Konec cizího bezdomovce
Ano, on ví, ¾e je v Èechách cizincem, ¾e sem vlastnì nepatøí, ale je tu a musí pøece ¾ít. Jeho prarodièe se pøed deseti léty dostali do této zemì tajnì a dosti kuriózním zpùsobem – s ruským cirkusem. Ne, ne, ¾ádní artisté, nic podobného, prostì sem pøijeli, on i ona, s jedním èlovìkem, který je mìl rád.
Cirkus se tu zdr¾el pøes pùl roku, ale ne¾ odjel na další turnus do sousední zemì, jejich dobrodinec spadl z hrazdy a nepøe¾il to. A tu se k nim štìstí se obrátilo zády. Principál o nì nestál, proto¾e vlastnì nic neumìli a nehodili ani k ¾ádné jiné práci, tak¾e dva dny pøed tím, ne¾ ten»áci sbalili šapitó, oba zmizeli.
Trvalo to dlouho, ale nakonec si našli vhodné místo k ¾ivotu, pøizpùsobili se místním pomìrùm a zalo¾ili rodinu. Ta ovšem, jak je to v jejich rodu tradicí, dále rostla a jejím dnešním potomkem, sám neví z kolikátého u¾ „kolene“, je on , starý, zesláblý a napùl zmrzlý olysalý bezdomovec, plou¾ící se snìhem na kraji mìsta k popelnicím a kontejnerùm doufaje, ¾e tu najde nìco k snìdku. Naštìstí jsou lidé rozmaøilí, nìkdy vyhazují vyslovené dobroty. Poslednì nalezl dokonce pùl tyèky salámu, sice napùl plesnivého, ale na to byl zvyklý on i jeho vìènì prázdný ¾aludek. A teï v takové zimì a mrazu nesmí být jeden moc vybíravý, nechce-li umøít hlady nebo zmrznout.
Tak se pomalu táhl snìhem, z nìho¾ ostrý ledový vítr navál kolem kontejnerù vysokou stìnu. Kdy¾ u¾ byl jen pár metrù od cíle, uslyšel z ulice hrubé hlasy a ucítil pach špíny a potu. Pøikrèil se za závìj a spatøil další dva houmlesáky, míøící k potenciálnímu zdroji ob¾ivy. Stáhl se opatrnì dál za tu horu snìhu, proto¾e mìl s tìmito vandráky špatné zkušenosti. Pøed týdnem ho s nadávkami vyhnali a jeden po nìm dokonce hodil dla¾ební kostkou – tehdy ještì nele¾el sníh.
Pozoroval ty dva, jak vybírají a hned na místì po¾írají kusy èehosi, mlaskajíce a funíce slastí. Cítil maso, jistì ho ¾rali, mizerové. Takoví silní pacholci a jemu, polomrtvému chudákovi, zase nenechají ani sousto. Kdyby si to alespoò vzali s sebou a odtáhli, aby u¾ tam taky mohl. Ono toho po nich ale asi stejnì moc nezbude!
Pøes ulici vidìl svìtlo v širokém oknì domu se svíèièkami na stromku a i na tu vzdálenost slyšel lidské hlasy a zpìv. Nezajímalo ho to, tak obrátil zrak znovu k popelnicím. Sbíhaly se mu sliny a zesláblé tìlo se tøáslo zimou i vzrušením.
Nakonec se doèkal, klátili se ulicí dál a s nimi i jejich puch, doplnìný navíc kouøem hoøícího tabáku. Koneènì mìl cestu volnou a s úlevou spatøil, ¾e víko zùstalo otevøené. Zaèal divoce prohrabávat obsah toho velkého plecháèe, ale nenašel nic, ne¾ kousek housky a pùlku jablka. Usedl do závìtøí za kontejnerem, spolykal svùj ubohý úlovek a hladový a k smrti unavený se pomalu polo¾il do naváté bílé peøinky.
Byla mìkká a najednou se mu zdála dokonce i teplá. Pøišlo mu to jako dar z nebe, zavøel oèi a jak pomalu usínal a cítil to blahodárné teplo, uvidìl náhle své rodièe a sourozence, jak hodují, usmívají se a èekají na nìho. Usmíval se také a jen tou¾il, aby brzy našel sílu vstát a pøipojit se k rodinné hostinì.
* * *
Druhý den ráno vyšel z domu mu¾ s dvìma malými chlapci a plastovým vakem s odpadky. „Hele, kluci, pojïte se podívat, tady le¾í medvídek mýval. Chudinka asi zmrzl. On to tedy ani skuteèný mýval není, je mu jenom podobný a je to vlastnì u nás takový cizinec*. Kdysi se jeho pøedkové zaèali stìhovat z Asie i do Evropy a teï tu ¾ijí s námi. Ale moc jich není a navíc je myslivci nemají rádi a støílejí je. No, pojïte, pochováme ho na zahradì, pøece ho nehodíme mezi odpadky a ještì k tomu o Vánocích. V¾dy» je to taky tvor Bo¾í, jako my!“
*Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) je šelma z èeledi psovitých. Pùvodní oblast rozšíøení je ve Východní Asii. V souèasné dobì se ale nekontrolovanì šíøí mimo tuto oblast a v Evropì je veden jako invazní druh.
Text:Ludìk «opka
Ilustrace:Roman Kelbich
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora