Superpohár

Jeden jediný den, ale stál za to. Praha a její fotbalová populace zažily událost, která se nenabízí každý den, ba ani každý rok - závěrečný zápas  o superpohár Evropské ligy mistrů. A protagonisty tohoto utkání nebyl nikdo menší, než  dva, v  současné době nejlepší evropské kluby, anglický Chelsie FC  a německý FC Bayern.

Rád se dívám  na evropská fotbalová utkání, zejména když jde o nějaká rozhodující, a to jak našich klubů, tak i cizích, ale rozhodně nejsem žádný vášnivý příznivec tohoto oblíbeného sportu. Proto mi také unikly zprávy o tom, co se u nás ve Vršovicích chystá.

Náš domovní blok stojí jen nějakých dvě sta metrů od stadionu Slavie, leč na zelenou plochu hřiště nevidím. Zato se ale přede mnou každé ráno otevírá pohled na nevábný areál za východní tribunou. Tedy žádná zvláštní vyhlídka – jen na část travou zarostlého parkoviště a blátivou plochu, kam se při „koncertech“ moderních kapel rozestavuje pár desítek chemických kadibudek  TOI TOI.

Když  jsem tam před týdnem zaznamenal čilý ruch různých vozidel a lidí, přičítal jsem to podobné  akci na zeleném trávníku.  Tedy čin, který sice  není hoden posvátnosti stadionu, ale který chápu jako snahu majitele umořit co nejdříve náklady s jeho výstavbou. Netušil jsem ovšem, čeho budu za pár dní svědkem. To jsem se ale  brzy dověděl a tak jsem se zvýšeným  zájmem ten ruch z okna sledoval. Celý areál byl nepřístupný a střežený desítkami chlapíků ve žlutých vestách, Když tam nakonec vyrostla podivná  hala z hliníku, tak 25 x 60 metrů, pokrytá plastovou tkaninou, už mi o nedalo a jednoho z těch strážných jsem se na její účel zeptal.  A odpověď opravdu nečekaná – je to objekt pro významné hosty  akce, kde se bude podávat pohoštění a bude postaráno o jejich zábavu. No, tedy...

 Když nadešel den „D“, nelenil jsem a pořídil pár snímků v blízkém i vzdálenějším okolí stadionu a nasával tu hlučnou a rozjásanou atmosféru,  vytvářenou davy příznivců obou týmů a našinci, zvědavými tak jako já.  Podařilo se mi pohovořit s několika „fandy“ Bayernu a samozřejmě se mně ptali, na čí stranu se přikláním. „Přeji vítězství vám!“ ujistil  jsem je a myslel jsem to upřímně. Já  při sledování zápasů cizích klubů nefandím nikomu, protože k nim nemám žádný osobní vztah, jsou pro mne prostě cizí. Jen s dvěma výjimkami – Chelsie kvůli Petru Čechovi a  Manchester United, který jsem si kdysi, nevím už proč, oblíbil . A tomu Bayernu teď výjimečně  proto, že ten pohár ještě nikdy nezískal.

Jen mne mrzí, že jsem se nepotkal se  žádným fandou Chelsie. Snad, že Němců byly všude mraky, a o Angličany nouze a i proto, že nejen že jich bylo málo, ale neprojevovali se tak hlučně.  

Kolem stadionu i v nejbližších ulicích byl pořádek, na Bohdalecké ulici byla instalována obří obrazovka  a objevilo se i několik stánků (opravdu jen málo) s občerstvením. Opečená  klobása s chlebem za 70 Kč,  kousky smaženého masa (asi vepřového) za 80 Kč a pivo po a 75 Kč. Zač  prodával pivo venku u provizorního šenktyše hotelu Congres si ani netroufám  hádat (pro dav kolem pípy to nešlo zjistit). U  hlavního vchodu stála rozměrná, zájemci obložená prodejna různých fotbalových suvenýrů a na druhé straně haly další atrakce. Jakési „fandovací“  místo, kde do mikrofonů řečnili, zpívali a řvali fandové Chelsie i Bayernu (ti více).

Bezpečnost zajišťovaly skupiny policistů, mužů i žen, uniformovaných i jen v oranžových vestách, ba i příslušníci jednotek „těkooděnců“. Naštěstí nebylo třeba žádného jejich zákroku, čímž se slavný den o další procenta zhodnotil.

Samotný  průběh utkání není třeba komentovat. Ti,  kdo měli zájem, je jistě sledovali a pro ostatní mohu,  a to nejen za sebe,  prohlásit,  že to byl neobyčejně vzrušující a hodnotný zápas dvou mistrů, jejichž kvality  jsou tak vysoké a vyrovnané, že až do konce regulárního času zůstal výsledek za stavu 2:2. Protože ani za prodlouženého času nebylo o vítězi rozhodnuto, došlo na poslední způsob, a to pokutové kopy. Způsob, který nemá nikdo rád, ani hráči, ani diváci. Nerozhoduje o kvalitě mužstva, ale  je spíše dílem náhody, která přeje tomu gólmanovi, který „holt“ má štěstí.

Nu, o vítězi  bylo tedy rozhodnuto – stal se jím FC Bayern – a budiž mu to přáno. Zasloužil si to právě tak, jako si to zasloužil i Chelsie.

Na závěr snad jen dodám, že tisíce českých milovníků tohoto sportu jistě potěšilo, že se onen významný, rozhodující boj o tu vzácnou trofej odehrál v Praze, a mne navíc i proto, že v mých Vršovicích. Doufejme, že to nebylo naposled.

Luděk Ťopka 

***

Zobrazit všechny články autora