Vzácné jubileum Viktora Mansfelda

Jdu takhle lesní cestou k rybníku zvanému Na losích. Jak se blížím k chalupě přítele Viktora, vidím u vrátek známé červené autíčko - že už by Viktor schválil předčasné jaro? A taky že ano. V zahradě se dýmí ze zimního neřádu, probíhá jarní úklid.

Viktor nedávno oslavil devadesáté páté narozeniny. Znám ho už třicet pět let a on vypadá pořád stejně!
Viktor se svou milou ženou Dagmarou, zvanou Dada vychovali zdárně syna a dceru, a z nich povstala velká rodina - pět vnoučat a pět pravnoučat. Nejmladší pravnouče se jmenuje Viktor, nejstarší pravnoučata mají už přes dvacet a tak se náš pětadevadesátník zcela určitě dožije prapravnoučat. Takovej mladej! Ptám se: "A kde jste všichni to jubileum slavili?"
"Přece na Dobříši, v zámku, kde jinde může Viktor Mansfeld slavit svou pětadevadesátku? Jeroným Colloredo-Mansfeld mi pěkně popřál a pochválil mě, že dělám čest tomu jménu".
Smějeme se a já namítám: "Stejně je mi podezřelé, že by tu žádné příbuzenství nebylo, to jsi jen špatně hledal v rodokmenech. Kde by se u tvých předků to jméno jen tak vzalo?"
Viktor se maličko zamyslí a zavzpomíná: "Kdysi před lety jsme s Dadou při pobytu v neměckém Halle navštívili hrad Mansfeld. Místní správce se na mne díval jakoby chtěl říci - Neviděli jsme se už někde? - a když jsem se mu představil, málem nám líbal ruce a ochotně nás prováděl i tam, kam se turisti jen tak nedostanou.
A tak se stalo, že jsme stanuli před plastikou dávného hradního pána, Albrechta VII. Mansfelda. Dada vykřikla - Viktore, to jsi ty, podívej, ta podoba!
To už správce slzel dojetím a když jsme odcházeli, zval nás, ať přijedem pobejt, že nám ustele v posteli s nebesy."

To mě zaujalo: "Jak ten rytíř Albrecht vypadal?"
A Viktor bezstarostně odpověděl: "No, po těch čtyřista letech docela dobře. Mám ho vyfoceného, můžu ti ho ukázat."
Ale to neměl slibovat, mě popadla vášeň přímo detektivní a hned druhý den jsem poprosila jeho dceru Radku, zda by mi rytíře mohla naskenovat a poslat, a potom Viktorův životopis a taky fotku jejího bratra Tomáše z anfasu kvůli podobě a další a další. Radka má smysl pro humor, je autorkou dvou rodinných kronik a tak mi ochotně vše poskytla.

Jak se dožít devadesáti pěti v duševní i relativní tělesné svěžesti, to by každý rád věděl. Já taky. Myslím si, že dobře působí mnohostranná aktivita. Viktorova žena Dada bohužel zemřela už před osmi roky, ale i ona až do konce svých dní působila mladistvě, přestože celý život trpěla absencí jedné ledviny. Jaké ona pěstovala nádherné růže a fuchsie, její skalničky zářily spokojeností a všechny je znala česky i latinsky, a každá bylina, na kterou se jen podívala, šla jí radostně vstříc a prospívala!
Celé léto prožívali s Viktorem ve své chaloupce se zahradou a lidi kolem říkali - Mansfeldovi, ti se mají, těm na zahradě žádný plevel neroste! Ale já vím, jak se oba na té zahradě napracovali a stále přemýšleli, jak ji dál zkrášlit.
Ta zahrada je stále jedním slovem elegantní a přitom útulná, daří se tu i ptactvu a do potoka, který zahradou protéká, se dokonce vrátili raci. Už jim oběma bylo osmdesát a oni každý rok jezdili na dovolenou do světa na poznávací zájezdy a vždy byli dopředu našprtaní, co tam v tom světě mohou očekávat a co by neměli minout.
A kvůli Dadiným ledvinám každý rok lázně Mariánky, kde už měli dopředu rezervován svůj pokoj. V zimě, kterou trávili v pražském bytě, neminuli žádný dobrý koncert, který byl zároveň i společenskou událostí a příležitostí pohovořit s přáteli, kteří měli stejné hudební gusto jako oni dva. A samozřejmě jejich rodina, děti, vnuci a pravnuci, ti všichni milovali babičku Dadu a dědečka Viktora a oni zas všechny své děti, a to je na duši balzám. A vyrovnaná duše, ta podrží i tělo, dokonce i choré, dlouho, dlouho.

Viktor byl několik let i mým spolupracovníkem, dokonce jsme si vyměnili šéfování - zprvu on kočíroval mne, později já jeho, ale popravdě řečeno, v obou případech jsme si hlavně pomáhali a vzájemně se doplňovali každý svou odborností. Byla to hezká doba.
A tak i leccos vím z života běhu obou manželů. Jak se oba seznámili a jak celý společný život prožili? To napoví i jejich rodinná kronika.
Ta jejich historie začala druhou světovou válkou. Viktor měl právě zahájit čtvrtý a poslední rok vysokoškolského studia, když němečtí okupanti vysoké školy zavřeli. To trvalo od roku 1939 do roku 1945. Viktor se vrátil do rodného Tábora a pracoval v tamním pivovaru, toužil ale vrátit se nějakým způsobem ke své chemii. Naskytla se mu příležitost v pražské hloubětínské firmě Kalcium.

Šéfem laboratoře, do které Viktor nastoupil, byl docent Vlček, biochemik z techniky, pracoval zde profesor Brdička, lékař a diagnostik, dále profesor Heyrovský, pozdější nositel Nobelovy ceny, který Viktora učil polarografii a také profesor vysoké školy báňské Glazunov, blízký příbuzný hudebního skladatele Alexandra Glazunova.
Těch vzácných lidí tam bylo více a díky nim Viktorova studia neskončila zavřením vysokých škol, ale pokračovala dál.
Do Kalcia také nastoupil jako laborant tehdy patnáctiletý Rudolf Zahradník, pozdější prof. Dr. Rudolf Zahradník DrSc. a ještě pozdější prezident Akademie věd. Přátelství s tímto mužem trvá dodnes.
Do laboratoří v roce 1942 nastoupila také mladá dívka, kterou měl s prací seznamovat Viktor. Znali se, byla to Dagmar Krkošková. Celé tři roky spolu studovali ve stejném ročníku.
Jenom prázdninové zájmy je nespojovaly, Dagmar hodně sportovala, odbíjená, košíková a voda byly jejími koníčky a Viktor byl spíš zálesákem. Dagmar trávila léto v kánoi na Rhoně a jiných řekách a Viktor ve srubu „U dvou kobyl“ na Lužnici.
Dada byla členkou sportovně kulturní organizace „Dunajská“, kterou založil středoškolský profesor Vála ze Soběslavi. V Dunajské se nejen sportovalo, ale také se společně chodilo na výstavy, do divadel a jinak kulturně vyžívalo. V době, kdy Dada přišla do Dunajské, měla řada jejích členů vystudovanou vysokou školu a pracovala. Tito lidé dotovali finančně slabší kolegy na prázdninových cestách po řekách, jak ve vlasti, tak v zahraničí.
Dada do Dunajské vstoupila ve svých patnácti letech a projela s nimi po řekách celou Evropu. V roce 1934 byli ve Francii a ve Španělsku, v roce 1935 projeli Itálii, další rok Rakousko, Jugoslávii, Bulharsko a Rumunsko. Dunajská se jmenovala podle řeky Dunaj, po které se malá skupinka zakladatelů tohoto spolku poprvé vydala.
Poslední dva předválečné roky 1937 a 1938 byla Dagmar jako stipendistka opět ve Francii a v Ženevě. V Praze byl totiž Institut Ernesta Denise, kde probíhaly odborné roční kurzy ve francouzském jazyce, které končily závěrečnou zkouškou, ukazující schopnost studenta domluvit se francouzsky. Kdo obstál, dostal stipendium na pobyt ve Francii, aby si znalost jazyka prohloubil.
Protože Dagmar dva roky po sobě absolvovala a zkoušky vždy složila, jela do Francie dvoje prázdniny po sobě. Válka ukončila tyto nádherné cesty po světě.

Zprvu přátelský vztah Dagmary a Viktora se začal měnit v něco mnohem hlubšího, ve velkou lásku. V květnu 1944 odjeli spolu na služební desetidenní cestu do Drážďan a do Lipska. Cesta se týkala enzymů, jejichž výrobu v Kalciu vyvinuli na bázi bakteriální; Němci enzymy dělali na bázi živočišné.
Nutno uvést, že výroba enzymů z bakterií byla patentována docentem Vlčkem a spolupracovníky, mezi kterými bylo uvedeno i jméno Mansfeld.
Drážďany již byly bombardovány a o měsíc později byly prakticky srovnány se zemí. Tato cesta se ukázala být jejich cestou svatební. Dne 11. října 1944 se Dagmar s Viktorem uvolnili ze zaměstnání a odešli na Staroměstskou radnici říci své „ANO“, poobědvali se svědky a opět se vrátili do práce, již jako manželé Mansfeldovi.
10. února se jim narodila dcera Radvana. Byla to dramatická doba, končila válka a američtí letci chybně svrhli nějaké bomby na Václavské náměstí, Karlov a Karlovo náměstí.
Stalo se to 13. 2. a zásah dostala i zemská porodnice, kde ležela Dada s novorozenou d cerou. Neměla k dispozici nic jiného než župan, do kterého zabalila mimino a sama v noční košili s dítětem v náručí letěla do krytu. Zde je našel Viktor, který ze střechy nad laboratořemi Kalcia viděl, co se děje.
S velkými těžkostmi se dostal až k porodnici, ze které se kouřilo a čněly holé zdi. Hlídky ho tam nepustily, ale dostal informaci, že matky odvedli do krytů pod Apolinářem. Tam obě opravdu našel. Přes Dadu přehodil svůj zimník a šel hledat někoho, kdo by je odvezl na Letnou, kde v té době bydleli.
Měl štěstí. Díky bombardování zůstal kousek od porodnice zablokovaný muž s malým náklaďáčkem, byl z venkova a nedokázal vyjet z rozbité oblasti. Ochotně svolil, že je odveze, ale Viktor ho musí odtud vyvést, protože on sám to nedokáže. Tak všechno dobře dopadlo a babička malé Radky užasla, když se objevili doma, protože o té hrůze vůbec nic nevěděla.
V květnu 1945 skončila válka. Hned po vyhlášení jejího konce se otevřely vysoké školy. Začali se scházet profesoři i studenti. Viktorovi se podařilo za sedm měsíců složit zkoušky, které mu chyběly k ukončení vysoké školy a k získání diplomu. Byl velmi dobře připraven, protože v Kalciu se věnoval studiu celý ten čas pod vedením opravdových kapacit.
Kalcium nebylo života schopné a rozdělilo se. Jeden z jeho předních pracovníků, Gustav Üblaker, si zařídil podnik a převzal výrobu namáčecích prášků. Bakteriální oddělení na tvorbu enzymů potřebných k výrobě pracích prášků „Per Per“ bylo v posledním domě Nerudovy ulice a prvním domě Úvozu. Vedoucím tohoto oddělení se stal Viktor. V laboratořích pracoval také Ruda Zahradník a společně s Viktorem publikovali první práce o enzymech.

10. 12. 1946 se u Mansfeldů objevil čáp a přinesl chlapečka Tomáše. Ta dvě těhotenství a starost o malá mimina zabránila Dadě v okamžitém složení zkoušek na vysoké škole i přes to, že první státnici udělala už před válkou. Studia dokončila až po narození Tomáše, kdy získala diplom a titul inženýr.

V roce 1947, dvě léta po válce, nabídl generální ředitel Synthesie Viktorovi místo ředitele chemické továrny v Liberci. Synthesia byl velký chemický podnik, sdružující řadu chemických továren po celé republice, s centrálním vedením v Praze. Viktor to přijal, nerad, a později se potvrdilo, že to nebyla dobrá volba.
V únoru 1948 došlo k absolutnímu znárodnění všech, i drobných soukromých podnikatelů. Viktor ve vedení fabriky stále byl, ale spolu s ním začala rozhodovat partaj a obvykle měli rozdílné názory. To se nakonec vyhrotilo tak, že byl obžalován podle tak zvaného malého dekretu za protistátní činnost.
On totiž Viktor, v zájmu plynulého provozu továrny kupoval dřevěné sudy od chlapíka, který je stloukal z prkýnek, která sehnal na různých skládkách. Do těchto sudů se dávalo tekuté mýdlo a zatím žádný jejich výrobce neexistoval.
Viktor byl nařčen, že podporuje kapitalistický režim a je nebezpečným živlem pro vznikající mladou socialistickou republiku. Takovýchto nesmyslných bodů bylo v obžalobě deset a na jejich základě byl odsouzen ke třem měsícům práce v kamenolomu nebo k peněžité pokutě, která nebyla nikterak nízká. Na radu přátel přijal peněžitý trest, něco si půjčil, něco dodal sám. V Synthesii skončil.
Navzdory mnoha obtížím získal nakonec místo v Organofarmě, kde se vyráběly enzymy z preparátů ze zvířecích tkání.
Díky svým dřívějším zkušenostem, a i přes odpor stranické organizace, byl Viktor nakonec jmenován hlavním technologem, třetím vedoucím fabriky, a na místo vedoucího technické kontroly dokonce nastoupila Dagmar Mansfeldová.
V Organofarmě se synthetizoval i pepsin, ale primitivně a se špatnými výsledky. Viktorovi se podařilo výrobu úspěšně vyřešit a na své jméno patentovat. Aby se mohl plně věnovat milovaným enzymům, přešel v roce 1953 do biochemického oddělení Výzkumného ústavu farmacie a biochemie na Vinohradech. Rovněž Dagmar přešla na Vinohrady, do analytických laboratoří. Ve VÚFB přibyl Viktorovi k dřívějšímu patentu ještě objev, který potvrdil Úřad objevů a vynálezů pro něho a jeho dva kolegy. Zjistili totiž jako první a jediní na světě významnou skutečnost, že inhibitory některých enzymů mají protizánětlivé účinky.

V šedesátých letech pobýval Viktor studijně dvakrát v Německu, v Halle a v Bonnu, kam ho pozvala a stipendiem zaopatřila Lékařská fakulta tamní univerzity. Na základě svých četných odborných publikací se zúčastnil světového biochemického kongresu ve Vídni.
Zdravotní stav Dagmary se zhoršil, podrobila se dokonce náročné operaci a v roce 1973 odešla do důchodu. Viktor rok nato obdržel svůj stěžejní, tentokrát světový patent za Antilyzin, preparát zasahující do srážení krve, realizovaný ve výrobě i v klinické aplikaci. A brzy na to, v zimě 1974-5 působil opět na Farmakologickém institutu Lékařské fakulty Univerzity v Bonnu. Tam už Dadu úřady za Viktorem nepustily.
V roce 1978 měl jít Viktor do důchodu a přestože mu ve VÚFB nabízeli, aby ještě zůstal, rozhodl se jinak. Nedaleko Kamenného Přívozu, kde Viktor s Dadou měli svoji chaloupku, přijal zaměstnání v Jednotném zemědělském družstvu v Jílovém u Prahy, které začalo budovat zemědělskou laboratoř. Stal se jejím vedoucím.
Laboratoř prověřovala kvalitu mléka, půdy, krmiva pro dobytek a později i krve a moče hospodářských zvířat v rámci jejich metabolických testů.
Tady jsem už s Viktorem spolupracovala. Jeho doménou byla analytika a bichemie, mojí doménou optimalizace výživy zvířat a jejich zdravotního stavu s využitím všech analytických informací. Spolupracovali jsme rovněž s příslušnými veterinárními pracovišti včetně Vysoké školy veterinární. Našimi klienty byli zemědělci ze širokého okolí.Také družstvo vyslalo Viktora na studijní cestu do Německa. Měsíc byl ve výzkumném ústavu v Kielu, kde se zajímal o chov krav, jejich dojivost a krmivo. Druhý měsíc byl v Mariensee blízko Hanoveru. Zde sledovali vzájemnou komunikativnost zvířat a jejich chování, což je důležité znát a respektovat zejména tehdy, jsou-li zvířata chována ve volném výběhu či ve volné stáji.
V roce 1990 se Viktor musel podrobit operaci hlasivek, histologický nález potvrdil rakovinu.To byla špatná zpráva, naštěstí s dobrým koncem. Během následujících třiadvaceti let se žádná recidiva neobjevila. Viktor sice nemůže moc křičet, ale na to on si stejně nikdy nepotrpěl.
V roce 1994 oslavili Dagmar a Viktor se všemi dětmi zlatou svatbu, o deset let později šedesáté výročí své svatby. Kytice, kterou jí k tomuto výročí Viktor donesl do nemocnice, ji doprovodila i na její cestě poslední. Zemřela 14.října 2004 kolem druhé hodiny ranní ve věku osmdesáti osmi let. Všichni na ni rádi vzpomínáme.

Jsem přesvědčená, že obdiv si zaslouží oba, Viktor i Dagmar. Nejen za to, že dosáhli tak vysokého věku, ale i za to, jak ho dosáhli: i v těžkých dobách v osobní a rodinné harmonii, která jako aura působila na všechny lidi kolem nich. A díky Viktorovi působí dodnes.

A jak je to s tím rodokmenem? Podívejte se na trojfotografii syna Tomáše, Albrechta VII. a Viktora. Ta podoba! Jak zvolala kdysi Dagmar. Třeba je to jen náhoda, důležité to není.

Záhadné příběhy Viktora Mansfelda si můžete přečíst ZDE

Olga Janíčková

***
Ilustrace © Olga Janíčková
Zobrazit všechny články autorky