Bota z podhledu


Nevím, koho by uprostřed Starého náměstí napadlo dumat o sochách a kříži. Mě ano. Ten kříž je kamenný a řeč je o něm v kapitolce Hrabalení aneb Blecha z Rychnova. Vedle stojí socha Jana Nepomuckého. Netypického jako poutníka ho mají ve Studánce u Dobrušky, ale i na tomhle „našem“ si můžeme všimnout, že má vytesán vyplazený jazyk jako připomínku toho, že v jeho lebce byl nalezen zcela neporušený jazyk jako zázračný důkaz svatořečení; tedy že držel jazyk za zuby a neporušil zpovědní tajemství královny Žofie. Tenhle příběh se rychle šířil, protože zachování zpovědního tajemství oceňovala nejen církev, ale i obyčejní věřící. Moderní antropologie má ale pro tento zázrak vysvětlení - údajný jazyk byl ve skutečnosti dochovanou částí suché mozkové tkáně nebožtíka. Zřejmě obdobné mínění měl i mladý Karel Havlíček Borovský, ten přece napsal epigram Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi Čechy svoji ruku. Nám by Bůh dal, co dal tobě, náš by jazyk neshnil v hrobě. A byl vyloučen z kněžského semináře.

Vedle že stojí svatý Florián, patron hasičů? No a co? Ostatně na soše najdeme džber s vylévanou vodou. A kdo tu sochu vytvořil? Z druhé strany jsou jeho iniciály G. M, ale kdo to byl? Odpovím rovnou – sochař z významného rodu Mělnických, snad Josef Mělnický, tehdy se ovšem vyslovované J psalo jako G. Pokud se vám to zdá divné, tak Karel Hynek Mácha roku 1836 nadepsal svoje veledílo Mág, a ne Máj. Nevěříte panu profesorovi? Tak stačí se podívat vzadu na kostele svatého Havla, kde je zazděna náhrobní deska s nápisem PamatujNasaud Mug Nebtak BudeI twug Mne dnes Atobie Zegtra.

Ale zpátky k soše svatého Floriána. Vpředu na podstavci je ovál a v něm obraz Rychnova - vlevo je poměrně dobře vidět zámek, ostatní se pokoušejme uhadovat; zdá se, že nad obrazem hořícího města se vznáší Panenka Marie Svatohavelská. Pro náležitou představu si její obraz vyvolejme - vznášela se nad Rychnovem a v ruce držela meč. Nu a tenhle reliéf z roku 1761 zachycuje požár skutečný - to se však psal rok 1652, když vyhořel kostel svatého Havla s větší částí starého města. Ta socha má ještě jednu kuriozitu - všiml si jí i současný sochař Vladimír Preclík a zmínil ji v knize Tiše se přemisťovati.
Citujme:
Je tam na náměstí ještě jedna stopa z roku 1761, spíš tedy šlápota, bota z podhledu. Zaujala mě svou neobvyklostí. Na soše Floriánově vedle kamenného kříže. Autorovi, nesporně jednomu z rodu Mělnických, se světec směstnal do bloku jen velmi těsně. Zatlačil mu odvážně lýtko tak, aby se noha vešla. Hmota kamene, ze které by se dala vysekat bota celá, už nebyla k mání. A tak pohotově vyznačil jen kolmo postavenou podrážku. Vsaďme se, že takto sochařsky vyjádřenou šlápotu v Čechách nemají nikde.

A ještě jednu sochu komentuje:
Silnicí k pivovaru jsem došel ke kamenné soše mariánského obrazu. Tři barokní aviatikové, andělé, tu drží obraz reliéfně pojatý, svatý Lukáš maluje Pannu Marii. Evangelista Lukáš byl patronem malířů a sochařů a podle legendy sám maloval Pannu Marii s Ježíškem. Jestli dobře, o tom pověst nemluví. Pouze se předpokládá. Je to takový sochařský výjev. Možná až ilustrativní. To sochařství nesvědčí, ale třeba je to příliš dnešní názor. Tehdy bylo potřeba sdělit cosi prostřednictvím Lukášovým, a tak andělé v beztížném stavu nastoupili do práce. Kdybyste tu sochu hledali, tak si dejte pozor - na místě, kde stávala, je bowling a tento artefakt byl přemístěn o nějakých padesát metrů výš.

Seznamme se s Vladimírem Preclíkem:
Narozen 1929 v Hradci Králové, byl prvním děkanem fakulty výtvarných umění VUT v Brně (učil tam 1990-1997), založil dvě sochařská sympozia (Hořice 1966 a Deštné v Orlických horách 1993) a v roce 2005 byl zvolen předsedou spolku Mánes. Tento kumštýř, který je nejspíš prvním Čechem, který obnovil barevnou polychromii soch, má svoji stálou expozici v Bechyni s trochu zavádějícím názvem Muzeum Vladimíra Preclíka.

Mistr Preclík nemá tušení, že dosud existují - v soukromém držení - dvě padesáticentimetrové loutky, které vytvořili jeho rodiče a s nimiž se hrávalo v rychnovském loutkovém divadle. Čestný pionýrský. Jsou to Číňan a Šašek.
Ještě naposledy ocitujme z oné knížky Vladimíra Preclíka: V Rychnově mám tetu a strýce, teta Františka prý mě pomáhala vychovávat a já teď dostal chuť na kafe. Ale hledat jedinou tetu v sídlištním labyrintu je těžší než nalézt několik soch v Rychnově. To je všecko. Nevím, jestli tehdy u tety byl, ona totiž bydlela za Chaloupkami u Soukenické struhy a dnes je ten domek přestavěný. Ale faktem zůstává, že knížka vyšla v roce 1989.

P. S. Tuto doušku dopisuji později. Mistr Vladimír Preclík mezitím zemřel. A protože nevím, s kým bych se o jednom nečekaném setkání s jeho dílem podělil, řeknu to tady vám: V jedné rychnovské rodině mají autorizovanou Preclíkovu kopii lidové slovenské madonky. Od nich vím, že originál této sošky věnoval Vladimíru Preclíkovi k jeho šedesátinám slovenský herec Milan Lasica a ten ji měl od svých rodičů. Ti si ji vzali z vesnického kostelíka, zatopeného později Oravskou přehradou. Takže originál měl Vladimír Preclík a ta, co jsem viděl a vyfotografoval, je její signovaná kopie, co vytvořil Vladimír Preclík pro Rychnováky.

Josef Krám