Teze o Václavu Hankovi
jako tvùrci Rukopisu královédvorského (RK) je velmi nepravdìpodobná, nadále neudr¾itelná, a po skuteèném autorovi RK bude tedy tøeba i nadále pátrat
To jsou poslední slova rozsáhlé studie Lubomíra Sršnì „Pøíspìvky k poznání osobnosti Václava Hanky“, která vyšla letos ve Sborníku Národního muzea v Praze, øada A – Historie v èíslech 1 a¾ 4. Nejsem povolán, abych hodnotil tuto práci, je¾ je výsledkem desítky let trvajícího autorova peèlivého studia, a tak dovolte z hlediska novináøského volnìji uvést a komentovat jeho myšlenky.
U¾ v úvodu uvádí, ¾e Václav Hanka je pro nás i dnes, témìø pùldruhého století od jeho smrti, èlovìkem záhadným, a pokusy o jeho zhodnocení jsou stále znaènì rozporuplné nebo pøinejmenším rozpaèité. Moderní vìda mu ji¾ dokázala spoustu záva¾ných prohøeškù, které jsou z hlediska etiky vìdecké práce neodpustitelné, v encyklopediích a populárnìjších pracích bývá bì¾nì uvádìn jako odstrašující pøípad falzátora, by» pracujícího bona fide a ve prospìch slabého a obtí¾nì se rodícího se národa. Ze školy si vzpomeneme, ¾e bývá oznaèován za tvùrce èi spolutvùrce Rukopisù královédvorského a zelenohorského (RKZ). Ale jak pøipomíná Lubomír Sršeò, jen málokdy je v jeho pøípadì ctìna presumpce neviny a jen málokteøí dovedou objektivnì pøiznat, ¾e pøes mnohé indicie nám zatím chybí jediný jasný dùkaz toho, ¾e se Hanka na zhotovení RK èi RZ skuteènì podílel.
Jedna kapitola je vìnována charakteristice Václava Hanky, jeho schopnostem, vzhledu a povaze (tady je na dokreslení citát Havlíèkova epigramu „Karle, ji¾ tìch hádek nech,"/ povídala Fanka, / „buïsi Slovan nebo Èech,/ jen kdy¾ nejsi Hanka!“) . Zaujme i poznámka o nebývalé Hankovì popularitì – v jeho pohøebním prùvodu, který prošel Prahou 15. ledna 1861 od budovy Muzea Na Pøíkopì na Vyšehrad, se sešlo údajnì 50 tisíc lidí.
Neskuteènì podrobná a dokladovaná je ikonografická èást studie. Pár pøíkladù: V Schulzových sadech ve Dvoøe Králové nad Labem mìli Hankovu bustu, práci Antonína Wagnera, odhalenou 28. záøí 1867 u pøíle¾itosti 50. výroèí Hankova nálezu rukopisných zlomkù ve vì¾i dìkanského kostela. Ta byla v roce 2005 z obavy pøed odcizením deponována v tamním mìstském muzeu a nahrazena odlitkem patinovaného výdusku z umìlé hmoty z roku 2006, prací Jaroslava Èerného.
Dejme do souvislostí, proè ta výmìna – tøi roky pøedtím byla v Rychnovì nad Knì¾nou ukradena bronzová busta Otmara Vaòorného, pøekladatele z øeètiny a latiny. Pachatelé bustu chtìli nejdøíve prodat, aby mìli peníze na diskotéku do Králík; to se jim však nepovedlo, ani prodej ve Sbìrných surovinách, a tak putovala z místa na místo, a¾ byla nakonec prodána mimo rychnovský okres za 2 tisíce korun; pøitom její hodnotu ocenil soudní znalec na víc ne¾ 150 tisíc. Policie uloupenou bustu vypátrala a v èervenci ji pak z rukou øeditele rychnovské policie pøevzal starosta mìsta.
Základní kámen k Hankovu divadlu, známého jako Hankùv dùm ve Dvoøe Králové nad Labem, byl polo¾en ve stejný den 1867.
Ve východoèeské Hoøinìvsi mají pøed Hankovým rodným roubeným stavením také jeho sochu (pod krkem má na stuze Øád svaté Anny a na levé klopì pláštì Øád svatého Vladimíra), dílo M. Èernila. Ty byla odhalena 1890, ale navzdory poctivému úsilí organizátorù nedokázala ona slavnost pøehlušit podvìdomé rozpaky nad vlastním smyslem pomníku – dopad aktuálních ostrých bojù o pravost Rukopisù se projevil zejména v tom, ¾e událost nevzbudila vìtší ne¾ regionální zájem.
Pøejdìme do Prahy: Zemský výbor, který øídil stavbu nové budovy Muzea Království èeského a zajiš»oval i její výzdobu, zadal zhotovení Hankovy busty rodákovi z východoèeské Nové Paky Stanislavu Suchardovi, tehdy profesoru Umìleckoprùmyslové školy v Praze. Instalována byla v roce 1901 na hlavním schodišti Muzea.
Nás mù¾e zaujmout i souèasnost – oboustrannì ra¾enou medaili na pamì» 200. výroèí Hankova narození a 30. výroèí zalo¾ení poboèky Èeské numismatické spoleènosti v Ústí nad Orlicí vytvoøil v roce 1991 Zdenìk Koláøský z Kostelce nad Orlicí. A proè ¾e ji vydali právì numismatici? Hanka byl správcem numismatické sbírky Národního muzea a autorem nìkolika odborných numismatických èlánkù, mj. o ra¾bách Albrechta z Valdštejna.
Lubomír Sršeò pøipomíná také ilustrace pro komiks Tomáše Hibiho Matìjíèka Šifra mistra Hanky – pravdivá historie Rukopisù královédvorského a zelenohorského, akvarely kombinované s kresbou perem èernou tuší, vydaná 2007. Obdobnì provokativnì a s nespoutanou fantazií zpracoval Miloš Urban téma RKZ do skvìlé mystifikace.
Jako detektivka se ète kapitolka „Václav Hanka a Wenceslaus Hankonides“. V ní se doèteme mj. i to, ¾e Hankovi nebyla nevázaná manipulace s originálními sbírkovými pøedmìty vùbec cizí. Je obecnì známo, ¾e bì¾nì sám rozebíral staré vazby knih, obtahoval špatnì èitelná místa støedovìkých rukopisù a dìlal v nich korektury podle svého uvá¾ení. Dovedl prý své opisy starých textù provádìt s dokonalostí faksimile, rekonstruoval volnì, podle svého citu, torzální památky. I kapitola „Václav Hanka a berlínská modø v RK“ je velice zajímavá a zaujme napø. Sršòova hypotéza – co kdy¾ se novodobá berlínská modø dostala do rukopisu Královédvorského a¾ v polovinì 19. století? Nemluvì o tom, ¾e za urèitý posun v bádání a za pozitivní pøínos pova¾uje Lubomír Sršeò zjištìní o úloze Jana Dvoøáèka, rodáka z Dobrušky, jako Hankova spolupracovníka z doby kolem roku 1852; na stranì druhé není známo, ¾e by o své nìkdejší spolupráci s Václavem Hankou zanechal nìjaké písemné svìdectví.
Zakonèeme zase volnì – ostatnì celý text je opøen o Sršòovu práci: O Hankovì dìtství a mládí toho víme tak málo, ¾e nám to pro pochopení procesu tvarování jeho osobnosti nestaèí. Ze struèných údajù jeho ¾ivotopisu o jeho opo¾dìném, ale pøekotnì rychlém sebevzdìlávání, které ho vyneslo v krátké dobì na spoleèenské výsluní, vyplývá, ¾e právì zázraèná promìna zanedbaného venkovského kluka v oslavovaného znalce slovanské filologie a v uznávaného èeského vlastence musela Hankovu povahu ovlivnit velmi silnì.
P. S. Budi¾ øeèeno, ¾e historik umìní, zamìøený na výtvarné umìní v Èechách 16. - 19. století, pøedevším na problematiku portrétní tvorby, PhDr. Lubomír Sršeò, kurátor oddìlení starších èeských dìjin v Národním muzeu Praha, je pùvodem z Habrové, mìstské èásti Rychnova nad Knì¾nou. Jeho výbìrová bibliografie uvádí 127 prací.