Moje domácí slohové úlohy

Venda je čerstvá „šesťanda“ a do školy jezdí přes kopec ráno tam a odpoledne zpátky. Ze všeho nejvíc má ráda nejen svoji bearded kolii Týnu, ale i zbytek rodinné smečky – tři dědečky briardy, jednoho mladíka border koliáka Rosiho a půlpudlinku Jessi. Všichni ji poslouchají na slovo a dali by za ni i život, kdyby bylo třeba.

Ale nesmíme zapomenout na školu – tu navštěvuje docela ráda – nóóó – jak kdy – to podle předmětů, které ji ten den čekají. Je pilná čtenářka, důsledky čehož se začínají projevovat ve zpracování učebnicí zadávaných úkolů. S jejím svolením vám nabízíme k nahlédnutí (a možná i k pobavení) tři ukázky a potichoučku v hloubi duše doufáme, že se z ní časem vyklube – až se to zdráháme napsat – naše autorka?

* * *

ROZBITÉ OKNO (str. 126/cv. 6)

„Ahoj, já jsem Ota a budu vám vyprávět, co se stalo mému kamarádovi.“

Byl jednou jeden slunečný den. Ota a jeho nejlepší kamarád jménem Pepa šli do školy. A Ota říká: „Pepo, co to držíš v té levé ruce? Není to skákací balónek? Jé, ten je hezký!“

„Nó, že jo?“ říká Pepa. Vstupují do školy, obují si bačkůrky a jdou do třídy. Ve třídě si Pepa začne házet s novým skákačákem. Ota k němu přistoupí s říká mu: „Pepo, tady si s tím skákačákem neházej, ať z toho není průšvih.“

Ale Pepa neposlechne a hází si dál. Jak už zvonilo, tak si Pepa řekl, že si ještě jednou hodí. Pinknul skákačák na zeď, ale velkou silou, takže skákačák nechytil. A skákačák rozbil okno, a když přišla učitelka, tak řekla: „Co se tu stalo?“

Pepa odpověděl: „Paní učitelko, já nemohl dýchat.“

„Pepo, dones mi žákovskou knížku,“ řekla učitelka.

„Omlouvám se,“ řekl Pepa.

* * *

KOČKA Dú: dodělej doma

(Pepa a Ota pokračování)

„Pepo, Pepo, co to děláš?“ zavolal Ota. „Hraju si!“ řekl Pepa.

„Jo, tím, že stříkáš vodu po sousedovic kočce. Ta kočka tě škrábne!“ reagoval Ota.

„Au, au, au, ta zlá kočka mě škrábla, au, au, au!“ vykřikl Pepa.

„Pepino, Pepino, Pepino, já ti to říkal! Příště mě aspoň poslouchej!“ povídal Ota.

„Tos mi to nemohl říct dřív?!!“ odvětil Pepíno.

„Když jsem před chvílí přišel, pak mi teda řekni kdy dřív?“ připomněl Ota.

„Promiň… půjdeš k nám domů?“ řekl Pepa. „Prosím, prosím!!!“ škemral. Ota se k němu přiblížil a pošeptal: „No tak jo.“

* * *

KOTĚ (str. 128/cv. 2)

Z pohledu kotěte

Ach, kde je má maminka. Tolik mi chybí. Je mi zima, mám hlad a do toho prší. Jééé, co to je, vysoký člověk. Óóó, ten je vysoký…

„Mňau, mňau, pomóc, pomóc! Děkuji, moc vám, děkuji, že mi pomůžete.“

Ten je příjemně teplý. A není tolik mokrý jako já. „Kam to jdeme? To je krásný domeček. Moc se mi líbí.

Ten obojek, co drží, je pro mě? Jsem jeho mazlíček! A dal mi jméno Modroočko, protože mám modré oči.

Už mám krásný život!

Z pohledu člověka

„No nic, mračí se tam, ale vyjdu si na procházku.“ Tady v tom lese je krásně. Ale co to? Prší? Ach jo… Co se to tam třepe? Koťátko! Je studené a promoklé.

„Co to tu děláš, kamaráde? Vezmu tě domů a osuším tě. A pak uvidím, co s tebou, ty rošťáku.“

„Tak tady bydlím co na to říkáš?“ A tady mám tu deku.

„Tady máš pelíšek, papání a obojek. Jak se jmenuješ? Budu ti říkat Modroočko, protože máš modré oči. A už se máš dobře.“

Vendula Sklenaříková

* * *

Autorce Vendule Sklenaříkové bylo necelých 12 let
Fotokoláže © Marie Zieglerová