Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek 1. svátek vánoèní,
zítra ©tìpán.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vzpomínka na Zdeòka Hajného


Všechno má urèenou chvíli
veškeré dìní pod nebem svùj èas.
Je èas rození i èas umírání,
je èas plakat i èas smát se,
èas truchlit i èas poskakovat,
èas mlèet i èas mluvit.
Všechno má urèenou chvíli
a veškeré dìní pod nebem svùj èas.


Z knihy Kazatel 3,1-8


Nevím, jak zaèít, abych byl struèný a pøitom vyjádøil všechno, co jsem v tìchto posledních hodinách poci»oval za zármutek, kdy¾ jsem se dovìdìl o náhlém skonu malíøe pana Zdeòka Hajného. V¾dy» není tomu tak dávno, kdy jsme spolu mluvili po telefonu, co mi vyprávìl o svých rùzných kulturních a malíøských iniciativách, které mìl po celém svìtì.


Kdo osobnì Zdeòka Hajného poznal, dá mi jistì zapravdu, ¾e to byl èlovìk, který si dokázal pro svou otevøenou a milou povahu získat ka¾dého dobrého èlovìka. Byl stále duchem mladý, výtvarnì nadaný, miloval nadevše svou práci, byl pozorný i nì¾ný ke své ¾enì Emì. Mìl rád všechno krásné, co ¾ivot pøináší - 30. ledna mu bylo 72 let - a s mnoha plány do budoucna ho pøesto musel tuto sobotu ukonèit. Èeské malíøské umìní zcela jistì ztrácí významného malíøe a výtvarníka, který mohl ještì více obohatit svou mimoøádnou tvorbu.


Pøi mých døívìjších návštìvách Prahy, kdy¾ jsem poka¾dé navštívil tohoto významného malíøe, mi v¾dy vìnoval svùj vzácný èas a poka¾dé jsme si mìli o èem vyprávìt a vymìòovat si své ¾ivotní zkušenosti. Rád na ty chvíle vzpomínám a zcela jistì budu vzpomínat i nadále, zvláštì pak na setkání, kdy mi pøed 12 léty vyprávìl své pøíhody se zvíøaty, které mi pak poslou¾ily k napsání knihy “Kolja... to neznáte mého psa”, na ní¾ se mnou také spolupracovala spisovatelka Blanka Kubešová.


Rád bych nyní jeho vzpomínkami vzdal tomuto malíøi poctu a tím i vyjádøil mou hlubokou soustrast paní Emì a všem jeho pozùstalým.

Èest jeho památce!


Václav ®idek

***

 

Hajný ve slu¾bách èertíka Bertíka


Ka¾dé lidské dítì se musí uèit poznávat vesmír znova.
Ka¾dé štìnì nese v sobì celý vesmír.
Lidé zvìèòují svou moudrost –
ukládají ji v muzeích, v knihovnách, odborníci se jí uèí.
Psí moudrost je v jejich krvi a kostech.
(Donald McCaig)


Bylo, nebylo…
V jednom kouzelném zámeèku v Praze na Chodovì s tajuplným jménem Cesta ke svìtlu bydlí ve vzájemném a pøátelském sou¾ití tøi zvíøátka: kocourek Bertík, trpaslièí kníraèka Amanda a støedoasijský pastevec Dag II. Všichni tøi ¾ijí, a¾ na nìjaké malièkosti, jak u¾ to v ¾ivotì bývá, v naprosté shodì. Dag II. mìl být po svém pøedchùdci, urostlém a statném irském vlkodavovi Dagovi I. na zámku pùvodnì vládcem, ale proto¾e je z úplnì jiného tìsta, nìco jako nebe a dudy, tak tohle nedokázal, vládnout je zkrátka nad jeho síly.
Dag I. byl panovníkem dobrého a èistého srdce, ani bleše by neublí¾il, a nejvíce ze všeho miloval dìti. Jeho statná postava budila sice u¾ na dálku respekt, ale to bylo všechno. Mírné, vìrné a shovívavé oèi dávaly tušit, ¾e jde o dobráka od kosti. Byl tak spoleèenský a hodný, ¾e ho všichni na zámku i v podzámèí milovali a dìti z nedalekého dìtského domova ho navštìvovaly. Irský vlkodav Dag I. se s nimi dokázal bavit a skotaèit a celé hodiny je vozil na zádech jako malý poník. Jeho ¾ivot však bohu¾el nebyl dlouhý, a kdy¾ mu bylo pìt let, odešel do vìèných psích loviš». Tehdy zavládl na zámku smutek, a sotva¾e odeznìl, objevila se potøeba nového vladaøe. Aby panství nezvlèilo, nesmìlo se s volbou dlouho otálet, a tak byl po krátkém váhání vybrán nový nástupce - støedoasijský pastevec Dag II. Ale nechme radìji vyprávìt jednoho z nejstarších zámeckých poddaných, Zdeòka Hajného, pùvodním povoláním malíøe a psychologa.


Vlkodav Dag I. byl velký jako malé tele, vá¾il sedmdesát kilo, mo¾ná i o nìco víc. Èasto se stávalo, ¾e jsem Daga I. brával s sebou do galerie coby souèást kulturního programu. Kdy¾ bylo zapotøebí veèer trochu rozproudit, zabìhl jsem pro nìj. Okam¾itì vnesl do zábavy tolik ¾ivota a š»ávy, ¾e s tím vystaèil na celý náhradní program. Èirá radost tryskala proudem z Dagovy psí duše tak, ¾e ka¾dého chytila za srdce.
Tohle bych s Dagem II. nikdy nedokázal. Prostory galerie by hrùza „vybílila“ v okam¾iku, kdy bych ho pøivedl na scénu. Na rozdíl od nìj Dag I. budil na jedné stranì obdiv, na druhé úzkost. „To není pes, ale kùò, kde máte sedlo?“ Nebo: “Kde má stáj?“ ptali se mì.
Jednou jsme šli spolu z Krèského lesa. Proti nám si po cestì vykraèovala starší dáma. Daga, který se prohánìl ve vysoké trávì a pak se pøed ní vynoøil z houští, uvidìla a¾ na poslední chvíli. Vydìsila se, a Dag zrovna tak, ale hned se vzpamatoval a pokraèoval ve své oblíbené honièce za motýly.
„Paní, nebojte se, v¾dy» on si vás vùbec nevšim´!“ pokusil jsem se trapnou situaci napravit. „No dovolte, komu tohle budete vyprávìt? Vùbec nevšim´, tááákový zvíøe! Co si to vùbec dovolujete ?!“ Asi mìla pocit, ¾e jsem jí ublí¾il. „Takové tele má být zavøené v chlívku pod zámkem!“ volala za námi rozhoøèenì, kdy¾ u¾ jsme dávno byli z dohledu.
Další veselá pøíhoda se stala, kdy¾ má pøítelkynì Ema chtìla koupit nìjaký krásný obojek. Vedoucí prodejny se podíval nejdøív na ¾enu, pak na psa, a povídá: „Madam, nezlobte se, ale na konì ohlávky nevedeme, nejlepší bude, kdy¾ si s nim zajdete do Chuchle.“


Tahle síla z Daga pøeskoèila asi i do nádherných obrazù na stìnách a schodišti celého zámeèku. Vyzaøuje z nich vesmírná pohoda, nìco, co bychom mohli mo¾ná nazvat „síla z Neznámého“. Mezi tím se suverénnì pohybuje další, v tomto pøípadì samozvaný, vládce kocour Bertík. Vládne ostrou packou a pohlavky nejen trpaslièí kníraèce Amandì, ale i Dagovi II., silnému a nepøemo¾itelnému støedoasijskému pasteveckému psu.
Pochází z pradávných asijských plání dvanáctkrát vìtších ne¾ souèasná Evropa, kde po generacích desítky a desítky let toto plemeno ve velice tvrdých podmínkách ¾ilo a uèilo se hlídat obrovská stáda. V podmínkách, kde by jiný tì¾ko vydr¾el, na rozsáhle nekoneèných pastviskách byli tito vìrní a odolní psi ponecháni po mnoho mìsícù jen sami s dobytkem a s dùvìrou, ¾e se o stádo postarají. Uvykli ¾ít na místech i zcela opuštìných majitelem a nauèili se být tak sobìstaèní, ¾e doká¾í nejen uhájit a ochránit svìøené stádo, ale sami si získat ob¾ivu, zabít nemocné nebo zchromlé zvíøe a u¾ivit se jeho masem. Vypráví se, ¾e jsou schopni dokonce sami uhasit ¾ízeò mlékem velbloudice ve svém stádì.


Tihle psi jsou nejen nesmírnì uèenliví, ale pøedevším odolní; pøe¾ijí v nejtvrdších podmínkách. Jsou nezlomní. Pøed takovým psem by mìl mít ka¾dý pán tak trochu respekt, úctu a ohled k jeho potøebám a nárokùm. Toho není mo¾né vlastnit, mít ho jako ozdobu a maskota galerie, nìco co mi slou¾í témìø jako dekorace. Takovému psu je tøeba se dennì vìnovat, dennì s ním cvièit. Musí se k nìmu pøistupovat velmi laskavì, velmi pøátelsky, dokonce snad jako rovný k rovnému, a zároveò ale pøitom zásadovì a rozhodnì. Od zaèátku z vás musí vycítit autoritu, pøirozenou, všeobecnou vá¾nost. Násilí by jen ublí¾ilo jeho psychice a pozdìji by se mohlo vymstít chovateli samému.


S Dagem II. pøišel na chodovský zámek i kocourek Bertík. Oba spolu nádhernì vycházeli, ale jen do chvíle, ne¾ Bertík povyrostl. Nikdo tehdy netušil, ¾e jen za pár mìsícù se z nìj stane despota, který si autoritu vydobude po dobrém nebo po zlém, a tøeba i drápky. A tak opravdovým vládcem na zámku není demokraticky zvolený Dag II., ale obávaný a samozvaný mocnáø kocour Bertík. Pøesto¾e je monarchou k pohledání, všichni na zámku mu trpìlivì a vìrnì slou¾í jako správnì vychovaní poddaní. Bertík má snad jedinou slabost – paní Emu, pøítelkyni Zdeòka Hajného. Pokud respektuje jeho rozhodnutí, miluje ji oddanou láskou. Pokud ne, dá ihned najevo, kdo je skuteèným vládcem.

 

Trojice by nebyla úplná bez dvanáctileté trpaslièí kníraèky Amandy. Její velitelkou i paní nad jiné oddanou je moje dvaadevadesátiletá maminka. Jedna druhou milují a jsou ¾ivým pøíkladem nádherného vztahu plného vzájemného pochopení, tolerance a lásky.
Na mì vybyl Dag II., kocourem Bertíkem odstavený mocnáø, který mì uznává jako vùdce smeèky. Aspoò prozatím. Nìkdy zkouší, kam a jak daleko a¾ mù¾e zajít, a mnì pak nezbývá ne¾ mu jeho práva a povinnosti znovu a pøipomenout. Pøed kocourem Bertíkem jsme ovšem oba takhle malincí. Kdy¾ se sna¾ím sebevíc vlichotit se mu do pøíznì, kocour se na mì dívá z nadhledu. Dávám mu nejvybranìjší lahùdky, ¾vatlám na nìj, kocour nic. Obèas na mì zašvidrá a uvolí se dát mi najevo, ¾e mì slyší, ¾e dobøe ví, co chci, ale ¾e nejsem nic víc ne¾ øadový poddaný.
Mám rád všechno ¾ivé ve vodì, ve vzduchu i na zemi a musím pøiznat, ¾e tenhle vztah mì hluboce citovì zatì¾uje. Mo¾ná na Emu trochu ¾árlím … Tu Bertík toti¾ skuteènì miluje a respektuje skoro jako pes. Ema zavolá: „Bertíku, ke mnì!“ A Bertík, a» je, kde je, skuteènì letí, div se nepøerazí, jen ten vypláznutý jazyk mu chybí. Staèí, kdy¾ øekne, tohle nesmíš, a Bertík si to skuteènì pamatuje. Mají k sobì velice zvláštní a zajímavý vztah.
A tak kocourek Bertík vládne jistou, pevnou packou s drápky mnì i obìma psùm. Ale ¾e by byl morous, to zase ne. Obèas Dagovi dokonce dovolí, aby si s ním zašprýmoval a projevil mu svoji náklonnost po psím zpùsobu. Jedna taková psí hubièka znamená, ¾e se nad Bertíkem roztáhne plachta Dagova jazyka a kocouøí hlava na chvíli docela zmizí, utopí se pod obrovskou uslintanou hmotou. Jak moc je to Bertíkovi pøíjemné, nevím, jisté je, ¾e si to nechá líbit a teprve kdy¾ hubièky neberou konce, zvedne packu a vystrèí drápky, jako by øíkal, co si o takové dotìrnosti myslí. Dag zoufale zakòuèí, pochopí, ¾e èeho je moc, toho je pøíliš, a odklidí se do kouta. A takhle jako spráskaný, pokorný a se sta¾eným ohonem vyklízí pozice pøed malým kocourkem Bertíkem nepøemo¾itelný asijský pastevecký pes, velký asijský démon.


Na zámek pøinesli èertíka Bertíka v košíku, prý jen na 14 dní. Pobyt malého pøistìhovalce se protáhl na šest let a z koèièky s pùvodnì nì¾ným jménem Betinka se vyklubal kocour Bertík. S Dagem I.vyrùstali spoleènì, málem jako dva bratøi. Tehdy na zámku ještì bydlela i kníraèka Kolinka, která se seè síly staèily, sna¾ila kotìti svìdomitì nahradit mámu.


Kolinka si asi moc pøála štìòátka. Bertíka pøijala okam¾itì za svého, a nejen¾e si s ním hrála a nechala se trápit a mordovat, nejen¾e ho uèila se prát a prosazovat proti staršímu a silnìjšímu Dagovi. Jako pravá máma mu dovolila, aby se jí Èertík stulil na bøíško mezi tlapky a sál jí z bradavek, nechávala si líbit, kdy¾ ji ¾u¾lal, døel a trápil drápky. Sotva¾e trochu povyrostl, uèila ho bojovat a vùbec se mu sna¾ila vštípit všechno, co má správný kníraè umìt.

 


Malý kocourek skákal do výšky, Kolinka ho packou napadala a on napadal ji, a tak se spolu váleli a koèkovali. Výchova to byla asi vskutku svìdomitá, ale – právì tady se Èertík nauèil útoèit a bojovat a – v¾dycky, v¾dycky vyhrát.
Kdy¾ Kolinka umøela, nejneš»astnìjší byla naše maminka. A tak jsme jí pro radost pøivedli
kníraèku Amandu, kterou máme dodnes.
Amanda jako by Kolince z oka vypadla. Ani Bertík zmìnu nepoznal. Hned první ráno se na Amandu vrhl jako by se spolu koèkovali odjak¾iv. Hned na ni zkoušel všechny mo¾né psí a koèièí zápasy, jak se je nauèil od Kolinky. Na ty však Amanda nebyla zvyklá a tak z toho zùstala úplnì paf. Proè ten kocour na ni stále dotírá, proè jí ani na chvíli nedá pokoj, proè se u ní rozvaluje, dokonce i kdy¾ si chce zdøímnout, a proè chce spát na jejím bøíšku?
Ne, tìmhle koèièím moresùm Amanda nepøišla na chu» a ohromená je z nich dodnes, dokonce má z Bertíka tak trochu vítr. Tohle kocour samozøejmì èasem vypozoroval, mo¾ná to pøišlo jeho panovaèné nátuøe dokonce vhod. Schová se za dveøe, èíhá, a¾ se Amanda pùjde venèit, a pak po ní mohutným skokem skoèí. Amanda se samozøejmì lekne, utíká a Bertík za ní jako èertík. Od té doby Amandu ovládá a èasem si takhle osedlal všechny èleny rodiny.
Proto¾e jsem nikdy nepøipustil, aby byl Bertík zbaven svého kocouøího mu¾ství, zachovává si svoji kocouøí osobitost. Má samozøejmì své nevýhody, velkým problémem je napøíklad, s jakou chutí si všechno a všude znaèkuje. To se pak galerií line velmi zvláštní, nenapodobitelný ozon, a nám nakonec nezbývá, ne¾ tu osobitou vùni nìjak zamaskovat. Docela pøehlušit nejde, ale osvìdèilo se ji doplnit vonnými tyèinkami, které jsou nyní v galerii bì¾nì zapálené. Došlo dokonce k velice zajímavému efektu, s ním¾ jsme pøedem nepoèítali. Kocouøí vùnì dohromady s tyèinkou vyvolává nenapodobitelnou atmosféru, který asi nepùsobí tak špatnì. Co¾e to máme za zvláštní parfém? Ptají se nás a labu¾nicky nasávají. My samozøejmì ¾ertujeme a – neprozradíme!


Pøed nìkolika lety se nám stal opravdu komický pøíbìh. Do galerie nám chodí vypomáhat pøítel Jiøí, mimoøádnì vzácný èlovìk, by» ponìkud citlivìjší na to, co øekne okolí. Nechával si pøezùvky v pøedsíni, co¾ se mu jednou opravdu nevyplatilo. Kocourka toti¾ napadlo, ¾e si je oznaèkuje, a jak si usmyslel, tak se i stalo. Náhoda tomu chtìla, ¾e pøítel Jiøí mìl navíc poøádnou rýmu. Nic zlého netuše odešel z galerie s botami skrz naskrz prosáklými kocouøí vùní. V dobré náladì si to namíøil na schùzku pøímo do kavárny. U¾ po krátké chvíli zaèaly jeho jindy pøátelské spoleènice ohrnovat nosánky, nakonec se omluvily a urychlenì odešly. Náš Jiøí byl nesmírnì smutný a v duchu si øíkal, to je u¾ se mnou opravdu moc zlé, kdy¾ se ode mne ka¾dý odvrací. Celý znièený pøišel domù, kde ho maminka u¾ zdaleka vítala slovy: „Jiøí, ty smrdíš jak starej kocour!“
A Jiøí? Štìstím celý záøil!


Lucifer Bertík vládne neochvìjnì na chodovském zámeèku ji¾ šestý rok a svou moc dr¾í pevnì ve svých kocouøích drápkách. Trpaslièí kníraèka Amandase chová snášenlivì, ale èlovìk, nato¾ pes nikdy neví. Obèas pocítí potøebu ukázat, kdo je zde hned po Bertíkovi pánem. A proto¾e si netroufne na kocoura, musí dát aspoò Dagovi na srozumìnou, ¾e kdy¾ nic jiného, ona je rozhodnì starší. V takových chvílích neváhá kousnout Daga tøeba do èenichu, aby si pamatoval, ¾e pøílišné dùvìrnosti se netrpí.
Jakás´ takás´ hierarchie u nás tedy je vládne: nejmenší Bertík, pak Amanda a a¾ úplnì nakonec nejsilnìjší a nejdémoniètìjší Dag II., který dle potøeby slou¾í obìma. Tìmhle tøem vypeèeným pøátelùm jsou k slu¾bám všichni zámeètí poddaní, jak ostatnì dokazuje vizitka Zdeòka Hajného:
„Vám oddaný a Dagùv poddaný…“.


Od té doby, co k nám pøišel Dag II., se k nám nikdo nevloupal. Jen jednou se hosté domnívali, ¾e se k nám dostanou zadním vchodem do zahrady. Asi právì proto, ¾e byli známí, vùbec nerespektovali upozornìní POZOR PES, na kterém je pro vìtší názornost i Dagova fotografie. Mo¾ná se domnívali, ¾e ho pøelstí, a nejdøív mu do zahrady vhodili nìco k snìdku. Pak odemkli závoru a v bláhové nadìji, ¾e budou rychlejší, se rozebìhli k domovním dveøím. Kdo na všechny vyzrál, byl samozøejmì Dag. Staèil si pøinést v zubech nejen dárek, ale i zadr¾et nezvané hosty. Kdybych neslyšel køik, mohlo to dopadnout hùø, i tak byl nutný okam¾itý pøevoz na lékaøskou pohotovost, kde následovalo mnohonásobné šití..


Jednou se stalo, ¾e jeden nezvaný host, který se k nám sna¾il dostat zadem pøes zahradu, zùstal po Dagovì útoku úlekem jak pøibitý. Mo¾ná zùstal takhle nehnutì stát schválnì… Stál doslova jako solný sloup a náš pejsánek ho chòapl a dr¾el za pùlku zadnice. Netrhal, jen trpìlivì dr¾el, zatímco host zoufale volal o pomoc, ne¾ jsem k nim já celý vystrašený dobìhl. Z návštìvy mu zùstalo na hý¾di modré razítko, silný otisk Dagova mocného chrupu, za který by se nemuseli stydìt ani na hlavním magistrátu.


Kdysi u nás byla na návštìvì známá z Brazílie, bylo jí nìco kolem tøicítky a zabývala se šamanstvím. Spolu s jiným dobrým známým, sedmdesátilým in¾enýrem K., jsme sedìli v ateliéru, bavili se o umìní, obrazech a rùzných zpùsobech a otázkách terapie. Za oknem na zahradì pobíhal Dag a já neopomnìl upozornit, jaké je to nádherné zvíøe, ale také nebezpeèné, pokud nìkdo nezvaný vstoupí do jeho teritoria. I tentokrát jsem návštìvu varoval, a» za ¾ádných okolností nikdo nevchází do Dagova výbìhu.

Asi po hodinì se s obìma louèím a vyprovázím je z galerie, kdy¾ vtom zazvonil telefon, a já se vrátil. Ještì jim, øíkám, jdìte rovnou k východu. Ubìhlo sotva pìt a¾ osm vteøin, kdy¾ se zvenku ozve údìsný køik a kvílení. Ve mnì by se krve nedoøezal. Praštím sluchátkem a letím ven. Na zemi v Dagovì výbìhu le¾í sedmdesátilý in¾enýr K. a na nìm sedmdesátikilový Dag.Vrhl jsem se na nìj a s námahou ho odtrhl. Okam¾itì jsme pana in¾enýra nalo¾ili do vozu a odvezli na pohotovost krèské chirurgie...
A¾ pozdìji jsem se dovìdìl, jak se všechno sbìhlo. Ne¾ dáma odešla, dostal od ní telepaticky pokyn, aby vstoupil za psem do ohrady. I kdy¾ si prý uvìdomoval, jak je to nebezpeèné, pocit, ¾e prostì musí, byl tak nutkavý, ¾e mu podlehl. Nevycházel jsem z údivu, nesmírnì mì pøekvapilo, ¾e je nìco takového mo¾né. Ani jako psycholog se nechci pouštìt do nìjaké analýzy, ale je velice tì¾ké pøíbìh vysvìtlit jinak ne¾ hypnotickou sugescí. S dotyènou dámou jsem se ji¾ nikdy pozdìji nevidìl, i kdy¾ by bylo jistì zajímavé se dovìdìt pravdu.
Jak u¾ jsem øekl, Dag je bojácný, snadno ovladatelný pes. Myslel jsem si, ¾e je a¾ hypersenzitivní tvor a podobnì jako na èertíka Bertíka bude reagovat i v jiných situacích. Proto mì pøekvapilo, jak se stateènì projevil v soubojích.


Procházím se s ním Zakouøilovou ulicí, kdy¾ najednou ze zahrady jednoho domu zaslechnu hrozivé temné vrèení. Otoèím se a vidím neskuteènì obrovské zvíøe, ještì vìtší a silnìjší ne¾ Dag. Mastif køí¾ený s bernardýnem. Ještì jsem si staèil uvìdomit, ¾e plot, který nás dìlí, je velmi nízký, asi metr deset. A» u¾ jsme radìji pryè, øíkám si. Snad jsem to ani nestaèil domyslet, kdy¾ za sebou slyším, jak zvíøe pøeskoèilo plot a øítí se bezhlavì na nás! Ten pes byl asi stejnì vysoký jako Dag, ale mnohem mohutnìjší, jistì vá¾il víc ne¾ devadesát kilo, pøed tímhle monstrem nemìl mùj sedmdesátikilový pejsánek ¾ádnou šanci. Hlavou mi prolétlo, uteèeme, a pouštím vodítko. Dag vezme do zajeèích a já u¾ nìjak pøe¾iju, si.
Dag neutekl., Bleskurychle se otoèil a vystøelil po útoèníkovi jako šíp. Zakousnul se mu pod oko a skusem do spodní èásti tlamy ho nemilosrdnì dr¾el jako v kleštích. Slyším pøíšerný øev, jako kdy¾ kvièí podsvinèe. Pes bìhal po ulici s Dagem zakousnutým v tlamì a nepøíèetnì skuèel bolestí i hrùzou. Byl jsem strachy o nìj témìø bez sebe. Sna¾ím se Daga strhnout, aby ho nezabil. A to jsem nemìl dìlat. Ve chvíli, kdy Dag poslechl a povolil sevøení, se po nìm ta cizí obluda znovu ohnala a oba se do sebe zakousli s ještì vìtší silou. Všechno se opakovalo. Dag vítìzil a agresor se zoufale a za ka¾dou cenu sna¾í dostat nazpìt domù. Posledními silami rozrazil branku s Dagem na zádech a vbìhl dovnitø zahrady. Já samozøejmì za nimi. Z domu vybíhají majitelé v domnìní, ¾e náš Dag je roztrhaný, ale kdo byl rvaný na kusy, byl jejich pes. Zoufale na nì køièím, a» si ho odtáhnou, a oni mì v naprostém šoku pøesvìdèují, ¾e asi Dag pøeskoèil branku.


Skonèilo to dobøe a já byl vzdor rozèilení nakonec pøekvapen, ¾e se Dag ve chvíli vá¾ného ohro¾ení dokázal zachovat stateènì. Oba jsme odcházeli tak trochu hrdì, Dag si vykraèoval jako srnka, parádním pøehlídkovým krokem. Po chvilce otoèil hlavu, podíval se na mne, zda si uvìdomuju, co se všechno semlelo, a s chloubou po mnì loupnul okem. A já ho uznale a s obdivem podrbal za ušima.


Podle námìtu Václava ®idka zpracovala Blanka Kubešová


* * *


ZDENÌK HAJNÝ - èeský malíø, psycholog, grafik a uèitel, narozen ve Vsetínì v roce 1942. Malíøské tvorbì se vìnoval od roku 1983. Vystavoval doma i v zahranièí. S americkým spisovatelem a výtvarníkem R. Fulghumem otevøel v roce 1994 unikátní galerii Cesty ke svìtlu. Námìty jeho obrazù byly a jsou pou¾ívány nejen jako ilustrace knih, CD, televizních filmù, ale jsou i souèástí rùzných projektù zahranièních interpretù. Hudebnì obrazová fantazie Starvoice japonské pìvkynì Yoshié Ichige putuje po svìtì ji¾ deset let. Od roku 1998 spolupracoval na interiérové výzdobì kostelù v Èeské republice, na Slovensku, v Maïarsku. Zajímal se o letectví, psychologii umìní, etický a duchovní vývoj spoleènosti. Do konce svého ¾ivota realizoval projekty interaktivního propojení psychiky èlovìka s výtvarným artefaktem. Stálými èleny jeho domácnosti byla zvíøátka, od kterých, jak rád øíkal, se mù¾e èlovìk poøád uèit.



Komentáøe
Poslední komentáø: 05.03.2014  15:18
 Datum
Jméno
Téma
 05.03.  15:18 janina
 05.03.  03:37 Krystyna Klosowski Droga Pani Emo...
 04.03.  15:43 Eva Rydrychová
 04.03.  12:58 Láïa K.
 04.03.  12:26 Milan Dubský Dopis vzácnému èlovìku...
 04.03.  09:44 marta
 04.03.  08:43 Von
 04.03.  07:55 Mara
 04.03.  06:19 Ludmila