První dojmy (1/3)

Revoluce je jako protržení hrází. Když
voda opadne, zbude všude bahno.

Karel Trinkewitz

Retrospektiva
 
Už se vám stalo, že jste po čase našli svůj starý zápisník? Nebo poznámky pořízené před lety a teď se nestačíte divit, protože to vypadá, jako byste je ani nepsali vy, ale jako by to všechno prožil někdo úplně jiný?

Právě to se přihodilo mně, když jsem náhodně objevila deníkové záznamy z několika prosincových dnů roku 1989, ve kterých jsem se pokoušela zachytit své dojmy při první cestě do Čech po víc jak dvaceti letech. Mnohé z těchto poznámek či prvních pocitů a obrazů za čarou mi uvízlo už navždy v paměti - vidím hraniční přechod v Železné rudě, jako by to bylo včera a cítím onu obrovskou, vítěznou atmosféru na Václavském náměstí – ale jiné se od té doby natolik změnilo, že se to při pohledu nazpět ani nezdá být pravdou.

Některé pocity, především radost ze svobody, možnost spolu beze strachu a beztrestně komunikovat, se staly takovou samozřejmostí, že už je ani nevnímáme. Ale jak se změnilo okolí? Pamatujeme si ještě, jak vypadaly domy, ulice, obchody a zboží v nich? A co my? Jak moc jsme se změnili my sami a naše myšlení? Napadlo mě, že by nebylo špatné trochu si osvěžit paměť, a tak ty své dojmy z 89. roku předkládám.

Lucern, pátek 1. prosince 1989
Jako lavina se mezi krajany ve Švýcarsku nese zpráva z rozhlasu: Exulanté, dokonce i ti, kteří se nezbavili čs. občanství, se mohou nyní podívat domů... Obyčejně se nikam nehrnu, ale na tuhle chvíli jsem dlouho čekala a pro tentokrát porušuji své zvyklosti. Na vyslanectví v Bernu jsme s mužem skutečně mezi prvními. Občanství jsme si ponechali naše původní a udělení víza je skutečně otázkou chvilky, úředníci se chovají slušně a vypadají nejistě a rozpačitě.
Cesta domů.

A tak jedeme. Domů! Do Čech! Po dlouhých jednadvaceti letech! Nemůžeme dospat a vyrážíme brzy ráno. Dálnice přes Německo je plná kamionů a zdá se nekonečná. Jedeme osm hodin a stavíme jen jednou na kratičký odpočinek. Provází nás těžká mlha. Nemluvíme. Každý v duchu odpočítáváme kilometry.

Těsně před Železnou Rudou se začala mlha zvedat a objevilo se slunce. Jako naděje. Jako příslib. Lehký sněhový poprašek na stromech a na silnici zajiskřil pod slunečními paprsky, které rychle protrhávaly poslední mlžný závoj.

Hranice a "železná opona"
Odbavení je rychlé a přátelské, nechce se věřit, že to jsou pravděpodobně titíž lidé, titíž bdělí strážci hranic, kteří ještě před několika dny... Nechci na to myslet. Ne teď. Nucená výměna peněz, 30 SFr. na osobu a den, a hranice je nadobro za námi, jsme v Čechách!

Ne, nadobro ne. Kolem nás jsou sice české lesíky a hájky, ale pořád se ještě nacházíme v pohraničním pásmu "železné opony". Kdo to nezná, nemusí si ze silnice všimnout tabulí VSTUP ZAKÁZÁN, ani nenápadně umístěných pozorovatelen, ale tohle pro mne bohužel neplatí. Příliš dobře vím, že tyhle pozorovatelny nebyly určené na srny ani na zajíce. Jen kousek odtud jsem viděla v padesátých letech vlčáky táhnout „narušitele hranic“, jak se tehdy říkalo těm, kteří utíkali za svobodou. Jak má člověk na tohle zapomenout? A smí vůbec zapomenout?

Po chvilce se to přece jen daří, vzpomínky přehluší radost. Vdechuji atmosféru domova. Patří k ní i líbezná jména českých vesnic. Javorná, Čachrov, Jesená, Běšiny... Změnila se zdánlivě jenom maličkost, ale pro další život, a nejen můj, maličkost docela podstatná - dosud jsme byli za čarou a teď jsme před ní.

Po obou stranách cesty na Klatovy se rozkládají lesy. Naše, smrkové a borové, nezaplevelené ostružiním. Tady se o hřiby doslova zakopávalo. Na kraji hájku se laňce páří z nozder. Rázem jsem znovu v dětství. Ne dlouho.

„Zastav, hoří nám motor...“
Opona vzduchu těžkého a hustého jako dehet na nás padá asi deset, dvacet kilometrů za hranicemi. Jedeme venkovem, jediné vozidlo, které potkáváme, je koňský povoz, ale vzduch, jako bychom projížděli zakouřeným nádražím, se dá zrovna krájet. Černou vrstvu špíny, která za německými hranicemi náhle pokrývá obě strany silnice, mylně pokládám za spáleniště. Uvědomuji si, jak mi bylo kdysi k smíchu, když jsem viděla mýt švýcarské silnice. Čím blíž k Plzni, tím je to horší. Z výfuků autobusů se valí černé mraky.

„Čisté okno pouze pro řidiče,“ razí muž nové heslo. Vzduch je téměř hmatatelně těžší. Máme za sebou téměř osm set kilometrů, ale zůstáváme široko daleko nejčistším vozidlem.

První boží muka
Holá. Ani kytička. První kostelík, zpustlý a smutný. Zatím nás ještě udivuje a dráždí zničená a opadaná omítka, ale brzy si na ni budeme muset zvyknout. Ať se nám to líbí nebo ne, nejsme v tolik proklamovaném středu Evropy, ale na Východě, tady sovětizace a materialistická výchova zapustila pevně své kořeny. Zatímco na Západě jsou i vědci velice často lidé věřící, což je podmíněno především vzdělaností, vědecké špičky tady, přesně v duchu marxistické doktríny, považují náboženskou víru za tmářství a „opium lidstva“. Bohužel nejen vědci.

Plzeň - Rokycany – Holoubkov
Už zase svobodná republika nás v Plzni vítá československou vlajkou. Druhá žerď po sovětské vlajce zeje sladkou prázdnotou. Tohle se opakuje celou cestu. Jen hesla tu jsou ještě smíšená, pro i proti, plná nadšení i ta "Se Sovětským svazem"... Na továrnách ještě straší pěticípé hvězdy a dělníci hrdě kráčejí ze směny pod bránou...„na věčné časy“. Nevím, jak tomu mám rozumět. Naštěstí tu jsou už první studenti s trikolórou! A brzy budeme na každém kroku potkávat jen hesla planoucí nadšením. Na nárožích, v podchodech a výkladních skříních. Zastavujeme a dáváme si výtečný oběd. Svíčková 4 SFr., a to i v našem nevýhodném kursu 1:5. Ani nemáme radost, tohle je spíš smutné. Soukromé restaurace jednou nebudou moci takové ceny utáhnout.

Zničený kraj
Přes Plzeň, Rokycany a Holoubkov jako by se právě přehnala válka. Zničený kraj. Špína a nepořádek. Informace a hesla Občanského fóra jsou v Rokycanech bez výjimky přečmáraná nebo se válí stržená na zemi v blátě. Zato tu lidé i nadále kráčí ke splnění 5. pětiletky.

Komunismus zamořil celý organismus do hloubky, není možné říct - udělali jsme revoluci a máme tu demokracii... Lidé uvyklí diktatuře ještě pořádně netuší, co demokracie znamená a jaké s sebou nese práva a povinnosti. Což jestli budou zklamaní?

V Holoubkově na tu spoušť bídy a nepořádku nadutě shlíží vila MV se zahradou. Jen o kousek dál jsou fronty před obchody s potravinami. Z písmen poničených povětřím si našinec snadno sestaví, oč běží, dokonce i tehdy, když některé písmeno z názvu vydrolil čas: OV. CE – Z.LENINA. Cizinec je v nevýhodě, oč se jedná, nepozná ani z nápisu, ani z prázdné a špinavé výlohy. Unikne mu i český humor, který je pohotový jako vždy. Fronta před obchodem totiž nečeká na nic jiného než na Ovoce Zeleninu. Mám strach, že jsem se zapomněla smát. Jsme tu správně?

Cesta ku Praze
Na silnici ku Praze potkáváme hlavně těžké nákladní vozy. Naše i cizí. A když naše, tak i kouř. Valivý, dusivý. Až dodatečně se dovídáme, že ten den byl v Praze vyhlášen 1. stupeň pohotovosti, což neznamená nic jiného, než zavřít okna a nedýchat. Tímhle upozorněním začíná dětem v pražských školách vyučování.

V kraji, který před dvaceti lety platil za výletní místa a kam Pražáci jezdili s termoskou a obalovaným řízkem v chlebníku, je zakázáno se koupat a trhat ovoce. Tak dopadl třeba Braník. Nebo Beroun. Při rozhovoru s místními dostáváme radu, abychom nepili mléko a vodu, že na to nejsme zvyklí... A nejedli zeleninu. A samozřejmě maso. Spad dusičnanů je někdy 3x, ale i 10x vyšší, než je povolené množství. A i to povolené je zase 3x vyšší než povolený spad popílku třeba ve Švýcarsku. Černé obilí dostává dobytek a doba, kdy každá kráva bude radioaktivní, je prý přede dveřmi.

Zprávy místních se nám zdají přehnané. Jak ale vysvětlit, že zatímco na Západě se každým rokem lidský věk prodlužuje, v ČSR se asi o dvě procenta snižuje? Krom toho stále stoupá i onemocnění a úmrtnost dětí, podobně jako astma a všelijaké alergie. Samozřejmě, že se nedáváme odradit, jedeme přece domů.

Pražská sídliště
Kdo chce vidět Prahu, měl by se jim vyhnout. Včetně sídlišť tzv. nejmodernějších, jako je třeba Barrandov. Neestetické krabice mají jen málokdy trochu zeleně. Výjimečný není ani zápach z přeplněných popelnic, a to je teprve zima. Okna na chodbách jsou přibitá hřebíky. Černé spáry mezi panely. Povrchově vedené elektrické vedení. Špína a zase špína.

Na přechodech pro chodce zastavujeme, abychom dali přednost. Tahle samozřejmost v zemi, odkud jsme přijeli, budí tady pozornost a nedůvěru. Lidé si ukazují na značku a číslo vozu. Je mi to nepříjemné, cítím se nesvá a na mušce.

V našich snech jsme přijížděli do Prahy po Vinohradské třídě. Nyní jsme skoro rádi, když za sebou zavřeme dveře na sídlišti Zahradního města. Ale únava netrvá dlouho. Jen co ji sklepeme, už vyrážíme do středu města.

Na Václavské náměstí, kam jinam?
Praha je krásná, jako bývala. Ne, krásnější, protože ji po letech vidíme svobodnou a prožíváme společně její nadšení. I v diktatuře má trpělivost svoje meze. To, že se oba naše národy vzpamatovaly samy od sebe, bez cizí pomoci, mi připadá na celé revoluci to nejúžasnější. Svoboda se tu zrodila jakoby z prachu a popela, chválabohu, že jsme si stačili sami a že už nebudeme muset do nekonečna děkovat žádné mocnosti, žádnému „bratru-osvoboditeli“. Probudí tahle skutečnost naše národní a politické sebevědomí? Přestaneme se do nekonečna vymlouvat a stýskat si na Mnichov, velmoci, které nás prodaly, na Rusy a tanky? Teď se ukáže, zda bylo milejší přiživování v partaji a přežívání pod bičem strachu, anebo zda pochopíme, že je jenom na nás, abychom to změnili.

Petřín z kavárny Slavie se bez paruky stromů zdá v tomto zimním období nižší a Hradčany naopak vyšší a mohutnější. Sv. Václav v čele náměstí třímá prapor odvážněji a pevněji než kdy jindy a kůň pod ním se zdá silnější a hrdě vzepjatý. Jsem plná radosti.

Co dělá naděje...
Lidé s trikolorami na klopách, vlaječkami na tašce nebo na čepici se usmívají, všichni jsou k sobě vlídnější a přátelštější. Všude na stupních kolem pomníku i v širokém kruhu někdejšího záhonu macešek hoří svíce. Všude jsou vlajky, květiny a hesla, provolání a portréty T. G. M. A ovšem i portréty Václava Havla a Jana Palacha. Podobně je tomu na Národní třídě i v podchodu v Mikulandské, kde byl masakr 17. listopadu nejhanebnější.

RODIČE, NECHÁTE BÍT SVÉ DĚTI? LÉKAŘI, VYDEJTE SVÁ SVĚDECTVÍ!
... vyzývají plakáty a mezi lidmi se mluví ne o jednom, ale hned několika mrtvých. Obuškem přes záda a do hlavy byli mláceni muži, dívky i zralé ženy bez rozdílu. Očitý svědek vypráví o zraněném tříletém dítěti. Bylo použito slzného plynu, stříkacích i obrněných vozů. Nasazeni policisté v maskáčích se žlutou páskou SNB, Lidové milice i takzvané Bílé helmy a Červené barety protiteroristického policejního oddílu. Vyřítily se s vlčáky ze zálohy na pokojné shromáždění s květinami v rukou.

„Běda národu, který se podvolí cizácké zvůli.
Třikrát běda národu, který se podvolí zvůli svých vlastních vůdců.“
Masakr dokumentují nesčetné fotografie na nárožích, v metrech, průchodech a kinech, a především v galerii u Mánesa. Stále dokola, aby pochopili všichni bez výjimky, „ti i oni“, snad celých 24 hodin se promítají brutální filmové záznamy v různých částech Prahy a v dalších městech po celé republice. I to je však pro někoho málo a tak ještě i po několika týdnech mají mladí nafoukaní hajzlíci určitě ne „buržoazního původu“ drzost a odvahu v televizním vysílání tvrdit, že „plnili pouze svou povinnost“. Sebevědomí tomuto lidskému druhu skutečně neschází, lítost neznají a nadřazenosti je naučili na politické akademii. Také tohle je mladá generace. I ji mají komunisté na svědomí.

Kam se ztratili?
V tyto první dny jsou však policisté z Prahy staženi, ty dopravní bys spočítal na prstech. Lidé jsou nadšeni, že „už nejsou policajti“. Také po komunistech jako by se slehla země. Straníci i jejich slouhové, co ubližovali vlastním lidem víc, než to vyžadovala Moskva, a dokonce i jejich opora, šedivá masa, co byla „u nich“ ať už ze strachu anebo z prospěchu, se vytratili skoro přes noc. Je bez nich náhle nezvyklé ticho a prázdno, vakuum. Vypařili se přesto, že už je téměř jasné, že msta a stanné soudy nebudou, nejsme přece v Rumunsku, a dokonce ani soudy demokratické a nestranné. Tato nenásilná revoluce se nechce mstít, její nositelé jsou schopni velkorysosti a odpuštění a lásky k bližnímu. Nevím, zda to není přehnané, zda toto odpuštění a absence spravedlnosti nebudou vykládány jako slabost? Vada na kráse je také v tom, že odpuštění by mělo být podmíněno doznáním a lítostí – a toho komunisté dnes nejsou schopni. Dnes a obávám se, že ani později. Je však čas nadějí, ještě se zdá, že je možný smír. Nejsem sama, kdo si myslí, že čas pochyb o správnosti tlusté čáry mezi vrahy a oběťmi, přijde později.

DNEŠNÍ HESLO, PŘEDEJTE KŘESLO
Palcové titulky na nárožích zůstávají neústupné. Současně vyzývají k Ne-Násilí a ukázněnosti.

KOMUNISTÉ, KOMU DÁTE SVŮJ HLAS? ÚSTŘEDNÍMU VÝBORU, ANEBO SVÉMU NÁRODU?
ptají se dnes už nejen studenti, ale široké občanské a obrozenecké hnutí. A tak lidé starší a střední generace náhle zjišťují, že jejich dětem nejde o to, aby zdědily peníze a chaty, ale že dávají přednost právu a svobodě, že na tyto hodnoty věří, ačkoli k nim nebyly vedeny. Pro generaci lidí, která kolaborovala s režimem, ať už dobrovolně, ze strachu a donucení nebo z prospěchu a často jen proto, aby zajistila dětem studie a pohodlný život, to je obrovské zjištění. Po dlouhé době jsou rodiče a děti opět na jedné lodi.

ŽÁDNOU PODPORU PROZATIMNÍ VLÁDĚ!
Je před volbami do NS, a tak se kupodivu hodí i tento citát z Lenina. V podchodu metra se setkáváme s upozorněním, že KOALICE NENÍ SAMICE OD KOALY, a s otázkou, zda NEJDE NOVĚ MYSLET SE STAROU HLAVOU? Na tuhle otázku dá odpověď až trpká zkušenost dalších patnácti let. Ne, nejde, bohužel...

Ze dne na den, z hodiny na hodinu se vynořují ne desítky, ale stovky vtipů.
VÍTE, CO JE TO GLASNOSŤ? ptají se vtipálkové. KDYŽ NĚCO VÍM, TAK TO NAGLÁSÍM! Tenhle termín, zavedený do politiky reformního komunismu M.Gorbačova, nemá dlouhou životnost, sovětské hospodářství je nevyléčitelné a pád perestrojky a jejího reformátora je na dohled.

Fronty na noviny?
Ne, to tu ještě nebylo. I to patří k těm fantastickým změnám několika posledních týdnů. Dalšími novinkami je volání po odstranění vedoucí úlohy KSČ a po svobodných volbách. Nemohu uvěřit, že má být zrušena povinná výuka ruštiny na středních školách. Dějepis a občanská výchova nemají být do konce roku klasifikovány. V nakladatelství Svoboda bylo zrušeno oddělení marxismu-leninismu. Ze záhlaví Realistického divadla bylo odstraněno jméno ministra kultury Zdeňka Nejedlého. Byl vznesen požadavek na zrušení Gottwaldova muzea. Na mnoha místech se likvidují nenáviděné pěticípé hvězdy a připravují se četná přejmenovávání budov, náměstí a ulic. Co bylo ještě včera utopií, za co se šlo ještě včera za mříže, je dnes skutečností.

Obracím nevěřícně stránky zápisníku. Ten první záznam o tom, jak jsme na vyslanectví v Bernu s mužem žádali o udělení víza, si žádá doplnění.

Byli jsme skutečně mezi prvními, úředníci byli nejistí a chovali se slušně a úslužně. Jak se to ale změnilo během několika dalších měsíců! Jakoby je přes noc někdo očaroval! Titíž úředníci se stali opět nadutí a arogantní a když naše dcery žádaly o vízum, setkaly se s ironií, šikanou a otevřeným nepřátelstvím. Ne, úředníky nikdo neočaroval, to se jen přesvědčili, že žádný postih nebude, že pod vedením Václava Havla zvítězila velkorysost a odpuštění, že není třeba mít strach!

Pokračování…

Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny články autorky