Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ©tìpán,
zítra ®aneta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

První dojmy 2/3

 

Retrospektiva


U¾ se vám stalo, ¾e jste po èase našli svùj starý zápisník? Nebo poznámky poøízené pøed lety a teï se nestaèíte divit, proto¾e to vypadá, jako byste je ani nepsali vy, ale jako by to všechno pro¾il nìkdo úplnì jiný?


Právì to se pøihodilo mnì, kdy¾ jsem náhodnì objevila deníkové záznamy z nìkolika prosincových dnù roku 1989, ve kterých jsem se pokoušela zachytit své dojmy pøi první cestì do Èech po víc jak dvaceti letech. Mnohé z tìchto poznámek èi prvních pocitù a obrazù za èarou mi uvízlo nav¾dy v pamìti, ale jiné se od té doby natolik zmìnilo, ¾e se to pøi pohledu nazpìt ani nezdá být pravdou.


Nìkteré pocity, pøedevším radost ze svobody, mo¾nost spolu beze strachu a beztrestnì komunikovat, se staly takovou samozøejmostí, ¾e u¾ je ani nevnímáme. Ale jak se zmìnilo okolí? Pamatujeme si ještì, jak vypadaly domy, ulice, obchody a zbo¾í v nich? A co my? Jak moc jsme se zmìnili my sami a naše myšlení?


Praha, prosinec 1989
Ty první dny pøebíháme nesystematicky, nadšenì a splašenì od jednoho ke druhému. Jako bychom všechno museli dohonit naráz. Z Vinohradské tøídy od rozhlasu ke kostelu sv. Ludmily, u boèní lodi le¾í èerná skládka uhlí, právì jako pøed lety. Také modrobílá mozaika chodníkù zùstala! Nìjaký chodec hubuje na rozbitou dla¾bu, vyu¾ívám chvilky a šup, jedna kostka mizí v kapse. Ta je na cestu zpátky do mého druhého domova. Jak mi celá léta scházela!


Od sv. Ludmily vede cesta dolù na Tylovo námìstí, tady bývala na podzim v¾dycky pou» a stála støelnice a øetízkové kolotoèe. A co ta babka na rohu, u které jsem v¾dycky na jaøe kupovala mámì fialky, ještì tam stojí?

 

Neodva¾uji se ohlédnout, vím, ¾e bych autíèka a bráchu na kolotoèi hledala zbyteènì, a také lodièky u¾ budou jistì notnì oprýskané. Zato stánky plné dobrot, ty stojí. Ne, cukrovou vatu nemyslím, spíš bájeèné opékané vuøty, omastek z nich zrovna vystøikuje. Chléb na tácku je prostì tmavý èeský chléb a hoøèice tak nìjak správnì ostrá, všechno tak akorát. ®e je tahle lahùdka karcinogenní? Ale co vás nemá, není nad èeského propeèeného vuøta! A nejlepší je ovšem na Václavském námìstí. A tak u prvního stánku oslavujeme návrat...

 

 


„Nerušme hradby vozové, jistoty nemajíce,
¾e nepøítel, padlý ji¾, nešikuje se lstivì za lesem!“
Citaci ze ®i¾kova vojenského øádu nacházím v metru. A také poèetné výzvy Obèanského fóra vyzývající ke klidu a varující pøed provokatéry. Sovìty jsou ještì poøád vojenskou velmocí, mají obavy z vlastního osudu, a kdo má nejistotu a strach, ten mlátí kolem sebe, opatrnost není na škodu. Dosavadní pokojný prùbìh revoluce dokázal, ¾e spoleènost pod maskou lhostejnosti a apatie v sobì skrývá i obrovský náboj a obèanskou ukáznìnost, byla by škoda nechat se teï vyprovokovat k neuvá¾enosti.


JE®ÍŠ JE PÁN
Hlásají velkými písmeny jiné ruènì psané plakáty, které jako by se sna¾ily dokázat, ¾e tak dlouho potlaèovaná svoboda vyznání patøí k prvním po¾adavkùm a potøebám svobodného èlovìka. Stejnì tak rychle se objevují úvahy a studie TGM o státu a nábo¾enství a heslo prvního presidenta „Je¾íš – ne Caesar!“


Probleskují zprávy, ¾e se do Prahy vrátí Armáda spásy, v padesátých letech vyhnaná a zakázaná. Ne ¾e by nepøítomnost této celosvìtové køes»anské organizace vìnující se pøedevším sociální péèi, èlovìk kdovíjak poci»oval. Dokud se nedostane do nesnází, ve kterých všechny ostatní instituce zklamou, tak mu neschází, ale její zastoupení ke svobodì prostì patøí.


Chlouba Pra¾anù
Tou je po zásluze metro. Stanice jsou nejen krásné a moderní, ale pøekvapují a¾ pøíkladnou èistotou. Zará¾í mì skuteènost, ¾e z nástupiš» v tìchto rušných dnech jako by vymizeli staøí lidé. Ale jak by ne, kdy¾ se tu nepoèítá s invalidy a vozíèkáøi, na ty ostatnì nìjaká nástraha èeká jak nahoøe, tak dole, a dokonce se zdá, ¾e se jaksi pozapomnìlo i na matky s koèárky. Výtah, sociální vymo¾enost bì¾ná v kapitalistickém svìtì, v tom socialistickém, tzv. „pro lidi“, buï chybí, anebo alespoò není v provozu.


Svezu se rychle nìkolik stanic, jedna je krásnìjší ne¾ druhá, a pak zas honem nahoru, do ulic. Stojí ještì škola ve Štìpánské? A co cukrárna u Myšáka? Chválabohu, i ta je na svém místì. Všechno se zdá pøi starém a¾ na to, ¾e nemají mléko do kávy, a to je sobota.

 

 

Jak dlouho jsem nejela tramvají?
Cítím, ¾e ze všeho nejdøív potøebuji právì to. Námìstí I. P. Pavlova jsem pøehrèela a jen letmo se podívala do osleplých oken, kde jsem bydlela s rodièi, na víc zatím nemám odvahu. A u¾ honem Jeènou dolù, tramvaj jede jako o ¾ivot. Je mo¾né, ¾e jsem mívala nohy tak pru¾né, ¾e naskoèit na schùdky nebyl problém? Tyhle doby, kdy tramvaje jezdily ovìšené školáky jak vánoèní stromeèek, jsou ovšem nadobro pryè.
Ale ne, pøece nebudu takový zbabìlec. A tak se zase vracím Jeènou vzhùru k rodièovskému domu...


Snad nevymìnili vrata do prùjezdu?
Tohle mì nahnìvá ze všeho nejdøív. Èím blí¾ k domu, tím víc zvolòuji krok. Srdce mi buší a¾ v krku. Nájemníci jsou ovšem také dávno vystìhovaní, kdo by bydlel na námìstí, za jeho¾ rohem vede magistrála! V domì jsou jen kanceláøe, nìco mì strhává a nìco jiného ¾ene dovnitø. Vìènì rozbitý výtah pro 3 osoby, 150 kg, se zdá stále tý¾, chválabohu. Také toèené ¾elezné zábradlí a mozaika schodištì. Kdy¾ jsem trucovala, sedìla jsem na schodech a prstem jela po klikatém zábradlí. Mám chu» trucovat. Posadit se a èekat tu tak dlouho, ne¾ se otevøou dveøe a...


Ale proto¾e jsme v dobì, kdy se dìjí zázraky, tak se dveøe skuteènì otvírají! Úøednice stavebního podniku, který teï za nimi sídlí, si mì mìøí s podezøením. To se ještì zvyšuje, kdy¾ zaènu koktat svoji omluvu. Déle to nevydr¾ím a nepozvána, ¾enu se dovnitø.
Bílé dveøe do kuchynì se sklenìnou výplní, ty stojí. Skoro by se chtìlo vìøit, ¾e za nimi pøipravuje máma nìco na vidlièku. Jen¾e ubìhla léta a ta, která tu vládla nejen vaøeèkou, dávno ne¾ije...


Za dveømi není kuchyò, ale kanceláø plná rýsovacích prken, ètvrtek a plánù. Zato pohled z okna do dvora, na hasièárnu a støechy a¾ ke kulaté kupoli Národního muzea, ten zùstal. Je známý a¾ k pláèi. Snad je dobøe, ¾e ostatní pokoje nacházím zamèené.


Úøednice koneènì chápe. Zahrnuje mì výèitkami na ty hlupáky, lumpy a hlavy skopové, co udìlali obchvat støedem mìsta, kdo to kdy slyšel. Bydlet se tu nedá a pracovat také ne... Zapomínám poslouchat a stírám si slzy.


Václavské námìstí
Proudím. Splývám. Zá¾itek nejslavnostnìjší a nejslastnìjší, vnímám ho plnými doušky a nemohu se nasytit. Zá¾itek pøedevším citový a sluchový, všude kolem mne se toti¾ hovoøí MÝM jazykem. Dávám se kolébat a pojmout davem. Lidmi, kteøí hovoøí a halasí jazykem mého dìtství a mého snìní.

 


Chceme rychle poznat všechno, co se zmìnilo i co zùstalo své a ka¾dý den si vytyèujeme novou pìší trasu. Tu z Vinohrad na Václavské námìstí dìláme ráno i veèer. Zvláštní, ale ještì se mi nepodaøilo zahlédnout metaøe. Zato objevuji spoustu ministerstev, ústavù, úøadù a organizací, o jejich¾ existenci a náplni nemám pøedstavy. Mo¾ná tu stály u¾ døív, mo¾ná jsem je jen nevnímala nebo brala jako samozøejmost. Okupují nejkrásnìjší prostorné budovy uprostøed mìsta.


Riegrovy sady
Jedno R ze jména dr. Riegra vydrolil èas. Jinak jsou památník i sady relativnì v dobrém stavu. Tak to pøipadá jistì i dìtem, které si tu hrají za dozoru oèividnì znudìné uèitelky. Klacíky ryjí do zdupané hlíny, bìhají od jednoho mrtvého keøe ke druhému a uèitelka, zahledìná do sebe, mlèí. Pøed dvaceti lety tu býval krásný park a zahrada a zjara se sem chodívalo pozorovat pulce v rybníèku, teï z neznámého dùvodu zasypaného hlínou.


V tyto dny byl v Praze prudký vítr. Metaøe jsem poøád ještì nepotkala, ale snad je to tím, ¾e je prostì modernìjší doba. Ovìøuju si to hned vzápìtí. Na zdolání nalomené vìtve o prùmìru deseti, patnácti centimetrù je dnes tøeba jeøábu a è t y ø mu¾ù, asi proto, ¾e vìtev visí – hrùzo hrùz - necelé dva metry nad zemí. Nevìøíte? Jeøábník øídí stroj, od èeho bychom jinak mìli mechanizaci? Další mu¾ obsluhuje dlouhé rameno jeøábu a dává si od tøetího natáhnout a podat benzinovou pilu. Ètvrtý silák je nejspíš nìjakým odborníkem, dohlí¾í, radí, ukazuje a kontroluje... Celá scénka pøipomíná vtip z éry kvetoucího socialismu. Jak tohle mù¾e stát utáhnout? øíkáme si, ale zdá se, ¾e jsme jediní, komu to pøipadá divné.


Znovu a znovu cestou objevuji odkopané, nechránìné kabely vysokého napìtí. Rozbité chodníky a fasády. Dlouhodobá lešení namísto oprav.


Atrapa, anebo ovoce a zelenina?
Na Vinohradské tøídì, v krámku, kde jsem kdysi obèas kupovala ovoce a zeleninu, je vystaveno nové zbo¾í. Nevìøícnì okukuju zcvrklé napodobeniny jablek a hrùznì, nezdravì vyhlí¾ející hlavy celere a mrkve. Moc se to pánùm aran¾érùm nepovedlo. Kdy¾ koneènì pod nánosem hlíny z podzimní brigády poznám brambory, koneènì chápu: ¾ádná atrapa, ale ¾ivá socialistická zelenina!

 

 

„VEŠKERÁ MOC PATØÍ PRACUJÍCÍMU LIDU“
ukazují si se smíchem studenti na bronzový nápis u budovy Federálního shromá¾dìní. A tak to prostì vzali doslova. Ještì není vyhráno. VONS, Výbor na ochranu nespravedlivì stíhaných, hlásí stále nové persekuce. Navzdory tomu se k neohro¾eným pøidávají další. Na bundách vedle trikolor pøibývají odznaky a placky s tváøí Petra Cibulky, „vìznìm svìdomí“, a dokonce Gorbaèova.


Cesta ke svobodì a demokracii
O svízelích této cesty nelze pochybovat, rozhodnì si nemyslím, ¾e to bude jen otázka èasu a vývoje. Komunismus zanechal v myšlení hluboké, v naší generaci mo¾ná nevyléèitelné stopy, odvaha a chu» ne pouze chodit do práce, ale pracovat, èasto chybí. Co se stane, a¾ zmizí komunisty umìle udr¾ovaná zamìstnanost? A¾ se pøistoupí ke zdra¾ování, zvyšování nájemného a øadì dalších, sice nevyhnutelných, ale nepopulárních opatøení? Úcta k práci se vytratila, na plat bez práce mají nárok všichni, tak co?


SOCIALISTICKY PRACOVAT, KAPITALISTICKY ®ÍT
I v tìchto dnech se v dobøe zásobované Praze stojí fronty. Samozøejmì nejen na noviny. „Tak vidíte, ¾e se nic nezmìnilo“, komentuje zklamanì frontu na pomeranèe asi dvacetiletá ¾ena, jinak prodavaèka v malém bufátku. Jako by šlo pøes noc dìlat zázraky! A hned pokraèuje: „Mnì je všechno jedno, mám skoro tøi tisíce, tak jen kdy¾ bude za to co nakoupit.“
®e je zemì zplundrovaná a vy¾raná a ¾e by se „koneènì mìlo zabrat“, s tím souhlasí i pìtatøicetiletá in¾enýrka z Prahy, jedním dechem však dodává, ¾e „volno na prádlo a na nákup“ musí dostat. Pøiznává, ¾e obèas je zvyklá
„ve dvanáct to zapíchnout...“


Také dvì paní z Øíèan, obì kolem padesátky, rozhodnì nevypadají nadšenì a odpovídají jen vyhýbavì s výmluvou na stáøí. Tìší se do dùchodu, „ nás u¾ se obroda netýká“, dodávají.
Jinou úøednici v informacích rozèílil mùj dotaz na vlaky z Masarykova nádra¾í a zarytì trvá na pojmenování Praha-Støed. „Jinak vám informaci podat nemù¾u a ani nesmím“, vysvìtluje se zøejmou pøevahou. Rozhodnì jsem nemìla v úmyslu popouzet, za mých dob se prostì tomuto nádra¾í jinak neøeklo.


PRACUJÍCÍ LID POTØEBUJE BYT
Upozoròuje transparent skupinky uèòù smìøujících od Vltavy do støedu mìsta a pøesouvá tak pozornost ke konkrétním problémùm. Ponejvíc hovoøíme s èíšníky v hospùdkách a restauracích. Ti jsou mladí a hoøí èinorodostí a nadšením. Zdá se však, ¾e oproti Praze jsou menší mìsta a hlavnì venkov zatím nejednotné a do nìkterých továren nebyli agitující studenti ani vpuštìni. Nikdo nepochybuje, ¾e všude ještì èeká spousta práce.


A znovu Václavské námìstí!
Bez cinkotu èervených tramvají a hroznu studentù na schùdkách je nìjak chudší. T쾚í o zá¾itky dlouhých dvaceti let, kdy jsem je mohla vidìt jen v bolestných snech. Jsou vryté do dla¾by i do tváøí chodcù, které nás nevìøícnì a nedùvìøivì pozorují, vá¾í a zaøazují. A» chceme nebo ne, jsme toti¾ nìjak jiní.


A teï – koneènì! Hned tøi metaøi u jednoho poloprázdného vozíku s odpadky a listím. Ten první uhlíøskou lopatou nabere èást psího hovínka a vláèí ho k vozu. Lopata je tì¾ká a neohrabaná. Zbytek kopne druhý metaø tøetímu, který nevítaný a nevábný puk znechucenì pøekroèí. A jede se dál. Obrázek hodný karikaturisty.


Pod pomníkem stále ještì postávají diskutující hlouèky a prodávají se odznaky TGM, Václava Havla, OF, ale i Waldemara Matušky. Probíhají podpisové akce a nezávislí kandidáti pøedstavují svùj volební program.


Lebka z jutových pytlù na Mùstku upozoròuje na Èernobyl. Na vèerejší teror, na viníky a vrahy tady u nás, jako by se naopak øeèníci a politici sna¾ili co nejrychleji zapomenout. Dá se zloèincùm odpustit? A vùbec - dá se s nepotrestaným zloèinem vykroèit do nových, lepších zítøkù?


Pokraèování...

 

První dojmy 1/3


Kubešová Blanka

* * *
Kolá¾ pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 20.11.2013  11:44
 Datum
Jméno
Téma
 20.11.  11:44 Blanka K. Dìkuji, pøátelé!
 20.11.  11:22 Blanka K. Z odstupu
 19.11.  06:18 Láïa K.