Jak jsem nepìstovala marjánu
(Na Chatu jsme diskutovali opìt o zahrádce a tam jsme vzpomínali na Vìrèinu aèokèu. Slíbila jsem, ¾e ten její èlánek vytáhnu opìt nahoru. Tak tady je. Opravdu zajímavá zelenina, pro mne dosud neznámá. Ale chystám se znovu zahradnièit, tak tøeba dojde i na aèokèu. Ludmila)
Jako malé dítì jsem hodnì èasu strávila na velké zahradì, kterou s láskou opeèovával mùj tatínek. Dodnes vidím jeho spokojenou tváø, kdy¾ se rozhlí¾el po svém díle. Nicménì pøes všechnu krásu a nádheru jsem vìdìla, ¾e zahradníkem se já sama nikdy nestanu.
Pøešlo mnoho let a do ¾ivota mnì vstoupila znovu zahrádka, tentokrát moje vlastní. Mnohokrát jsem vzpomínala na dìtství a tiše jsem proklínala mùj bývalý vla¾ný vztah k zahradnièení a s tím spojenou malou zásobou znalostí. Metodou pokusù a omylù jsem se ka¾doroènì pouštìla do boje s pùdou, semínky, lísteèky, plody, sbírala zkušenosti známých a pouštìla se do mnohých pokusù. Ale v¾dy s klidem a radostí v duši. Jednak zahradnièení pova¾uji za pøirozenou rehabilitaci tìla i duše a jednak se ka¾dý týden tìším na svou zahrádku a s pøekvapením koukám, co¾e to tam zase povylezlo. A stejnì jako tatínek tehdy - i já dnes se spokojenì rozhlí¾ím po svém díle na malé zahrádce.
Letos zjara se mne sousedka ptala, zda nechci aèokèu. Nikdy jsem to neslyšela, a slovo aèokèa ve mnì vzbuzovalo rùzné pøedstavy. Fakt jsem nevìdìla, do jaké oblasti lidského konání aèokèu zaøadit, nicménì jednoho dne jsem dostala ètyøi èerná hranatá semínka, vypadající jak malé puzzle a hned druhý den jsem je vsadila do zemì. A pak jsem týden co týden s hrùzou a podezíravostí sledovala, co¾e mi to leze ze zemì!
Kdy¾ se ukázaly první listy- první co mne napadlo - "šmarjá, já pìstuju marjánu". Zcela jsem utopila v hlubinách své duše, jak¾e se ta semínka vlastnì jmenovala. Za další dva týdny lupení bylo víc a víc, na chaloupku pøijela vnuèka, rozhlédla se kolem a pravila:
"No babííííí, co to pìstuješ? Ty tu máš marjánu? A zrovna ty ???" (jsem toti¾ známá svým vyhranìným odmítavým postojem k pìstitelùm a distributorùm drog).
První, co jsem udìlala ne¾ jsem staèila zrealizovat svou potøebu tuto rostlinu nav¾dy zahubit bylo to, ¾e jsem název okurkopaprika (to bylo jediné, co mi utkvìlo v pamìti) zadala do známého oblíbeného vyhledávaèe. Tam jsem našla mnohá pouèení, fotografie i recepty… Tak¾e pak u¾ jsem mohla hrdì prohlašovat, co to vlastnì máme na zahradì!
Podle informací, které jsem takto získala uvádím:
Aèokèa, neboli cyklantera (Cyclanthera pedata) nále¾í do èekedi tykvovitých rostlin. Je to jednoletá, popínavá bylina, její¾ stonek mù¾e mìøit a¾ 5 metrù, lodyha je tenká, hustì rozvìtvená. Pochází z ji¾ní a støední Ameriky.
Listy velikosti 6 a¾ 14 cm, laloènaté, s pìti a¾ sedmi eliptickými lísteèky, na okrajích vroubkované.
Mladé, ještì ne plnì zralé plody aèokèi mají za syrova hráškovou chu», nalo¾ené ve sladkokyselém nálevu chutnají jako okurky a plnìné masem a rý¾í jako papriky. Lze je pou¾ít do salátù, pøidat do guláše nebo do zeleninových polévek. Mù¾ete je i pìstovat.
Aèokèu pìstujeme na opoøe. Má ráda teplo a chránìnou polohu. Mù¾e vytvoøit i nechtìný ¾ivý plot stínící ostatním plodùm. S pìstováním zaèínáme od dubna, kdy si mù¾eme aèokèu pøedpìstovat. Nebo ji pozdìji vysejeme pøímo na stanovištì. Vydatnì plodí a¾ do prvních mrazíkù.
Moje aèokèa skuteènì rostla jak zbìsilá, vyhánìla výhonky, kterými omotávala vše blízké a šplhala a šplhala. Poøídili jsme jí oporu, na jaké se pìstují rù¾e. Tato kovová konstrukce se poèátkem záøí zlomila. Blízké rajèe bylo vzato pod ochranu všudypøítomné aèokèi a tak jsme ji museli zaèít oøezávat. Plody jsme sklízeli v záøí a v øíjnu, dlouho to vypadalo, jako kdy¾ ¾ádné ani neporostou.
Aèokèa vytvoøila na naší zahrádce zástìnu pro ostatní rostliny. Není moc nároèná na pìstování, zálivka 1-2 x týdnì postaèila. Plody koncem srpna a¾ v záøí byly s malými ještì bílými semínky, chutné za syrova i za tepla. Nyní ji¾ mají tmavá vyzrálá semena. Ta se musí pøed konzumací odstranit. Aèokèu pou¾ívám do salátù za syrova a do všech zeleninových teplých smìsí, jako souèást rychlé veèeøe. Z listù byl fakt dobrý špenát, hodnì podobný listovému špenátu, jeho¾ úpravu pamatuji z dìtství. Tehdy jsme ho pìstovali na velkém záhonu a se špenátovým protlakem kupovaným dnes se to nedá srovnat.
Myslím, ¾e pøíští rok opìt aèokèa získá kousek místa na naší zahrádce ji¾ bez obav, které ve mnì budila letos. No prostì, konzumace aèokèi nebyla spojena s ¾ádnými drogovými úlety a „marjánu“ jsem fakt nepìstovala!
Naši novou rostlinku jsem vyfotografovala, pøidala jsem i plod a jeho srovnání se støednì velký rajèetem a èerstvá semínka aèokèi.
Text a foto: Vìra Kodišová