O Rychnovácích, co unesli váleènou loï
5. øíjna 2007 to bylo 90 let, kdy dva Èeši unesli spolu s pìti Jihoslovany Francescem Donatem, Petarem Gvozdièem, Josefem Pencakem, Leopoldem Turšièem a Dušanem Jerinièem torpédový èlun Tb 11 (Torpedenboot) rakousko-uherské armádì ze základny Šibenik na území dnešního Chorvatska. Ti dva Èeši byli Bohumil Brkl a Bohumír Petrla a oba byli pochováni na rychnovském høbitovì. Zatímco Petrla je ulo¾en v hrobce Pohlových vpravo u zdi, Brkl byl pohøben v roce 1982 do hrobu è. 29/G v centrální èásti høbitova, ale jeho urna byla odtud odvezena a hrob patøí jiné rodinì.
Abychom pochopili jejich èin, pøipomeòme, ¾e s postupem 1. svìtové války vzrùstala
také ve váleèném námoønictvu protirakouská nálada, na frontách umíraly statisíce nejen rakouských Nìmcù, ale i Chorvatù, Slovincù, Maïarù a Èechù, kteøí Rakousko-Uhersko za svoji vlast a¾ tak nepova¾ovali. V našich únoscích zrála myšlenka pøebìhnout z rakouské strany a pøidat se k vytváøeným èeskoslovenským vojskùm, nebo» mìli informace o organizování legií v Itálii. Proskoèily i zprávy o ruské revoluci, vystoupení Ruska z války a o tom, ¾e v zázemí byl hlad. Pøeètìme si z lístku, odeslaného z Dobrého v Orlických horách infanteristovi Františku Maršíkovi na adresu Landsturm, Batalion 91, 2. kumpanie, 4. cuk: „Jest u nás veliká drahota a øíká se, ¾e bude ještì vìtší. Jednou tak všecko drahé a výdìlek ¾ádný, tak ¾e je teskno chudému èlovìku tak jako Vám na té vojnì.“
Nejdøív o únosu. Se dvìma knihami v rukou (Josef Juza Ès. legionáøi okresu Rychnov nad Knì¾nou, vydal OkÚ a SOA Rychnov nad Knì¾nou 1988, a Dušan Tomášek Únos váleèné lodì, vydala Epocha 2004) a s textem Milana Jelínka na http://web.uhk.cz/warships/ volnì uvádìjme fakta k èinu, o jeho¾ protagonistech není zmínka v knize Významné osobnosti okresu Rychnov nad Knì¾nou. Sorry.
5. øíjna 1917 ve 4 hodiny ráno se podaøilo sedmi únoscùm, z nich¾ byli oba ausgerechnet Rychnováci, pøekvapit a zneškodnit bez krveprolití trojnásobnou pøesilu nìmeckých a maïarských èlenù posádky, pøeplout s lodí pøes Jaderské moøe a odevzdat ji s plnou výzbrojí i zajatci vèetnì kapitána protivníkùm Rakousko-Uherska. O pùl dvanácté zakotvili pøed Porto Recanati a do Ancony, to u¾ s italským dùstojníkem na mùstku, dopluli nedlouho po poledni. S veškerou výzbrojí, ale také s novým, Italùm ještì neznámým pøístrojem na vytváøení umìlé mlhy, mapou rakousko-uherských minových polích na Jadranu, signální knihou a lodní pokladnou.
S Komenským pojïme virtuálnì na torpédovku TB 11: výtlak 115 t, délka 43.3 m, šíøka 4,4 m, rychlost 28 uzlù, výzbroj dvì dìla a dva torpédomety, posádka 28 mu¾ù. Na pøídi velitelský mùstek se strojní puškou a pøed ním torpédomet, za mùstkem nástavba kotelny a strojovny, dva ètyømetrové komíny, vìtrací roury, budka kuchyòky, za ní hlavní sto¾ár s lanovím, zálo¾ní velitelské stanovištì, dál pak kanóny, krytý vchod k dùstojníkùm a vzadu opìt torpédomet. V podpalubí kotevní prostor, skladištì, kajuty dùstojníkù, vrchního strojmistra, jeho zástupce a mu¾stva s malou radiotelegrafní kajutou, kajuta strojníka a topièù, kotelna a strojovna. Dole sklad torpéd, pod kotelnou a strojovnou zásoby nafty a vody. Posláním torpédovky byly prùzkumné plavby, nièení nepøátelských min a kladení vlastních minových polí, eskortní slu¾ba pro transportní lodì a ponorky, doprovázení køi¾níkù a pomoc pøi zásobování pozorovacích, signalizaèních a rádiových stanic. Dokumenty o této události jsou ulo¾eny zejména ve vídeòských fondech váleèného archivu, zùstal dobový tisk a záznamy z jednání parlamentu ve Vídni a Budapešti.
A teï pøejdìme k našim hrdinùm. Kdo to byli?
Bohumil Brkl (*1890 Záchlumí - †1982 Hradec Králové) se na podzim 1913 vrátil po 
54 mìsících slu¾by u námoønictva (kvùli tzv. balkánské válce musel pøesluhovat) do své domovské obce Rychnov nad Knì¾nou ke svým rodièùm. Jako dobrý strojník a rozhodný mu¾ získal v tomto mìstì místo vedoucího filiálky ¾amberské Stejskalovy mechanické dílny ve Vašátkovì ulici èp. 80, nynìjší Panské ulici, hned nad Národním domem; malý detail: Jeho bratr Josef Brkl byl v té dobì prvním námìstkem ¾amberského starosty. Na jejím reklamním štítu nad výkladní skøíní bylo napsáno hùlkovým písmem ZÁVOD MECHANICKÝ.
Jen¾e u¾ zaèátkem 1. svìtové války narukoval a byl pøidìlen na torpédový èlun Tb 11 jako druhý torpédista a po nìkolika 
mìsících se stal velitelem zadního torpédometu. O únosu byla øeè, a tak dodejme, ¾e v prosinci 1917 – spoleènì s kamarádem Petrlou – podal pøihlášku do èeskoslovenského vojska, v dubnu 1918 slo¾il jako voják èeskoslovenského národního vojska slib vìrnosti a vrátil se s ním jako italský legionáø v prosinci 1918 do Rychnova. Pak ještì bojoval na Slovensku proti Maïarùm, v kvìtnu 1919 tam byl ranìn, po vyléèení se vrátil ke své jednotce, do civilu byl propuštìn v øíjnu 1919, v Rychnovì pak ještì nìjaký èas pracoval a odstìhoval se natrvalo do Hradce Králové. Pøeskoème desítky let - tam se za 2. svìtové války úèastnil protinacistického odboje, prošel i Terezínem a v kvìtnu 1945 se vrátil domù. A¾ do dùchodu pokraèoval v úøednické kariéøe a ve stáøí ¾il jako nenápadný, vlídný, pozorný a u¾ trochu schoulený pán s vìneèkem vlasù kolem hlavy a brejlièkami. V Hradci zemøel 30. dubna 1982 a pochován byl, jak u¾ víme, u nás. A u¾ není.
Dovolte dokreslující odboèku: V dobì, kdy došlo na TB 11 ke vzpouøe, mìl na nedaleké pevnùstce svatého Mikuláše, která støe¾ila vjezd do pøístavu, slu¾bu námoøník Jaromír Vítek. Také on trávil poslední léta svého ¾ivota v Hradci Králové, taktak chodil o berlích a bydlel se svou dru¾kou chorvatské 
národnosti. O vzpouøe na TB 11 vyprávìl: „Torpédovka byla zádí asi 30 metrù od pevnosti a byla dost dobøe vidìt, proto¾e zaèínalo svítat. Slyšel jsem, jak posádka loï pøipravuje k vyplutí. Toti¾ ka¾dá malá loï, kdy¾ se roztápìly její stroje, dìlala hrozný rámus – párou pøepouštìnou od kotlù ke strojùm, která zdvíhala pojistné ventily, hrèelo chlazení kondenzátoru a v kotelnì se toèil ventilátor… Já jsem nemìl za povinnost dávat na loï signál a ptát se, k èemu nebo kam se torpédovka chystá, to mìly za úkol baterie dál od vjezdu, na ostrovech pøed pøístavem, nadto mi její poèínání nebylo divné, prostì vypadalo to, jako kdy¾ se torpédovka chystá na bì¾né vyplutí. To a¾ pozdìji, ze šuškandy, jsem se dozvìdìl, co se vlastnì stalo.“
Tím druhým únoscem z Rychnova byl Bohumír Petrla (*1887 Èejè - †1974 Rychnov nad Knì¾nou). Co o nìm víme: V èervenci 1914 nastoupil na torpédovku Tb 11 - po dùstojnících a strojmistrech – jako pátá nejvyšší šar¾e a na ní se setkal s Bohumilem 
Brklem z Rychnova. Oba se, jak u¾ víme, vrátili v prosinci 1918 jako legionáøi do Èeskoslovenské republiky. Bohumír Petrla se usadil u nás v Rychnovì, o¾enil se a my dodáme, ¾e tu kamarádovu mechanickou dílnu pak pozdìji provozoval.
Se známými Rychnováky na jaøe 2008 slovo dalo slovo, a tak po desítkách let od onoho únosu pøedávám, co vím: Oba si 91letá Bo¾ena Švarcová, kdysi nadšená sokolka a i teï poøád èilá, dobøe pamatuje. Jaroslav Kos, donedávna místostarosta mìsta, na Bohumíra Petrlu vzpomnìl s tím, ¾e ho znal, kdy¾ v tom domì mìl obchod, ale u¾ nevìdìl jaký, a ¾e z toho krámu byla pozdìji mototechna, kde prodával. A potom ¾e pracoval jako soustru¾ník u Augustýna Hejèla v Kovodru¾stvu Lipovka. S dalším svìdectvím pøišel ke mnì domù Karel Hejèl, synovec onoho Augustýna: Petrla ¾e míval na Panské ulici obchod a dílnu na velocipedy i šicí stroje a pak ¾e s ním v Kovodru¾stvu pracoval u soustruhu. A ¾e byl pøíjemný, sympatický, v¾dycky poradil, ale nepamatoval se, ¾e by se nìkdy mluvilo o tom, ¾e byl na lodi. Ještì doplním, co vím od bývalé uèitelky z rychnovské mateøské školky Doubravky Tumpachové - Petrlovy dobøe znala ze sousedství jako zanícené sokoly; to ostatnì koresponduje s faktem, ¾e v Brnì, kam Bohumír Petrla nastoupil po vyuèení, byl i významným sokolským èinovníkem.
Zamailoval mnì i Karel Bašek, kdysi mùj ¾ák na rychnovské prùmyslovce. Radìji volnì pøevyprávím - dìkuje spoleènì s matkou, rozenou Pohlovou, za materiály o Bohumíru Petrlovi s tím, ¾e mnoho podrobností, pøedevším týkajících se únosu váleèné lodi, nevìdìli, jsou za nì rádi a zároveò hrdí na èiny pomìrnì blízkého pøíbuzného. „Strejda a teta se k nám jako dìtem z pøíbuzenstva pìknì chovali. Strejda byl velice šikovný øemeslník-strojaø a v¾dy si ho budu pamatovat jako rodinného opraváøe. U¾ jako malý a pøedevším pak jako student prùmyslovky jsem moc rád chodil do jeho dílny v mezipatøe jejich domu, velmi dobøe vybavené stroji, pøístroji a náøadím k opravám kol, šicích strojù a dalších domácích zaøízení. Podle slov mé matky, rozené Pohlové, mìli v pøízemí prodejnu kol a šicích strojù. Já ji sice nepamatuji, ale zøejmì to bylo pøed válkou a¾ do doby, ne¾ jim komunisti tuto ¾ivnost zkonfiskovali a zøídili tam mototechnu. Nemù¾u nevzpomenout, jak mì strejda v dobì, kdy u¾ nemìl síly ve své 
dílnièce pracovat, do ní pozval, abych si vybral nìco z jeho náøadí, které se mnì bude hodit. Bylo to prý za odmìnu, ¾e jsem odmalièka obdivoval jeho práci a dílnu, a tudí¾ vìdìl, ¾e se tyto vìci dostanou do dobrých rukou. Byl jsem tenkrát na tuto nabídku moc hrdý, samozøejmì jsem si vybral a mnohé z tohoto náøadí pou¾ívám dodnes. Nejednou si tak pøi práci v mé dílnièce vzpomenu na tohoto øemeslnì zdatného a laskavého èlovìka. Bohu¾el o ¾ádných materiálech z jeho odbojové èinnosti, a» u¾ to jsou vyznamenání, medaile èi fotografie, nevíme. Pamatuju si jen matnì na nìjaký obrázek v uniformì, který visel na zdi v jejich kuchyni, ale to je vše. Nikdy o svých hrdinských èinech v 1. svìtové válce nemluvil. I to svìdèí o jeho skromnosti, se kterou jsem se po celou dobu, co jsem ho znal, setkával.“
Ozvala se i Jaroslava Pospíšilová z Muzea východních Èech v Hradci Králové s tím, ¾e ve svých materiálech nalezla jméno Bohumila Brkla v souvislosti s odbojovou organizací, která byla vybudována kolem paravýsadku Barium.
Hrdinský èin tìchto Rychnovákù byl bìhem pùlstoletí oceòován, krátce vyjmenujme: Èeskoslovenský váleèný køí¾, vyznamenání a pamìtní medaile Per Merito di Guerra, italské váleèné køí¾e, vyznamenání vydaná a udìlovaná dohodovými státy, støíbrná medaile národního odboje na Jadranu 1914-1918 z roku 1956, Fattiche di Guerra a Unita d ´Italia, Èestný odznak Svazu protifašistických bojovníkù a èestná uznání.
Dušan Tomášek si pak povzdechl, ¾e byly - a doufá, ¾e i nadále jsou ulo¾eny - v rodinných krabicích spolu s nìkolika fotografiemi a korespondenèními lístky, knoflíkem 
s kotvièkou a ústøi¾kem ubrusu, který poslou¾il jako bílá vlajka míru na hlavním stì¾ni… A torpédovka Tb 11? Italové ji nijak neupravili ani nepøezbrojili, pod jménem Francesco Rismondo zaøadili do váleèného loïstva, do konce války slou¾ila jako eskortní plavidlo, u¾ se nezúèastnila ¾ádné bojové akce a potom ji námoøní správa vyu¾ívala k testování rùzných konstrukèních materiálù. 1920 byla odzbrojena, upravena na majákovou loï, a¾ v roce 1925 ukonèila slu¾bu a byla rozebrána.
P. S. Z webového chatu, vìnovaného únosu torpédovky Tb 11, cituji dva pøíspìvky: Dan 18. 12. 2006: Inu,...zradil císaøe a vlast. 90 procent jeho spolubojovníkù pøísaze dostálo. Takové "mu¾e" ka¾dá armáda vìší. Bobík 19. 12. 2006: Císaøe jistì, mo¾ná i nemocné mocnáøství, ale vlast nikoliv. Ostatnì díky lidem s tímto smýšlením máme samostatný stát... Mno, ale jistì... v¾dy» i ty policajti, co si v listopadu ´89 u¾ívali pendrekovanou, byli vìrní svému státu, ¾e? Tedy dle vašich kriterii ti správní... Abych se pøiznal, jsem spokojený, ¾e jsem ten špatný.
