Ètvrthodinový man¾el
Vincka Cícù jsem uvidìl hned, ve venkovní zahrádce restaurace III. Cenové kategorie, jak sedí sám u stolku a jeho upjatý pohled smìøuje nìkam do nekoneèna, jako by právì vidìl vlkodlaka. Pøed sebou mìl nedopité pivo, a kdy¾ jsem pøišel k nìmu, zjistil jsem na konzumním lístku také druhý rum. Tady nebylo nìco v poøádku! Vincek nevysedával sám u rumu, naopak, byl ustaviènì aktivita sama. Je typický všestranný kutil, skoro ¾ádné øemeslo mu není cizí. Vyzná se v zámeènictví, truhláøství, elektrotechnice a snad celé další desítce øemeslných profesí. Navíc je poctivec k pohledání, takového nenajdeš ani v parlamentu, pravý chlap a jím dané slovo je jako ze ¾eleza. Prostì partie k pohledání, ka¾dá by mohla olíznout všech deset. Pøesto je svobodný – snad právì proto, ¾e souèasné ¾enské jsou pro nìho nìjak pøíliš protøelé – a on to hned pozná. Pro jeho vlastnosti by mu jistì ka¾dý odpustil jeho ponìkud pokleslou èeštinu, ostatnì kdo z nás jsme bez chyby, a kdy¾ nìkdy posloucháte rozhlas nebo televizi, hanba mì obèas fackuje – no, asi jsem z hodnì staré školy. Vincek si mì všiml, teprve kdy¾ jsem k nìmu pøistoupil.
„Ahoj Vincku, co je s tebou, takhle tì neznám?“
Otoèil se ke mnì, jako bych byl duch. Pochopil jsem, ¾e to ezoterické zahledìní nebylo po rumu.
„Radši bych nemluvil, je to beznadìjný!!!“
„No neøíkej, u tebe? Vìtšina vìcí se dá nìjak zpacifikovat, všechno nìjak chodí, jenom malé dìti se musí nosit. Tøeba bych ti mohl nìjak pomoci, hele, já objednám ještì jeden rum a pivo a ty budeš vypravovat. Sdìlená radost je dvojnásobná radost, sdìlené potí¾e jsou polovièní potí¾e. Tak se do toho dej a to bez dalších kecù!!“ pronesl jsem ji¾ s dùrazem. Moc se mu do toho nechtìlo, ale nakonec si dal øíct!
„Jak víš, byl sem u¾ nìkolik mìsícù nezamìstnanej, firma zkrachovala a všechny nás vyhodili na dla¾bu. Byl sem z toho dost špatnej, a¾ sem najednou sehnal dobrou práci!“
„No tak, co si stì¾uješ, je to prima, z toho ti pøece takhle neulítly vèely?“
„Poèkej, vozembouchu, nièemu nerozumíš! To sem takhle na jednom domì vidìl rukou psanej inzerát: Pøijmeme spolehlivého pracovníka do naší firmy „Hodinový man¾el“ za výteèných platových podmínek.
No pozdrav pánbùh, abych eštì lez do nìjaký hambárny, to teda ne! Jenom jedno mì mátlo: Inzerát dále po¾adoval vlastní náøadí pro veškerý kutilský práce, rukodìlnou zruènost a schopnost postarat se o veškerý druhy prací – tedy nìco jako Ferda mravenec, práce všeho druhu. To je divný, øíkám si, na to, co sem myslel, je potøeba jinej vercajk! Tak sem si øek, za zeptání nic nedáš a na uvedený adrese sem vyhledal šéfa „Hodinového man¾ela“.
Byl to sympa»ák, padli sme si hned do oka. Vysvìtlil mi, oè jde: Hodnì ¾enskejch ¾ije samo a neumí si udìlat spoustu takovejch tìch tak zvanejch mu¾skejch prací jako vymìnit gumièku ve vodovodní baterii, sundat záclony, vyèistit koberec, ale i tøeba pøinést nákup a podobnì. No a tam nastupuje naše firma. Staèí zavolat a my jsme k dispozici! Ale pozor! ®ádný erotický slu¾by, to by nás moh nìkdo obvinit z nekalý soutì¾e pajzlùm a firmu bych moh polo¾it! Tak¾e to mi musíš slíbit, jinak tì nevemu! Plácli sme si a druhej den sem nastoupil.
Vod toho okam¾iku sem si nepøestal libovat. Práce bylo dost, pro mì celkem snadná, zákazníci vesmìs vlídný, obèas bylo i nìco k zakousnutí, plat témìø dvojnásobný, ne¾li sem mìl ve fabrice, zkrátka pohoda. Se šéfem sme si zvykli na takovou tu profesní hantýrku, jako støední práce byla hodinovej man¾el, malá tøeba ètvrthodinovej man¾el, vìtší tøíhodinovej man¾el a tak podobnì. I kdy¾ byl pravej man¾el doma, vìtšinou byl rád, ¾e to nìkdo udìlá za nìj, jenom obèas bylo znát, ¾e naše slu¾by pova¾uje tak trochu za pošramocení osobní cti. Ale jinak v poøádku. Práce rùznorodá, to mi vyhovuje, nìkdy sem venèil psa, jindy vodil dìti do školy a zpìt, opravil kamna, no všechno mo¾né.
Ne nadarmo se øíká, ¾e kde je pohoda, èíhá nìkde v záloze èert, aby nále¾itì zasmradil. A to se taky stalo! Jako bych to cejtil v zádech! Objednávka do luxusnìjší vily, šéf si nebyl jistej, jestli jde o hodinu nebo víc, prej podle potøeby. Dej si pozor! Varoval mì a já sem šel na opravu jako jindy. Ve dveøích mì uvítala širokým úsmìvem pohledná panièka mezi tøicítkou a ètyøicítkou. Na sobì poloprùhledný ¾upánek, kdy si nebylo mo¾ný nevšimnout osobních pùvabù, a ¾e abych šel dál. U¾ v pøedsíni nešly pøehlídmout otevøený dveøe do lo¾nice s rozestlanou širokou postýlkou. Prej, odlo¾te si, a na co máte tu brašnu? Tam mám vercajk! U mì budete potøebovat jinej, tašku nechte v pøedsíni! Jasnìjší to bejt nemohlo! Pøed mým duševním zrakem se objevil varující prst mýho šéfa, a proto¾e v¾dycky dodr¾ím to, co slíbím, musel sem øíct: Milostivá paní, naše firma „Hodinový man¾el“ poskytuje pouze rukodìlné slu¾by øemeslnický povahy, tak pokud máte nìco podobnýho, mù¾eme zaèít, jinak vám zapoèítám cestu a ztracenej èas a rozlouèím se! Øekla ještì ¾e ty šikovný ruce bych pøi tom pou¾il taky, ale kdy¾ sem se sbíral k odchodu a musela zaplatit, jeèela jako Viktorka na splavu.
Samozøejmì sem to za èerstva vyklopil šéfovi, ten jen vzdychal, u¾ je to tady a zrovna v tomhle pøípadì! Ptám se, jak to, tenhle pøípad je nìjak výjimeènej? No samozøejmì, její starej je vysokej papaláš nìkde na okrese, nebo kraji a má moc velký slovo! Jestli si rozmazlená panièka nìco vzpomene, ochraòuj nás duch svatej! No co se dá dìlat, u¾ se stalo!
Asi tøi nedìle byl klid, nic se nedìlo. Pak si mì šéf zavolal: Èlovìèe, sem s tebou spokojenej, srdce mi to utrhne, ale musím tì propustit. Tááák!! Panièka si stì¾ovala man¾elovi, ¾e si ji u pøíle¾itosti domácích oprav chtìl znásilnit a strhal z ní šaty! A tak, kdy¾ prej tì hned nepropustím, dá ¾alobu k soudu a uvidím! Pøijdu o firmu a víckrát si nešrtnu. Napadlo mì, ¾e u soudu by to asi obtí¾nì dokazovala, bylo by to tvrzení proti tvrzení, ale vzhledem k postavení man¾ela by to asi dopadlo naprosto jednoznaènì – znáš pøece to souèasný právo!!!
A tak sem se octl zase na dla¾bì a tady mì vidíš! Chtìl si mi pomoct, tak se tu¾, a» vidím, jakej si kabròák!“
Vincek domluvil a opìt se zahledìl s utrápeným výrazem na svého virtuálního vlkodlaka. Byl jsem zticha také, došel tøetí rum i pro mì a pivo navíc. Najednou jsem si uvìdomil, jak v souèasné pøehumanizované spoleènosti je pøíliš èasto viník obìtí a obì» viníkem. Jak v nìkterých státech Ameriky pøi neohlášeném vstupu na soukromý pozemek mù¾e majitel hned støílet a nic se mu nestane. U nás? Lupiè vyloupí zlatnictví skoro za milion, na útìku ho uvidí majitel, má zbraò, ale proto¾e to není osobní napadení, nemù¾e ji pou¾ít. Osobní právo lupièe na osobnost je víc, ne¾ majetek, produkt èasto celo¾ivotního sna¾ení a tøeba i utrpení. Lupiè vìtšinou není dopaden, tak moc se zase státní orgány nesna¾í a kdy¾, majetek je u¾ pryè, nìkde dobøe ukrytý a lupiè dostane pokutu nebo menší trest, proto¾e vlastnì nikoho nenapadl. Paradoxní je, ¾e zbraò na svoji obranu smíte legálnì pou¾ít teprve tehdy, kdy¾ u¾ je po vás. To všechno se mi honilo hlavou a asi jsem vypadal, jako bych vidìl vlastního vlkodlaka. S Vinckem jsme u¾ tak byli dva.
Pak najednou pøišlo rozjasnìní:
„Vincku, nìco ti øeknu, ale nechci, aby to bylo slyšet moc vedle!“
„No dobrá, tak mi to pošeptej do mýho rozkošnýho ouška!“
Šeptal jsem. Dost dlouho. Kdy¾ jsem se s Vinckem rozlouèil a odcházel, zíral sice poøád na svého vlkodlaka, ale výraz ve tváøi byl jiný: Døíve to byl výraz utrápený, teï pøemýšlivý a bylo vidìt, ¾e mu to v hlavì šrotuje na plné obrátky. V¾dy» také šlo o to, aby se vlk na¾ral a koza zùstala celá.
„Dej mi vìdìt!“ byla moje poslední slova. Nedal mi vìdìt nijak brzy. Kdybychom se náhodou opìt nesetkali na ulici, nevìdìl bych nic. Mìl opìt svoji brašnu na náøadí a samozøejmì jako jindy pospíchal na zakázku.
„Tak Vincku, ty jsi lotr, co se dìje a jak to dopadlo?“
Vincek vypravoval znova:
„V podstatì všechno probìhlo tak, jak jsi øíkal, jenom sme to s mým bejvalým šéfem trochu vylepšili. Ukecali sme mýho švagra, aby zalo¾il firmu Ètvrthodinový man¾el“. Formálnì sme si rozdìlili práci: „Hodinový“ dìlá ty slo¾itìjší vìci, ètvrthodinový jen takové drobnosti. Ve skuteènosti nejde o konkurenci, ale o dvì sesterské firmy. Všechno dìlá mùj bejvalej šéf, posílá mì na akce a švagr, kterej je levej jako šavle, èumí doma na telku. Peníze dostávám na úèet a veškerou agendu spravuje mùj bejvalej šéf. Já sem formálnì zamìstnancem mýho švagra, tedy úplnì jiný firmy a tedy sem byl propuštìnej. Musím se trochu vyhejbat oblasti, kde se ta rozmazlená panièka pohybuje, ale kdy¾ tam musím, vydávám se za bezdomovce. Jenom bude sranda, a¾ si ta panièka vy¾ádá nìkoho od jedný z obou firem na „údr¾bu“. Ale mùj šéf je hlava a má to vymyšlený. Stýká se s mladým klukem, kterej není jeho zamìstnanec, a tedy ho nemù¾e propustit, a toho tam pošle. On jinak nic neumí, ale kanec je to jako hrom! No a to je všechno!“
No, není to na pouèení?
Vladimír Kulíèek
***
Ilustrace © Miroslav Šesták
Zobrazit všechny èlánky autora