Mám mu¾e Kozoroha (1/2)
Dobrý osud mi dopøál dobrého mu¾e. Mému dobrému mu¾i uštìdøil dobrého andìla strá¾ného, dobøe vìdìl, ¾e ho bude velmi èasto potøebovat. Mùj mu¾ se toti¾ pøíliš nezatì¾uje pøemýšlením o mo¾ných nebezpeèích pøi svém konání. Je pøesvìdèeným optimistou a vìøí, ¾e se mu nikdy nemù¾e nic stát. Tuto svou víru neztrácí navzdory mnohým ¾ivotním karambolùm a pochybením. Zásadnì neète návody k pou¾ití èehokoliv, zásadnì se neøídí doporuèeními, nebo ustálenými zvyklostmi.
Na ¾ádná znamení a horoskopy nevìøí, to je z jeho hlediska téma pro pošetilce. Tím ovšem nesma¾e fakt, ¾e on sám svému znamení odpovídá a¾ dost. Lehkomyslnì a dùvìøivì hopká ¾ivotem s jeho nástrahami, nad propastmi a srázy. Èasto sice uklouzne, kupodivu celkem bez úhony a hlavnì bez ztráty optimismu.
Øeknìte, komu se mù¾e jen zdát o tom, ¾e zapomene-li v telefonní budce tašku se všemi doklady, platební kartou, prùkazkou sporo¾ira i šekovou kní¾kou, ¾e by se s ní ještì nìkdy shledal? Všichni budeme pøísahat, ¾e za zapomnìtlivost se platí a budeme hned v duchu vypoèítávat mo¾né ztráty a nepøíjemná nezbytná vyøizování. Ne tak on. On má neuvìøitelné štìstí. Pøíští den mu zatelefonuje paní, která tašku našla, pracnì si vyhledala naše telefonní èíslo (nejsme v seznamu) a nabídne mu jeho tašku, má-li zájem…
Jindy odejde vyøizovat své finanèní zále¾itosti do banky, poboèky na okraji Prahy. Projedná potøebné, podepíše smlouvu, ulo¾í ji do aktovky pod stolem, pohovoøí s pracovnicí, rozlouèí se. Doma se chce pochlubit podepsanou smlouvou, ale ouha, „kde mám tu aktovku?“ Ta mezitím oddanì èeká pod stolem v bance. Èeká, dokud nepøihopsá kozoroh.
Mùj mu¾ je: chytrý, líný, šikovný, pracovitý, nepraktický, odvá¾ný, lehkomyslný, optimistický, nedochvilný, dobrosrdeèný, mlsný, neopatrný, vstøícný, nedisciplinovaný.
S ním se opravdu nudit nelze.
Stalo se to v dobì, kdy ještì nebylo tak snadné zmìnit vzhled bytového jádra, pøesto jsme si chtìli koupelnu vylepšit. Inspirováni katalogy IKEA, (tehdy zaèínala), vymysleli jsme si, ¾e necháme vyrobit nábytek na míru. Skøíòku se zapuštìným umyvadlem – a» je ta umakartová nádhera o trochu hezèí a praktiètìjší. Vymyšleno, nakresleno, vyrobeno, pøivezeno. Sláva.
Tìšili jsme se do chvíle, ne¾ jsme se sna¾ili nábytek instalovat. Nábytek byl „jen“ o centimetr širší.
Slùvko „jen“ sice zmíròovalo vinu, leè neøešilo fakt. Co teï?
„Uøízneme okraj vany!“
Nápad šílený, v té chvíli však nejschùdnìji øešící danou situaci. Pøi pøedstavì odvozu a pøedìlávání nábytku, nehledì k dalšímu prošení, pøemlouvání výrobce, pøevá¾ení sem a tam, se nám dìlají m¾itky pøed oèima. Rozhodujeme se proto pro první variantu øešení. Je to ale øešení dost nebezpeèné. Od pily na kov létají jiskry, umakart je hoølavý… Mùj mu¾ mávne rukou. Já, známý katastrofista, oèekávám akci s velkou obavou.
A je tu den D. Pøichází známý øemeslník. Obhlídne situaci, zvedne oboèí.
„Máte nìjaké hadry, paní? Namoète je a modlete se. Jedem.“
Stìny jsou oblo¾eny mokrými hadry, nesnesitelný jekot pily zakousnuté do kovu se rozléhá domem i nejbli¾ším okolím. Já jsem strachy bez sebe. Nejhorší je chvíle, kdy se pila blí¾í ke konci vany. To i mu¾ùm zpozorní oèi.
„Koneènì!“
Povedlo se. Tøesoucí rukou nalévám kávu. Mu¾i se tváøí, jako by to byla nedùle¾itá prkotina. Asi ano. Pro mého man¾ela jistì.
Vzali jsme se v hluboce zralém vìku, oba ovdovìlí. Vlastnila jsem v té dobì chalupu. Krásnou starou chalupu, kterou jsme po smrti mého prvního mu¾e se synem nelehko udr¾ovali v obyvatelném stavu – nešikovní a nemajetní. Byla v té dobì vlhká, ne èasto obývaná, daøilo se tam døevomorce. Pro mne katastrofa, neøešitelný problém. Ne tak pro kozoroha. Pro nìj to byla naopak výzva. Proto vymyslel plán Velkého Odvodnìní.
Zaèalo to tím, ¾e pøinesl hadici se sklenìnými konci, naplnil vodou a zaèal velet. Poslu¾ný personál pøenášel, pøetahoval nástroj mìøení, vyva¾oval vodní hladinu a zapisoval namìøené hodnoty. Kozoroh pak dlouho èrtal, nìkdy mumlal a mnul si èelo. Pak nás seznámil s plánem:
„Tady a tady se udìlají výkopy, tam a tam se dají kanalizaèní trubky, tady vybudujeme sbìrný kanál, tady další, tady to zaústíme do obecní kanalizace. Prokopeme se stodolou, za chalupou se polo¾í drená¾ní trubky a¾ k šachtì pro uzávìr vody. Pak dál kolem celé chalupy. Chalupa musí být suchá.“
Ta chalupa stojí na nerovném terénu „na drahách“, kde prý kdysi bývaly ba¾iny. Na dvorku i v suchém létì bují zelený trávník. Spodní voda je tak vysoko, ¾e znemo¾òuje le¾ení na dece bez pocitu vlhka. Tuto skuteènost zjistila návštìva v dobì, kdy my ještì nemìli èas „pole¾et“.
Kdy¾ jsme kdysi vybudovali za chalupou šachtu pro mo¾nost uzávìru vody, zaplnila se vodou. Naše jarní a podzimní manipulace s uzávìrem, to byly hrátky v gumácích s vynášením nesèetných kýblù vody, balancováním na ¾ebøíku zapuštìném do hladiny, kde se v hloubce skrýval ký¾ený uzávìr. A to by se teï mìlo zmìnit?
Zaèali jsme se pøipravovat k akci. Bylo po¾ádáno o povolení k pøekopání vedlejší cesty, dovezen materiál, sehnány trubky, dojednáno s mistrem zedníkem, uprošena èeta pøátel k pomoci. Bylo léto. Krásné léto. Nebyl èas.
Pøišel podzim. Krásný, sluneèný. Naléhám.
„Klid, babulko, do zimy to stihneme!“
Do¾aduji se v pøedtuše blí¾ících se plískanic poøád vehementnìji.
Volba padla na poslední øíjnový víkend. V pátek si bereme volno, bude se hrabat základní pøíkop, kam se v sobotu ulo¾í kanalizace. Poèasí je nádherné. Navá¾u výstra¾né èervené mašlièky, mù¾eme zaèít.
Za pár chvil se náš peèlivì udr¾ovaný trávník zmìní v prostor pro bojové cvièení. Hluboký pøíkop zjizvil dvùr a do rána ho zmìnil v holandský gracht.
Na to ráno nezapomenu. Vzbudili jsme se brzy ráno a uvidìli tu beznadìj. Silný pramen naplnil pøíkop po okraj. Bylo šero, mlha, zima. Do dvora vchází zedník.
„Do tohohle vám nepolezu. Obstarejte si èerpadlo, a¾ to bude prázdné, pøijïte pro mne .“ A odchází domù.
Co teï? V dru¾stvu nikdo, je sobota, kdo vlastní èerpadlo, nevíme, musíme jednat rychle, z Prahy u¾ vyrazila èeta pomocníkù!
V tom spásný nápad kozoroha:
„Tady nìkde musí být pøece mališ, v¾dy» jsem ho koupil na tu šachtu!“
Tak honem! Èerpadélko je zabaleno do obleèku ze záclony, aby se nezaneslo. Zkouška:
„Vcucnul to!“
„Vem´ cedníèek, ulom rukoje»!“
Poslou¾il nám, slou¾í dodnes kamarád z východních zemí. Zvládl to obrovské mno¾ství vody do doby, ne¾ pøijeli pra¾ští. Pan mistr zednický obul holinky a dali jsme se do díla.
Mezitím vyšlo slunce a záøilo a høálo po celý víkend. Jásavì zapadalo, kdy¾ jsme v nedìli dokonèovali zahrabávání pøíkopu.
Pøíští víkend jsme „sklízeli po stavbì“. V dešti, chladnu, vìtru, mlze – v listopadu.
Chalupa prodána nebyla, je teplejší, vlídnìjší, bez pachu plísnì. A do šachty chodíme suchou nohou.
Nikdy jsem netou¾ila øídit motorové vozidlo. Kdy¾ mne mùj tatínek, který vášnivì rád jezdil na Pionýru, jednou pøemluvil, abych se na „to“ posadila a ono se „to“ rozjelo, vjela jsem jeèíc pøímo do døevníku.
®ivot šel dál, dospìla jsem a vdala se. Dnes mám i øidièský prùkaz. Kurs jsem absolvovala bez nadšení, èasem se mi zaèalo je¾dìní i líbit, ale øeknìte, který chlap pustí ¾enu pravidelnì k volantu, kdy¾ se tam sama nedere? Já jsem se o to vehementnì nehlásila, tak¾e se ze mne stal postupnì øidiè v nouzi.
Tak i tehdy na chalupì.
Stalo se to v èasném létì, za týden nás èekal zájezd „Paøí¾ a zámky na Loiøe“ – byla to ta krásná doba prvních svobodných výjezdù „ven“.
Byla sobota, krásný den. Nìco jsem dìlala kolem kytek, ze stodoly se pravidelnì ozýval zvuk rozsekávaných špalkù. Mùj mu¾ pøevzal mou døívìjší èinnost. Pohoda.
Náhle ticho a pobledlý døevorubec se belhá ze stodoly, sedá, vyhrnuje kalhoty a øíká:
„Vezmi klíèe od auta, odvezeš mne na pohotovost“
„JÁÁ? Dva roky jsem nejela!“
„Seknul jsem se do holenì, musíme tam jet.“
Nekrvácí to pøíliš, ale vidím, ¾e to bolí dost. Rychle zavá¾u ránu, podepøu postavu, usadím do auta.
„Spojka je to vlevo?“ „A brzda?“ „Jednièka?“ „Doleva nahoru a u¾ jeï!“
Lékaø ho vzal do ordinace, ošetøil, naøídil klid.
Mnì teprve zaèaly cvakat zuby.
Zájezd do Francie jsme absolvovali na nejnepohodlnìjším sedadle autobusu, s nohou nezahojenou, zanícenou, bolavou. Ale to u¾ je dávno.
Mùj kozoroh jezdí velmi rád. Je øidiè sice pohotový, ale z mého hlediska… Profesí pøišel do styku se závodníky, dostalo se mu rad, jak nejlépe do zatáèek. Další profese ho zavála do krajù, kde hlavní pravidlo zní, ¾e vinen pøi støetu je ten, který má nabouraný pøedek vozu. Tam se taky pouèil. Jezdí svi¾nì, tu a tam pøehlídne svìtla, rychlost si urèuje sám, prostì v autì je frajer. Ne v¾dy to ale vyjde.
Jednou v zimì (byla mírná a suchá) jsem mìla pár dnù volna, které jsme trávili na chalupì – øekli jsme si, ¾e zajedeme do Mnichova. Mám tam milou pøítelkyni, s kterou se obèas navštìvujeme.
Pøedpovìï na víkend slibovala suché silnice, vyjeli jsme. Jakmile jsme dorazili do cíle a zaparkovali, zaèalo snì¾it. Nemrzlo, sníh zatím roztával, snad to bude dobré. Teï jsme tady, teï si u¾ijeme shledání.
Po radostném pøivítání a poèáteèném klopýtavém hovoru (je to jako s tím øízením – jednou za rok) se konverzace rozbìhla k obapolné spokojenosti. Pobyli jsme, pohovoøili, prošli se blízkým parkem, uvaøili halušky (to je u¾ tradice) a chvílemi starostlivì pozorovali oblohu. Snì¾ilo.
Vlastnì se ani nebylo èemu divit. V¾dy, kdy¾ pøijedeme, slyšíme:
„Do vèerejška bylo horko, sluneèno, „¾ila jsem prakticky na terase“ a my se klepeme zimou, nebo bez deštníkù nemù¾eme vyjít z domu. Tak to bylo u¾ nìkolikrát, tak¾e teï v zimì snì¾í. Proè se tedy divíme?
My ovšem musíme být v pondìlí v Praze, mám dùle¾itou neodkladnou schùzku. Vyjí¾díme proto brzy ráno. Dálnice v Nìmecku i cesty a¾ k hranicím jsou dobøe sjízdné. Problém nastává a¾ tìsnì u hranic. Jezdíme ménì frekventovaným pøechodem, okreskami. Na silnici je rozmoklý sníh, zaèínáme klouzat. Kdy¾ pøijí¾díme do Hora¾ïovic, radši bychom byli sánìmi. Potkáme známé:
„Vy chcete jet do Prahy, nejezdìte, hlásili snìhovou kalamitu!“.
Jenom¾e my musíme.
Mezitím se zešeøilo, velmi opatrnì vyjí¾díme. Dnes u¾ vím, ¾e jsme mohli volit frekventovanìjší silnici pøes Strakonice. My jsme zvolili tu, kterou jezdíme obvykle. Projí¾díme Lnáøe. Tam je dvojí mo¾nost odboèení. Do ostrého vršku, nebo mírnìji, pøes rybník. Obì cesty se setkávají rozcestím tøí silnic, které se stékají v pravidelném úhlu ze tøí stran pod lesem mezi poli. Kdy¾ se blí¾íme ke zmínìné køi¾ovatce, zpozorním. Zdá se mi, ¾e mùj Kozoroh „nepøizpùsobuje rychlost jízdy stavu vozovky“. Ne¾ staèím nìco poznamenat, je tady zatáèka, my však po nezdaøeném pokusu o pøibr¾dìní jedeme rovnì. Provedli jsme skok plavmo pøímý, pøes pøíkop do pole.
Zprvu lhostejné vloèky radostnì zavíøily a my zapadli do závìje. Byl veèer, pùl sedmé, uvízli jsme v mìkkém poli, za vesnicí.
„Pardon“ ozvalo se z vedlejšího sedadla. To on tak øíkává v podobných situacích. U¾ prý od mlada.
Otevíráme dveøe - jde to ztuha, sedíme hluboko ve snìhu - obhlí¾íme auto. Zøejmì se nic nestalo, ale jak odsud?
V osm mám být v Praze!
Pøijí¾dí ®igulík, zastavuje, nabízí pomoc. Nedìláme si iluze, silnice je kluzká a musíme zdolat pøíkop.
Pøesto vytahujeme provazy a brodíme se k sobì navzájem. V tom nám zazní v uších libý zvuk. Blí¾í se traktor?
Veèer, v pùl sedmé, za vesnicí…
Øidiè ochotnì seskoèil, my se pøipoutali lanem, traktor dvakrát cuknul, klouzl, popojel a naše auto bylo opìt na silnici. V poøádku, bez šrámu. Podìkovali jsme všem, nastartovali, odjeli. Schùzku jsme stihli vèas.
Cestou Jaroslav zamyšlenì povídá: „Víš, ¾e jsem byl pøesvìdèen, ¾e z této strany tam ¾ádná zatáèka není?“
Je patrné, ¾e mùj kozoroh má andìla strá¾ného. Velmi schopného a pracovitého. Já mu nezávidím, slu¾bu nemá lehkou. Proto se vùbec nedivím, ¾e si tu a tam vezme dovolenou. To jsou pak pøíhody z jiného soudku.
Kdysi pracoval s motorovou pilou, familiérnì zvanou cirkulárka. Prý se to stává nejèastìji – pøi posledním kousku døeva si pila vybrala krvavou daò. Opìt mìl štìstí. Ty prsty si neufikl zcela, zùstaly mu viset a èasem i pøirostly.
Elena Paclová
Pokraèování...
* * *
Fotokolá¾ © Olga Janíèková
Zobrazit všechny èlánky autorky