Ta naše povaha èeská
Kdy¾ jsem pøed èasem zaèala ze stránek Seniortipu pomalu ustupovat, z dùvodu práce na jiných projektech, slíbila jsem Ludmile, ¾e pokud narazím na nìco, co by bylo pro Seniortip vhodné, pošlu jí nový èlánek. A kdy¾ jsem v rámci jedné své nové pracovní povinnosti zaèala navštìvovat Okresní archiv a narazila v jednom odborném spisu pojednávajícím o vodárenství v Pojizeøí na pozoruhodnou sta», okam¾itì jsem si na svùj slib vzpomnìla.
Nemyslím, ¾e by nìkoho z vás téma vodárenských vì¾í ve zdejším kraji tak zaujalo (i kdy¾ historie vodárenství je obor o jeho¾ zajímavosti jsem nemìla a¾ donedávna ani potuchy), ale autor onoho odborného svazku o vodárnách cituje ve svém díle pøedmluvu Luïka Frýborta ke knize Keltové na Jizeøe a v Èeském ráji od PhDr. Jiøího Waldhausera, a tu vám nyní pøedkládám:
Píši-li o èeské povaze, je mi nápadné, jak výraznì keltská je èeská povaha. Je-li dnes v Evropì národ povahou nám Èechùm nejpøíbuznìjší, pak to nejsou ani sousední Nìmci, ani nám s jistou naivní poezií vnucovaní Jihoslované, ba ani Slováci, nýbr¾ Irové. Stejní individualistiètí buøièi, stejný duch zamyšlenì zpìvný, stejnì nesvorní hašteøivci, stejný sklon k nevá¾nosti a k ironii, podobná k cestovatelství a k vystìhovanství pudící tìkavost, podobná bujará hravost, zakrývající baladickou hlubinu duše.
Stejná vzdorová nechu» být nìkomu poddaným a stejné nenadání vládnout sami sobì. Ani èeská øemeslnì technická zdatnost nebude dìdictvím právì slovanským. I zde je mo¾no myslet spíše na Kelty, kteøí vytvoøili evropskou øemeslnou kulturu všude mimo dosah øímské moci.
Mo¾ná nám opravdu koluje v ¾ilách ještì krapet keltské krve. Mohlo by to dokládat i nesèetné mno¾ství zápisù ze zasedání obecních zastupitelstev, kdy¾ se èlenové dohadovali a nedohodli o výstavbì vodovodu, proè se nedohodli a jaké to byli èasto malichernosti a osobní zájmy, které bránily výstavbu vodovodu prosadit. Jistì si na tato slova vzpomenete, a¾ budete èíst o Skupinovém vodovodu Benátky nad Jizerou. Jen rivalita dokázala, ¾e se okolní obce odmítly napojit na novobenátecký vodovod a zmoudøely a¾ po druhé svìtové válce, donuceni suchým rokem 1947. Na druhou stranu je nutno vyzvednout spoleènou snahu Bezna a Sovinek vybudovat spoleèný vodovod, co¾ se jim ještì pøed první svìtovou válkou podaøilo. I Velké a Malé Všelisy se nemohly dohodnout a ka¾dá obec postavila svùj vodovod ze studní, které od sebe byly vzdáleny co by kamenem dohodil.
Ale spory byly vlastní i v obcích samých. Pøíkladem mù¾e být Kropáèova Vrutice, kde horní èást obce byla bez vody a dolní to nezajímalo.
Mo¾ná, ¾e najdete sami doklady, ¾e ta naše povaha èeská je pøeci jen „líznutá“ Kelty, kteøí obývali pùvodní krajinu kolem Jizery dávno pøed námi, kdy¾ kraj pøed tím dobyli silou svých zbraní.
Byla jsem na vá¾kách zda citovat pøedmluvu celou, tak jak je v knize, proto¾e vím, ¾e názvy obcí vám nic neøíkají, ale kdy¾ ono vùbec nejde o ty obce, smysl té pøedmluvy je v ponìkud jiné rovinì. V té, které i my zde na Seniortipu - obèas chrastící zbranìmi ¾abomyších vojen, urèitì porozumíme.
Magdalena Vlachová