Co praví legendy a pověsti...

Jindřichohradecké pověsti

Že na zámku byla také Bílá paní, není nic nového. Ale víte, jak byla vysvobozena? Že ne, tak si to přečtěte:
Bílá paní, zvaná také Perchta, byla na mnoha zámcích v jižních Čechách. Jeden z nich byl i Jindřichův Hradec. Tady byla paní Perchta ze svého zakletí vysvobozena. Bylo tomu již mnoho a mnoho let po její smrti, když na zámek zavítal chudý kněz. Tehdy byla letní bouřka, blesky se míhaly po obloze a déšť nebral konce. Tento kněz, celý promáčený, zabušil na zámeckou bránu. Dobří lidé ho pustili do zámku, dali mu suché oblečení a najíst a napít. Nachystali mu také nocleh v místnosti, kde na zdi visely obrazy. Kněz si prohlížel obrazy za svitu svíčky, až se dostal k obrazu, na kterém byl namalován nesourodý pár. Šlechtic byl již starý a měl přísnou tvář a vedle něj byla mladinká nevěsta.

Kněz dlouhou dobu pozoroval tu smutnou tvář nevěsty, pomalu se mu už zdálo, že ta vystupuje k němu z obrazu. Jenže se mu to nezdálo a dívka za malý okamžik na něj i promluvila. Řekla, že je Perchta z Rožmberka a že již mnoho let nenachází pokoj ve svém hrobě. Zeptala se ho, zda by on jí, jako kněz, nemohl pomoci. Kněz se na ni chvíli díval a pak ji vyzval, aby se mu vyzpovídala. Dívka z obrazu začala vyprávět svůj životní příběh, byl dlouhý a smutný. Kněz ji poslouchal a když skončila, řekl jí, že se musí usmířit se svým mužem. Řekl jí, aby zítra sestoupila i se svým mužem z obrazu, že jiné rady neví.

Bouřka trvala po celý druhý den, pršelo neustále a tak kněz zůstal na zámku i ten další den. Po celý den tady pomáhal zámeckým lidem jak mohl a večer se vrátil do komnaty, kde měl své lože. Ulehl, ale nespal, čekal na půlnoc. Můžete věřit a nebo ne, tento nesourodý pár v půlnočním čase sestoupil opravdu z obrazu. Kněz k nim přistoupil, vzal jejich ruce spojil je dohromady. Blesk ozářil místnost právě v tom okamžiku, kdy jim požehnal. Tváře obou se rozjasnily. Než se kněz nadál, byl v komnatě sám, novomanželé byli již zpět v obraze a ten potvrdil to, čemu ani pomalu kněz sám nechtěl věřit. Obraz nebyl již tak tmavý a ponurý jako předtím a z tváří obou vyzařoval smír. Druhý den mohl kněz pokračovat ve svém putování, počasí bylo hezké. Jenom od té doby na zámku již nikdy nikdo paní Perchtu nespatřil.

Jenže se vypráví i jiná pověst o Bílé paní...
Když zemřel Jindřich II. z Hradce, odevzdala paní Markéta, rozená z Leuchtenburka, panství svému synovi a vstoupila do kláštera ke klaristkám. Ty nosily bílá roucha. Paní Markéta dosti často navštěvovala syna a tak snad vznikly první pověsti o Bílé paní, ale ta neměla s rožmberskou Perchtou vůbec nic společného. Když paní Markéta zemřela, zůstala na zámku jako Bílá paní. Občas se objevovala, předpovídala tím významné události v rodině. Mívala na sobě dlouhý bílý kabát s bílou zástěrou a na hlavě měla čepec. Z něj jí spadal do tváře hustý závoj. U pasu nosila velký svazek klíčů. Když se jí něco nemile dotklo, chřestila s nimi. Zámečtí si na ni zvykli a pokud ji viděli, uctivě ji zdravili. A také v roce 1604 se zjevila rektorovi jezuitské koleje, ten byl také zpovědníkem pana Jáchyma Oldřicha z Hradce, a vyzvala ho, aby šel s ní. Panu Jáchymovi se přiblížila poslední hodina života a on mu měl dát zaopatření. Tak dovedla pana Mikuláše Pistoria až ke komnatě, kde ležel pan Jáchym Oldřich, pokynula mu, ať vejde dovnitř a sama zmizela.

Jenže na zámku byla také Černá paní, to byla zlomyslná paní. Ta strojila všelijaké úklady pánům z Hradce. Jednoho dne se stalo, že Černá paní ukradla čerstvě narozené dítě a prchala s ním skrz stěnu, která se před ní otevřela. Lidé ji stíhali, ale stěna se hned uzavřela. Bílá paní byla zrovna na vnější straně věže v otvoru uzavřeném kamennou deskou. Když toto viděla, leknutím zkameněla a od té doby tam zůstala stát jako mramorová socha. No a na stěně, kterou prchala s nemluvnětem, zůstaly nesmazatelné otisky prstů Černé paní, jak se rukou opřela o zeď.

A ještě jedna pověst se vypráví ....
Původně čeští šlechtici žili skromně, jedli a pili střídmě a nebyli vybíraví. No a časem se to ale změnilo a na konci středověku si již jeden kronikář postěžoval, že: nesmírně hodují, dráždí silně kořeněnými jídly chuť k přílišnému pití, pak že přibývá také nemocných stižených dnou. Při hodokvasech se opravdu vypily na dva rázy číše vína, poroučeli si znovu a znovu a brzy byli opilí. V opilosti se mezi sebou začali hádat a nezřídka se i krvavě poprali. To se moc nelíbilo panu Oldřichovi z Hradce, byl královským číšníkem a podkomořím. Tak zavedl nový mrav při hostinách. Když se dojedlo poslední jídlo, skoro vždycky to býval hrách, povstal a připomněl utrpení Páně, vypil půl z číše a ten, kdo seděl vedle něj, číši dopil a vrátil ji zpět číšníkovi. Tak číše putovala kolem stolu a už se podruhé nikomu nenalévalo. Tím se hosté nemohli opít, z hostiny odcházeli s jasnou hlavou a zdravým rozumem. Tento zvyk se pak zalíbil mnohým pánům, ti je také zavedli i u svých hostin. A pan Oldřich, aby povzbudil i ty váhavé, poslal k papeži do Říma poselství. Vymohl pro každého Čecha, který takto bude píti víno, čtyřicetidenní odpustky. To platilo jenom pro Čechy a ostatní národové kolem mohli tuto výsadu Čechům jenom tiše závidět. Také i žehrali, že Češi mají odpustky za pití vína.

Jindřichův Hradec
Kdysi dávno nechal svůj hrad přestavovat pan Jindřich z Hradce. Nový hrad se stavěl dosti rychle a také paní Markéta, manželka pana Jindřicha, chodila mezi stavebníky a pobízela je, chtěla, aby stavba byla dokončena ještě před zimou. Slibovala jim, že potom pro ně vystrojí hostinu, na které všichni dostanou sladkou kaši, jako odměnu za dobrou práci a že tuto kaši budou dostávat i jejich děti. A tak se stavebníci opravdu snažili a hrad byl skutečně dostavěn ještě před příchodem zimy. A i paní Markéta splnila svůj slib, pozvala všechny na hrad a byla rozdávána sladká kaše. Když se ale shromáždili na nádvoří, kde byly postaveny stoly, začaly poletovat první sněhové vločky. To paní Markétu velice mrzelo a tak rozhodla, že příště bude sladká kaše rozdávána již na jaře o velikonočních svátcích. Tak se také stalo a od té doby se sladká kaše rozdávala na Zelený čtvrtek, bylo dáno znamení zvonem na staré okrouhlé věži a chudí z celého okolí přicházeli na hradní nádvoří. A bývalo jich kolem sedmi až deseti tisíců. Sedávali ve skupinkách, byli obsluhováni sloužícími hradu, úředníky a i hradeckými měšťany. Nedostávali jenom sladkou jahelnou kaši, ale také polévku z piva vařenou, chléb, ryby na dva způsoby upravené, preclíky a řídké pivo. A co kdo nesnědl, tak si mohl vzít domů. Tehdy to pro mnohé znamenalo velmi mnoho, taková hostina. Tento zvyk přetrvával i za pozdějších pánů na Jindřichově Hradci. Jeden z nich, potomek pana Jindřicha, ten se stal dokonce nejvyšším kancléřem českého krále, ustanovil, že musí být tento zvyk zachován na věky. Svoje dědice zavázal k tomu, že musí tento zvyk pravidelně každý rok prováděti, jinak že by jim mohlo být panství králem odebráno. Takže se tento zvyk udržoval až do roku 1783, kdy byla tato slavnost zrušena samotným císařem Josefem II.. Ten zakazoval udržovat staré pověry a zvyky. Tak se majitelé panství od této povinnosti vykoupili, složili do pokladny chudých 570 zlatých.

Olga Kotačka

Další články autorky