“Pro obyvatele New Yorku, Paøí¾e èi Londýna je smrt slovo, které se nevyslovuje proto¾e pálí na rtech. Mexièan jí naopak navštìvuje, hraje si s ní, smìje se jí, hladí jí, spí s ní a je to jeho nejoblíbenìjší hraèka a jeho velká láska. Urèitì je v mexickém pøístupu ke smrti stejný strach, jako kdekoliv na svìtì, ale Mexièané ho neukrývají, tak jako neukrývají smrt.. Dívají se jí do tváøe s trpìlivostí, s ironií a nìkdy dokonce i s pohrdáním…”
Octavio Paz
(mexický spisovatel, dr¾itel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1990)
* * *
Svátek zesnulých se slavil v Mexiku dávno pøed pøíchodem španìlských dobyvatelù. Slavil se bìhem celého srpna (devátý mìsíc aztéckého kalendáøe), zároveò s oslavami ukonèení poslední skliznì. Pro Aztéky nebyla smrt cestou do nebe, do oèistce èi do pekla, tak jak nás to uèí katolická církev.Prostì mrtví jen odcházeli do jiného svìta. Ten svìt se jmenoval Mictlán a vládli v nìm, (nezlomte si jazyk) Mictlantecuhtli a Mictecacíhuatl – pán a paní smrti. Dìti mìly svùj vlastní „svìt“, který se jmenoval Chichihuacuauhco a rostly tam stromy z nich¾ teklo mléko. A proto¾e cesta byla dlouhá, nebo¾tíci potøebovali být na cestu dobøe vybaveni, nejen jídlem a pitím ale potøebovali na cestu i zvíøe, které by je ochránilo pøi nebezpeèné cestì. (V mnoha hrobech se našli kostry psù). Lidé vìøili, ¾e jednou do roka se mrtví vracejí na zem, jen tak, trochu si popovídat. A tak pro nì smrt nikdy neznamenala konec a smutek.
S dobyvateli také pøišli knì¾í a mniši, aby obrátili “divochy” na víru Bo¾í a byli to právì oni, kteøí spojili aztécký svátek s katolickýma Dušièkama.
Svátek mrtvých je jeden z nejdùle¾itìjších svátkù v Mexiku a tak Mexièanùm na nì nestaèí jen jeden den. A proto slaví Dušièky ji¾ od prvního, proto¾e vìøí, ¾e prvního listopadu se vrací duše dìtí a druhého, duše dospìlých. Mexièané jsou známí svou pohostinností, a tak je logické, ¾e se na takové svátky musí dobøe pøipravit.
U¾ nìkolik dní pøed svátky zaèínají pøipravovat pohoštìní pro své blízké, ¾ivé i mrtvé . Nejdøíve se upeèe “pan de muerto” neboli chléb mrtvých, co¾ je dost podobné našemu mazanci, jen místo køí¾ku, který se dìlá na mazanci, se na bochníèky pøidají zkøí¾ené rulièky tìsta pøipomínající kosti. Také se zaènou pøipravovat cukrové“calaveritas“ neboli lebeèky. Pak se pøipraví všechna jídla, která mìl nebo¾tík rád a postaví se oltáø. Ty se mohou postavit doma, venku na zahradì nebo pøímo na hrobì.
Postavení oltáøe je slo¾ité:
musí mít sedm stupòù (tolik, kolik jich musí nebo¾tík vystoupit, aby se dostal do Mictlánu). Ka¾dý je ozdoben vystøihovánkami z barevných papírù a na ka¾dý se pokládá nìco jiného. Nesmí chybìt kvìtiny, ozdoby, svíèky a pro dìti hraèky a ovoce (to ostatnì nechybí na ¾ádném oltáøi). Pro dospìlé se pokládádají na oltáø jejich zamilovaná jídla a samozøejmì pití. Na posledním stupni je v¾dy postavená fotografie zesnulého.
Další neodmyslitelná figura Dne mrtvých je “Catrina”. Karikatura smrtky, kterou namaloval koncem XIX. století mexický malíø a karikaturista José Guadalupe Posada a její jméno pochází z mexického výrazu catrín, co¾ chce øíct nìco jako elegantní. Dnes dìlají Catriny z cukru, z keramiky, z papíru a dokonce i lidé se za Catrinu pøevlékají.
Po setmìní se všichni odeberou na høbitov, kam v košíku pøinesou také jídlo a pití a to nejen pro ¾ivé, ale hlavnì pro mrtvé, proto¾e vìøí, ¾e oni si pøijdou nejen popovídat, ale i najíst a popít. Celé rodiny stráví na høbitovì skoro celou noc. Pojedí, popijí a zazpívají na “zdraví” svých nebo¾tíkù a k ránu se vrací š»astní a spokojení, ¾e se “vidìli” a hlavnì, ¾e si popovídali se svými drahými. A to doslova, proto¾e oni opravdu s mrtvými mluví nahlas.
Mexický svátek mrtvých nemá ve svìtì obdoby a pro toho, kdo ho jednou v Mexiku za¾il, je to nezapomutelná vzpomínka na celý ¾ivot.
V roce 1993, Unesco prohlásilo mexický Den mrtvých za „nehmotné dìdictví lidstva“.
Svátek zesnulých se slavil v Mexiku dávno pøed pøíchodem španìlských dobyvatelù. Slavil se bìhem celého srpna (devátý mìsíc aztéckého kalendáøe), zároveò s oslavami ukonèení poslední skliznì. Pro Aztéky nebyla smrt cestou do nebe, do oèistce èi do pekla, tak jak nás to uèí katolická církev.Prostì mrtví jen odcházeli do jiného svìta. Ten svìt se jmenoval Mictlán a vládli v nìm, (nezlomte si jazyk) Mictlantecuhtli a Mictecacíhuatl – pán a paní smrti. Dìti mìly svùj vlastní „svìt“, který se jmenoval Chichihuacuauhco a rostly tam stromy z nich¾ teklo mléko. A proto¾e cesta byla dlouhá, nebo¾tíci potøebovali být na cestu dobøe vybaveni, nejen jídlem a pitím ale potøebovali na cestu i zvíøe, které by je ochránilo pøi nebezpeèné cestì. (V mnoha hrobech se našli kostry psù). Lidé vìøili, ¾e jednou do roka se mrtví vracejí na zem, jen tak, trochu si popovídat. A tak pro nì smrt nikdy neznamenala konec a smutek.
Svátek mrtvých je jeden z nejdùle¾itìjších svátkù v Mexiku a tak Mexièanùm na nì nestaèí jen jeden den. A proto slaví Dušièky ji¾ od prvního, proto¾e vìøí, ¾e prvního listopadu se vrací duše dìtí a druhého, duše dospìlých. Mexièané jsou známí svou pohostinností, a tak je logické, ¾e se na takové svátky musí dobøe pøipravit.