Válka s komáry
K napsání fejetonu vás mù¾e inspirovat cokoli. Vìtšinou se jedná o bì¾né vìci, nìco úplnì všedního, nad èím se jiní ani nepozastaví, ale vám to v ten moment pøijde zajímavé. Pøíklad: komáøí bzuèení. Ve tøi hodiny ráno.
Komáry nemám ani trochu rád a pijí mi krev, jak doslovnì tak pøenesenì. I kdy¾ tohle není ten hlavní dùvod, proè preferuji setkání pouze s jedinci rozpláclými na zdi. U¾ jsem to nakousl. Nìjaké to štípnutí a následné svìdìní, to pøe¾iju, jen¾e ono vìèné otravné bzuèení u ucha, kdy¾ se èlovìk sna¾í usnout… To mì dohání k šílenství.
Asi pøed mìsícem se mi v pokoji zabydlel komár. Samozøejmì naèerno a vùbec se mì neobtì¾oval dovolit. Zøejmì vytušil, ¾e nejdøív kolem sebe mlátím novinami (K èemu jinému by slou¾ily?) a teprve potom mluvím. Na jeho pøítomnost mì upozornilo velmi nepøíjemné a dotìrné bzuèení kdesi velmi blízko mého pravého ucha. V takové chvíli se naskýtají dvì mo¾nosti. Buï rozsvítit a sna¾it se teroristu nalézt a pøíhodným zpùsobem zneškodnit, èi si uštìdøit facku a doufat, ¾e nìkde mezi vaší dlaní a chudinkou tváøí uvízne rušitel noèního klidu.
Já osobnì volím vìtšinou druhou mo¾nost (lenost), jen¾e v tomhle pøípadì se ukázala jako neúèinná. Po pùl hodinì jsem tedy po tmì nahmatal lampièku a rozsvítil. No, a teï si hledejte…Naivnì jsem èekal, ¾e se komár dá zlákat zdrojem svìtla a pøiletí blí¾. Proè by to ale dìlal. Lampièka ozáøí pokoj víceménì rovnomìrnì. K èemu se vystavovat zbyteènému riziku nekrytými pøelety vzdušného prostoru støe¾eného rolemi novin. Zmetek!
Proto¾e se nevítaný spoleèník dlouho neukazoval, zaèal jsem po nìm pátrat sám. Co¾ se lehko øekne a hùø koná. Najdìte si centimetrového mrzáka, kterého uvidíte a¾ tìsnì pøed nosem, kdy¾ se mù¾e skrývat kdekoli. Na úvod jsem zkontroloval strop, jak mi velela zkušenost. Po pár minutách jsem si pøipadal jako Michelangelo pøi malbì Sixtinské kaple, ale aspoò jsem se ujistil, ¾e tam se nepøítel neschovává. Prohlédnout stìny u¾ patøí k nároènìjším úkolùm. Zejména v místech velkých plakátù s pøevahou èerné barvy. A to u¾ nezmiòuju všechny polièky, skøínì, knihovny, psací stùl… Z toho jasnì plyne, ¾e aè na domácí pùdì, proti titìrnému hajzlíkovi nemám šanci.
Tøi dny mì ten prevít budil s pøekvapující pravidelností po ètvrté hodinì ranní. Nechápu, proè volil zrovna tenhle èas, ale má nenávist k nìmu rostla a rostla. Dokonce jsem si ho i pojmenoval, aby se mi lépe nadávalo. Øíkal jsem mu: „Radku, u¾ mì *****!”
Osudného veèera jsem se rozhodl, ¾e si na nìj poèkám a nepùjdu spát døív, dokud jeden z nás dvou nebude mrtvý (tak nìjak jsem poèítal s tím, ¾e ten jeden bude Radek). Rozsvítil jsem lampièku a dvì a pùl hodiny (bez pøehánìní) jsem sedìl na posteli a ostøí¾ím zrakem sledoval své okolí. Mìl jsem tu výhodu, ¾e mi zbraò zároveò slou¾ila jako zdroj zábavy (nevalné kvality) a pro zmatení nepøítele jsem mohl fingovat èetbu.
Nakonec se Radek pøeci jen objevil. Po oèku sleduju jeho pozici. Pomalu se zvedám, zaujímám bojové postavení, tichý nápøah, zatajím dech a… Prásk! Radek schytal plný zásah. Jen¾e… Zmatenì prohlí¾ím zeï a nic. Otoèím èasopis a nic. A kolem uší opìt ono proklaté bzzz… Nevím, jak to parchant dokázal. Dokonce pøe¾il i druhý pøímý zásah! Do tøetice však u¾ super komár nevyvázl. Dostavily se pocity slastného vítìzství, ne nesrovnatelné s oslavami øímských triumfù.
®e by konec? Ne tak docela. Radka jsem oplakal (slzy štìstí), ovšem pøedevèírem se mi k uším donesl opìt ten povìdomý zvuk a já znovu musel vytáhnout do boje, tentokrát proti trojnásobné pøesile. Modernizoval jsem proto zbrojní arsenál. Novì pou¾ívám zbranì hromadného nièení: sprej proti komárùm.
Válka s komáry