Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Taková jsem byla já!
V urèitém úseku ¾ivota èlovìk intenzivnì ¾ije pouze pøítomností - studuje, pracuje, zalo¾í rodinu, pøijdou dìti, ranec starostí je den ze dne vìtší a t쾚í. Není èas na vzpomínání, všechnu energii spotøebuje pøítomnost. Ale v plynoucím èase se najednou pøistihnete, ¾e se zaènou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještì nenastal ten pravý èas na vzpomínání, to a¾ dìti opustí rodinné hnízdo, aby si koneènì zaèaly ¾ít svùj opravdový dospìlý ¾ivot. Pak teprve máte èas pevnì zachytit záblesk vzpomínky a zaènete rozplétat klubíèko do souvislejších obrazù. Nabízím laskavým ètenáøùm SeniorTipu nìkolik nahlédnutí do mého dobrodru¾ného dìtství.
* * *
Zlaté sánì
Nikdy u¾ nebyly zimy takové jako v dobì mého dìtství. Kdy¾ mne malièkou vozívala maminka na saních poøádnì zabubanou ve fusaku z beránka po silnici, kterou peèlivì prohrnuly pluhy, nevidìla jsem nic ne¾ vysokou hradbu snìhu po obou stranách. Jely jsme navštívit tetu Julèu a Jiøince s Jeníkem jsme vezly pomeranè. Byla to tehdy v dobì války velká vzácnost a já jsem jím mìla trochu podìkovat za péèi, kterou mi vìnovali v dobì maminèiny nemoci. Celou cestu pøes mìsteèko prý máma za sebou slyšela, jak si v teple spokojenì broukám a co chvíli øíkám…“na, kuko, papej“… No a pak u¾ nebylo co dát, proto¾e ze vzácného pomeranèe zbylo jen pár rozmaèkaných kouskù. To ostatní jsem cestou nabízela tomu „klukovi“. Jen u¾ si nejsem jistá, jestli jsem to nesnìdla tøeba sama.
Padej, padej, bílý sní¾ku, schováme se do ko¾íšku.
Kdy¾ nastane metelice, vezmeme si rukavice,
Vytáhneme zlaté sánì, pojedeme z naší stránì.
Padneme-li do závìje, snad nás vítr nezavìje.
Vrátíme se domù zpátky k naší mámì na pohádky.
Tuhle øíkanku mne nauèila maminka, kdy¾ jsem byla malá a s nosem na skle okna jsem vyhlí¾ela první sníh. To bylo radosti, kdy¾ se objevily první vloèky a já vìøila, ¾e jsem je svojí øíkankou pøivolala. A jak byly krásné! Ani jedna nebyla stejná jako ta druhá, a kdy¾ lehounce dopadly na dlaò, zbyla po nich tøpytivá studená kapièka.
Jako dítì jsem milovala zimu. Brzy po obìdì se venku zaèalo šeøit a já jsem si pøedstavovala, jak v tom tajuplném svìtle bloudí kolem domu Meluzína. Èasto ji bylo slyšet kvílet v komínì. Babièka Antonie vyprávìla, ¾e je to duše neš»astné matky, které dìti uhynuly hlady a ona teï bloudí svìtem, hledá je a ¾adoní u ka¾dého domu, aby jí lidé pro nì dali nìco k jídlu. V¾dycky mì varovala, abych nechodila ven, kdy¾ je slyšet pláè neš»astné Meluzíny, proto¾e by si mne mohla odnést. Kdy¾ kvílení neustávalo, vzala do hrsti trochu mouky, otevøela dveøe a rozhodila ji do vzduchu. To aby Meluzína mohla svým dìtem uvaøit kaši. Moc jsem se bála a nevystrèila bych ze dveøí ani špièku nosu. A jak mi bìhal mráz po zádech!
Bývala ta tajemná pøedvánoèní doba plná vùní. Zaèínala zabíjaèkou a bylo mi moc líto toho prasátka, které jsem chodívala s maminkou krmit. Ale milovala jsem taky èerstvì uvaøené jitrnièky a do køupava upeèená jelítka a èekání v teple udírny na první šrùtku. Nikdy se nedá zapomenout, jak byla dobrá.
Pak pøišla doba peèení cukroví. Proto¾e bylo brzy po válce, nebylo k dostání moc dobrot, které jsou dneska samozøejmé po celý rok, sehnalo se trochu oøechù, medu a jablíèek. Ze švestek jsme si uvaøili povidla a trochu jich maminka usušila na plechu v troubì. Pak je nakrájela na kostièky a hned byly dobré ¾výkací bonbony. Chodili jsme na šípky, ze kterých se vaøila moc dobrá marmeláda. Z ní a cukru se udìlala rù¾ová hmota, ze které jsme toèili „písmenka“, sušili je na plechu a pak vìšeli na stromeèek. Velkou parádu taky dìlaly „skákavky“. To bylo vykrajované cukroví z bílkù, cukru a trošky kakaa. V puse se jen rozplývalo. A jak dobré byly „podvodnické“ šáteèky!
Ne¾ však pøišly ty úplnì opravdové Vánoce se stromeèkem, Je¾íškem a dárky, u¾ila jsem si plno legrace pøi stavìní snìhuláka. Musel mít mrkev místo nosu, oèka a knoflíky z kouskù uhlí, na hlavì starý dìravý hrnec. A to koštì mu rozhodnì nesmìlo chybìt, i kdy¾ potom chybìlo mamince. ®e jsem po takovém stavìní byla mokrá a zmrzlá, to patøilo jaksi k vìci. Maminka uvaøila lipový èaj s medem, podstrèila na talíøku pár kouskù cukroví a já byla blahem v sedmém nebi.
S prvním snìhem se taky musely nachystat sáòky. Byly skuteènì „zlaté“, mìly velké kulaté „berany“ a z kopeèka jely úplnì samy, ani se jim nemuselo pomáhat. Kdy¾ jsem trošku povyrostla a mohla jezdit sama, troufla jsem si i na Kováøùv kopec. Paneèku, to to z kopce fièelo, ještì ¾e dole byly poøádné závìje, do kterých jsme zapadli a¾ po uši. Ani nám nevadilo, ¾e se šeøí víc a víc, ¾e nám nad hlavou dávno záøí plno hvìzd a ¾e mrzne, a¾ praští.
Dny s krátily stále víc, tak¾e to vypadalo, ¾e tma je skoro poøád, ale èím byly kratší, tím blí¾ byl ten tajemný veèer. Z nièeho nic se pod kùlnou objevil smrèek a já si ka¾dý den chodila k nìmu pøivonìt.
A u¾ tady byl vytou¾ený Štìdrý veèer! Tatínek odnesl smrèek vedle do svìtnice, já musela zùstat s maminkou v kuchyni a pomáhat. Jen¾e co to bylo za pomáhání, kdy¾ za dveømi to tajemnì šustilo a cinkalo. Ka¾dou chvilku jsem odbìhla a sna¾ila se klíèovou dírkou nìco uvidìt. Babièka mi øíkala, ¾e je tam Kristindl a já a¾ po letech pochopila, ¾e to tajuplné jméno znamená Christ Kinder – Je¾íšek .
U¾ si vùbec nepamatuji, ¾e bych taky jedla štìdroveèerní veèeøi. Nejspíš ano, proto¾e bez ní by Je¾íšek ani nepøišel a vùbec nic by mi nepøinesl. Co všechno mi za ta dìtská léta pøinesl, u¾ nevím. Pamatuji si ale, ¾e nejvìtší radost jsem mìla z malé hadrové panenky (po letech jsem se dovìdìla, ¾e ji šila maminka), mojí první a na dlouhou dobu vlastnì i poslední, kterou jsem nosila všude, kam jsem se hnula.
A pak mi jednou Je¾íšek pøinesl pøekrásnou kní¾ku. Byla to pohádka o Snìhurce s velkými barevnými obrázky, nad kterými jsem dokázala sedìt nekoneènì dlouho a ¾ila jsem v tom temném hradu s macechou èarodìjnicí, plakala jsem s opuštìnou Snìhurkou v hustém lese, radovala se z lesních zvíøátek a ptáèkù, kteøí ji pøišli potìšit a zavedli ji na palouèek s chaloupkou sedmi trpaslíèkù. A jaký strach jsem mìla, kdy¾ ta zlá macecha, pøeèarovaná na hodnou babièku, pøinesla Snìhurce otrávené jablíèko! Tolik jsem plakala nad mrtvou dívenkou, ¾e jsem tu stránku úplnì promáèela. Ale pak ta úleva! Dech se mi tajil nad krásným princem a maèkala jsem si paleèky, aby ji opravdu zachránil.
Byla jsem tehdy tak malá, ¾e jsem ještì neumìla poøádnì ani mluvit nato¾ èíst. Ale maminka mi pohádku èasto èetla, a proto¾e byla veršovaná, umìla jsem ji brzy nazpamì». Dodnes si jeden veršík pamatuji… a øeklo jí kouzelné zrcadlo: jsi vìru krásná sice, ale tvá dcera Snìhurka je krásnìjší mnohem více…
Jen jsem místo zrcadlo øíkala „oèadlo“, sem tam jsem šišlala a Snìhurka byla „Snìhulka“, proto¾e jsem neumìla „r“. Po letech maminka vzpomínala, jak jsem uvádìla v údiv sousedky, kdy¾ s kní¾kou na kolínkách jsem listovala a podle obrázkù „èetla“.
Jinou milovanou kní¾ku jsem dostala o Vánocích pøed tím, ne¾ jsem šla do školy. Byly to pohádky. A bylo v ní plno obrázkù. Do té doby jsem to zapeklité „r“ ještì neumìla, a proto bylo úplné pozdvi¾ení, kdy¾ jsem nad jedním obrázkem pøekvapenì vyhrkla… tady je Karrrkurrrka!
Jak u¾ to v ¾ivotì bývá, ¾ádné další Vánoce nemìly tolik kouzla a tajemství jako ty pøedškolní. Škoda.
Text: Marie Zieglerová
Ilustrace: Iva Pospíšilová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky