Květná neděle

Posledně /v souvisejícím článku/ jsme si aktuálně připomínali masopust a popeleční středu.

Vzpomínali jsme i velikonoční neděle a velikonoční svátky. Slíbila jsem, že se k nim v dalším povídání vrátíme. Tak tady je…

Nadcházející neděle je Květná neděle. Odkud však pocházejí názvy všech postních nedělí?

První neděle postní (13. 3.):Černá - protože se ženy odívaly do černých šatů, čímž se buď připomínalo ukřižování Krista nebo to značilo nadcházející půst. Někde se nazývala také Pytlová.

Druhou postní nedělí je Pražná (20. 3.)
Svůj název dostala pravděpodobně podle pokrmu, který byl v postním období hodně připravován a který se nazýval pražmo. Pražení nezralých klasů obilí nebo jeho zrn patřilo k nejstarším způsobům přípravy obilí. Pražením se obilí zároveň konzervovalo. Po upražení se pak dále obilí připravovalo jako různé pokrmy.

Třetí neděle – Kýchavá (27. 3.)
Kýchavou se tato neděle nazývala proto, že se v tento den konala mše za odvrácení moru, jehož prvními příznaky bylo nadměrné kýchání. Pochází právě z doby obav před tímto morem. Přání kýchajícím "Pomáhej Pán Bůh" a "Pozdrav Tě Pán Bůh" kýchnutí provází dodnes. Někdy se také říkalo, že kolikrát kdo tento den kýchne, tolik let bude naživu.

Čtvrtá neděle nesla název Družebná (3. 4.)
Nachází se uprostřed postního období. Vyjadřovala radost z toho, že je již polovina postního období pryč. Byla slavena ve všeobecném družném veselí. Konaly se tancovačky a pořádaly další zábavné hry. Některé tradice říkají, že název je odvozován od družby, který ten den spolu se ženichem navštívil rodinu nevěsty a dojednávali tam námluvy. Pro návštěvu se připravovaly koláče zvané "družbance".

Pátá neděle je Smrtná (10. 4)
Blížily se Velikonoční svátky a ty připomínaly věřícím umučení Krista. Bylo to také období tzv. - vynášení smrti (Moreny). Figurína ušita z látky a vycpaná hadry nebo slámou se nesla k řece a vhodila do vody. Bylo to symbolické pochování zimy.

Květnou nedělí (17. 4.) začíná křesťanům pašijový týden předcházející velikonočním svátkům. Květná neděle je připomínkou příjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma před jarními židovskými svátky Pesah. Podle Nového zákona vítali lidé v Jeruzalému Ježíše zelenými palmovými listy.
V katolických kostelech se v tento den čtou při bohoslužbách pašije, což je část evangelia, ve které se popisuje Kristova poslední večeře, odsouzení na smrt a ukřižování.
Věřící si přinášejí do kostela jívové ratolesti (kočičky), které kněz při bohoslužbě posvětí. Jívové větévky jsou v českých podmínkách obdobou palmových ratolestí. Posvěcené kočičky zůstávají přes velikonoční období doma ve váze. Zemědělci je někdy po Velikonocích zaráželi do půdy, aby měli požehnanou úrodu. Suché ratolesti, které zůstanou, se spálí a jejich popelem kněží označují na začátku postní doby v následujícím roce (v Popeleční středu) čela věřících na znamení pokání.
V lidové tradici byla Květná neděle také dnem, kdy se do vsi přinášelo nové léto. Dívky obcházely vesnici se zeleným stromečkem ozdobeným pentlemi a barevnými vyfouknutými vejci a zpívaly. Symbolicky vítaly budoucí bohatý zemědělský rok. V mnoha oblastech tento zvyk splynul se zvyky Smrtné neděle, kdy se vynášela z vesnice zima – Morena.

Pašijovým týdnem se nazývá poslední týden čtyřicetidenního postu. Dny v tomto týdnu jsou většinou truchlivé. V kostele se čtou pašije sepsané sv. Markem a sv. Lukášem.
Na vesnicích v těchto dnech chodívala chasa s řehtačkami, které svým zvukem měly nahrazovat zvonění zvonů, jež v té době odletěly do Říma a proto nezvonily.

Škaredá středa
Škaredá je nazývána proto, že tento den Jidáš zradil Krista. Někdy se nazývá také Sazometná. To podle vymetání komínů, které se ten den obzvlášť doporučovalo.
Není dobře se ten den mračit, aby se dotyčný nemračil po všechny středy v roce.

Zelený čtvrtek
Na zelený čtvrtek se dodržoval přísný půst. Povoleno bylo jediné syté jídlo bez masa. Jedla se tedy pouze zelenina - proto Zelený čtvrtek.
I pečivo mělo o těchto svátcích svůj zvláštní význam. Z kynutého těsta se pekly "ptáčky". Tenký váleček těsta se svázal v uzlík, kratší konec se stlačil na hlavičku a ozdobil rozinkou v místě oka, delší konec se narýhoval jako ocásek.
Také se pekly tzv. „jidáše“ - pečivo, které svým tvarem připomínalo spletený provaz, na kterém se oběsil proradný Jidáš poté, co zradil Ježíše a zapříčinil jeho zatčení, soud a smrt.
Říkalo se, že kdo si na Zelený čtvrtek před východem slunce dá jidáše s medem, upevní prý své zdraví.
V tento den bylo zvykem pošlehat podlahu i peřiny proutkem posvěceným na Květnou neděli a proti čarodějnicím vykropit svěcenou vodou z nového hrnečku věchýtkem slámy obydlí.

Velký pátek je pro katolíky dnem smutku. V lidové tradici je velký pátek obestřen kouzly. Věřilo se, že země vydává poklady a proto se nesmělo hýbat zemí a neprováděly se žádné polní práce.
Na Velký pátek se zahalují kříže smutečními rouchy. Traduje se, že se vstávalo před východem slunce, lidé se chodili mýt do potoka, aby se chránili před nemocemi. V krajích s tkalcovskou výrobou se předly pašijové nitě, pak se jimi udělalo na oděvu pár stehů a to mělo ochránit před uhranutím a zlými duchy. Košile ušitá z plátna pašijových nití také měla chránit před bleskem.

Bílá sobota je posledním dnem postu a bílou se nazývá podle bílého oděvu těch, kteří byli tento den křtěni. Je také označována jako den světla. Vše je v tento den směrováno k očistě duše, těla i příbytků. Lidé se připravují na mši - vzkříšení. Hospodyně doma uhasila všechny ohně a sebou ke kostelu vzala poleno. Tam jej zapálila v posvěceném ohni, přenesla domů a tím opět oheň rozdělala.

Během noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční se podle tradice proměňuje voda ve víno a vodní prameny mají silnou léčivou moc. Skončením Bílé soboty končil půst a začalo se ve staveních uklízet a bílit!

Neděle Boží hod velikonoční - vzkříšení Ježíše Krista je pro křesťany hlavním bodem jejich víry, neboť smrt není konec, ale nový začátek nového života. Velikonoce jsou o zvěstování, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí. Při mši v neděli kněz světil pokrmy, které do kostela sebou lidé přinesli a položili k oltáři.

Pondělí velikonoční je dnem všeobecného veselí. Pošlehávání čerstvými pruty - pomlázkou, má zajistit přenesení posilující životadárné mízy stromů do těla člověka. Odměnou za toto pošlehání je zdobené vajíčko.

Malovaná vejce - kraslice mají kultovní smysl a od pohanských dob jsou symbolem nového života, životní síly, narození, nesmrtelnosti, návratu jara. Skořápka znázorňovala pocit bezpečí. Jejich smysl nespočíval v darování, ale ve snězení - proto se také zdobila vejce vařená.
Jedna pověst vypráví, že když Ježíš se svatým Petrem chodili po světě, přišli jednoho dne do statku a poprosili hospodyni o kousek chleba. Ta však neměla ani skývu. V tom uslyšela kdákání slepice, seběhla do kurníku a našla vejce. Upekla ho v teplém popelu a nakrmila jím pocestné. Když odešli, chtěla smést ze stolu koštětem skořápky. Jaké bylo překvapení, když uviděla, že se proměnily ve zlato. Selka potom každého pocestného častovala vejci, ale žádná skořápka se ve zlato již neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch obou pocestných.

Mimo malovaných vajíček patří k symbolům Velikonoc mláďata.
Například beránek, který býval nejprve skutečný, později jej nahradil beránek pečený z těsta. Skrojek z beránka se uschoval, neboť se věřilo, že otevírá zemské poklady.
Symbol beránka byl velmi rozšířený. Podle židovské tradice ovce symbolizovaly Izraelitu jako člena "Božího stáda", židovský Bůh je označován za pastýře, který bere své ovce do náručí. Beránek býval také obětován na památku vyvedení lidu izraelského z egyptského otroctví.

Velikonoční zajíček symbolizuje v řecké, egyptské, čínské mytologii štěstí, plynoucí čas i krátkost života. V Bibli je zajíc řazen mezi stvoření "maličké na Zemi a moudřejší nad mudrce", symbolizuje chudé, skromné a pokorné. Zajíček o Velikonocích přináší hodným dětem vajíčka, dnes nejlépe čokoládová.
Nu a vidíte, opět jsme se přes lidové tradice dostali ke komerci. Čokoládová vajíčka a figurky na vás křičí v obchodech ze všech stran. Velikonoce prostě nelze přehlédnout…

Ludmila Holubová; Zdroj:lidové tradice a internet
Ilustrace:Václava Arnoštová

Další články autorky