídké a vytváøejí rozsáhlá lávová pole, pøíkrovy, èasto se vylévají do øek, jezer i oceánu. Kdy¾ utuhnou, vytváøejí na mnohých místech nádherné a jedineèné útvary, napøíklad provazce (láva pahoehoe) a nechybí ani kamenné varhany. Krajina není pochmurná, i lávy jsou zajímavì zbarvené. Èerstvé bývají témìø èerné, ale zvìtralé dostávají nejrùznìjší odstíny (napøíklad èervené a¾ nafialovìlé oxidací ¾eleza, pøípadnì manganu), na zvìtralých lávách se uchytávají lišejníky rùzných barev.
Na Islandu nás zaujmou i èetné vodopády. I pøes svoji zemìpisnou polohu (severním okrajem se dotýká severního polárního kruhu) a drsnìjší klimatické podmínky nás Island pøekvapí druhovým bohatstvím kvìteny díky vulkanickému podkladu, bohatému na minerály.
Pásmo aktivních sopek se táhne podél rozhraní obou pevninských desek od severovýchodu k jihozápadu. Tyto desky se od sebe vzdalují - za rok pøibli¾nì o l cm, tak¾e Island se rozšiøuje. Pøíèinou je pronikající magma, které desky odtlaèuje od sebe. Na Islandu se nacházejí ku¾elovité stratovulkány, vyvrhující popel i lávu, štítové sopky s velmi mírnými svahy, po nich¾ se øídká láva volnì rozlévá, trhliny a kaldery (calderas- kotel) - tj. mìlké široké krátery, které jsou èasto zaplnìné jezery.
Vzhledem k tomu, ¾e Island je málo zalidnìný, nedochází pøi erupcích vulkánù k vìtším katastrofám a obìtem na ¾ivotech (výjimkou byly dodateèné následky výbuchu Laki v roce 1783, k nìmu¾ se ještì vrátím). Ani obèasná zemìtøesení, k nim¾ dochází, nemívají nièivé úèinky, jsou slabší a vìtšinou bývají pøedzvìstí probuzení nìkterého vulkánu.
Nejznámìjší sopkou, o ní¾ jsme se uèili ve škole, je HEKLA s nadmoøskou výškou 1491 m, která vyvrhuje popel i lávu. K mohutnìjšímu výbuchu Hekly došlo v roce 1947, kdy se popel dostal na Britské ostrovy. K posledním erupcím došlo v letech 1970, 1980, 1991 a 2000.
Severovýchodnì od Hekly se pod nejvìtším islandským (a vlastnì i evropským) ledovcem Vatnajokull, nachází rozsáhlý vulkán GRIMSVOTN se tøemi kalderami, vytvoøenými dávnými mohutnými erupcemi. K výstupu magmatu dochází v centrální ji¾ní kaldeøe. Erupce Grimsvotnu bývají pomìrnì èasté, ale krátké - trvají zpravidla jen nìkolik dní. Mají za následek odtávání ledovce a kdy¾ jsou bouølivìjší, dochází k záplavám ve východní èásti ostrova. K erupcím v posledních letech došlo v roce 1996, 1998, 2004 a 2011. Èastá aktivita udr¾uje v kaldeøe jezero z roztálého ledovce. Souèasná erupce se pøipravovala u¾ od listopadu 2010, kdy v oblasti vulkánu docházelo k mírnìjším seismickým záchvìvùm a vìtšímu odtávání ledu, Další seismická aktivita - vlastní pøedzvìst erupce, byla zaznamenána 17. kvìtna. Sopeèný materiál vyvrhovaný pøi této erupci byl tvoøený pøevá¾nì èedièem, bohatým na obsidián a sodno-vápenatý ¾ivec, obsah volného fluoru byl jen nepatrný.
Dál na severovýchod se nachází ASKJA, její¾ poslední erupce byla zaznamenána v roce 1961 a ještì severnìji je aktivní vulkán KRAFLA s kráterovým jezerem, které není na vrcholu vulkánu, ale na jeho jihozápadním svahu. Pøi úpatí Krafly byla vybudována geotermální
elektrárna.
Kdy¾ se podíváme jihozápadním smìrem od Hekly, zaujmou nás podledovcové vulkány, které byly støedem pozornosti v roce 2010. Je to EYJAFJALLAJOKULL, k její¾ erupci došlo v dubnu a kvìtnu loòského roku. Pøedtím byla naposledy aktivní v roce 1823 a její erupce tehdy trvala témìø dva roky. Loòská erupce trvala pøibli¾nì tøi týdny a probíhala ve dvou fázích. V první fázi sopka vyvrhovala ¾havé kamení vytváøející za tmy ohnivé fontány (tzv. strombolské erupce), zatímco v druhé fázi vyvrhovala obrovské mno¾ství popela a prachu, který se tvoøil pøi styku ¾havé lávy s ledem, kdy docházelo k prudkému roztrhávání lávy na nejdrobnìjší èástice. Samotná erupce nebyla tak silná, ale meteorologické podmínky (proudìní vìtru jihovýchodním smìrem a zanesení popelu nad Evropu) mìly za následek zastavení letecké dopravy.
V souvislosti s erupcí Eyjafjallajokull byla zmiòována i sousední, mnohem vìtší sopka KATLA, která se v historii probudila 3x krátce po výbuchu Eyjafjallajokull. Vìdci pøedpokládají, ¾e magmatické krby obou vulkánù jsou propojeny a mìli obavy, ¾e hrozí nebezpeèí probuzení Katly (naposledy soptila v roce 1918). Naštìstí hrozba se nevyplnila. Jednak doba, po kterou lidstvo zkoumá sopeènou èinnost je pøíliš krátká na to, aby se daly vyvodit pøesné závìry. Vìdci doká¾í na základì svých pozorování pøedpovìdìt erupci, a¾ kdy¾ se magma dává do pohybu, ale kdy pøesnì se to stane, zùstane pro èlovìka asi nav¾dy tajemstvím.
Východnì od Katly se nachází LAKI, která se do historie Islandu zapsala katastrofální erupcí v roce 1783, kdy došlo ze soustavy trhlin a vyvr¾ení obrovského mno¾ství lávy a do ovzduší se dostal i velké mno¾ství fluoru, jeho¾ slouèeniny otrávily veškeré pastviny. To mìlo za následek úhyn dobytka a posléze hladomor, jeho¾ obìtí se stala témìø pìtina obyvatel Islandu.
Na Wetnamayerským ostrovech se v lednu 1973 poblí¾ mìsteèka Heimaey probudil po 5000 letech klidu vulkán HELGAFELL, který na sebe upozornil kromì seismických záchvìvù v noci z 23. na 24. ledna ohnivou fontánou. Obyvatelé uposlechli varování vulkanologù a vèas se vystìhovali, tak¾e ani jeden èlovìk nepøišel o ¾ivot. Mìsto bylo èásteènì zavaleno lávou a zasypáno popelem. Za pùl roku po uklidnìní vulkánu se obyvatelé vrátili a mìsto znovu vybudovali. Na památku osudového dne ponechali nìkolik domkù v "objetí" lávy.
Dokladem toho, ¾e sopeèná èinnost je i základnou pro ¾ivot, je zrození ostrova Surtsey asi 100 km ji¾nì od Reykjaviku, nìmu¾ došlo 14. 11. 1963. Erupce souvisle pokraèovaly do roku 1965 a ještì v roce 1967 byly pozorovány poslední lávové proudy. Na ostrovì se uchytily èetné rostliny a ¾ije zde i více druhù ¾ivoèichù - podrobnìjší èlánek Ostrovì Surtsey
byl na Seniortipu uveøejnìn asi pøed dvìma roky.
Z vyhaslých vulkánù zmíním SNAEFFELSJOKULL, který inspiroval Julese Werna k napsání románu "Cesta do støedu Zemì" a RAUTHOLAR (Èervená hora) - jak u¾ název napovídá, lávy vulkán má výraznì èervené zbarvení v rùzných odstínech.
Vulkánù je na Islandu mnohem více ne¾ jsem zde mohla popsat, mnohé jsou ji¾ vyhaslé a jiné se mo¾ná ještì zrodí.
Kráèíš po polích
mocného Surtura
jeho¾ sídlo ¾havé
je pod zemí i pod ledem
Pohlazen sluncem
vodou i vìtrem
do sametových barev
se odívá islandský kámen
za¾ehnuty jsou jiskøièky ¾ivota...
Text a ilustrace: Jana Haasová - Vesuvanka
Další èlánky autorky: