Malá nahlédnutí do rušného ¾ivota našich psù
V ¾ivotì ka¾dého èlovìka jednou nastane èas, ¾e se zaène ohlí¾et, vzpomínat na to, co pro¾il a co s ním pro¾ívali jeho blízcí. Také jsem se zaèala ohlí¾et, kdy¾ jsem si uvìdomila, jak rychle plyne èas, a ¾e kdy¾ svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v poèítaèi – urèitì se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtìla, naopak chci se podìlit o epizody ze ¾ivota našich psù se všemi, kdo nemìli èi nemají mo¾nost poznat „na vlastní kù¾i“, kolik vzruchu a pøekvapení jim mù¾e psí kamarád pøipravit.
Pøed èasem na stránkách ST, jste si mohli pøeèíst, jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k psí kamarádce yorkšírce Betynce.
Tentokrát pøidávám ve ètyøech pokraèováních povídání o našem pasteveckém „pejskovi“ Cyrusovi…
Maru
* * *
CYRUS od Cerhovických skal (2. èást)
Za naším domem tehdy teklo dost vody širokým mlýnským náhonem. Za ním je i dnes drátìný plot oddìlující sousedovic pozemek. Tehdy sousedka ještì chovala slepice a jiné domácí ptactvo. Slepice byly blbé, jak u¾ tak slepice bývají, a kdy¾ se jim to podaøilo, podlezly pod plotem a šly si hrabat na bøeh náhonu. Snést nìco takového na svém teritoriu, to pøesahovalo míru Cyrovy tolerance. Myši? no prosím, ale slepice?!
Cyrïovo naštvání koneènì dosáhlo vrcholu, pøevá¾ilo strach a dodalo patøiènou sílu skoku. A slepice mìla po ftákách! Nevím, kolik jich pøišlo o ¾ivot, ale peøí bývalo na bøehu, jako kdy¾ roztrhnete zhlavec.
Jen¾e vlna vzepìtí spravedlivého rozhoøèení nad slepièí drzostí opadla konzumem vetøelce a Cyrïa najednou zjistil, ¾e je jinde, ne¾ byl zvyklý, ¾e ho od milovaných blízkých dìlí dva metry šíøky vodní hladiny, kterou jako správný pes z náhorních planin vùbec nemiloval. A tak tam náš hrdina sedìl jako zmoklá slípka a kòuèel. Párkrát jsem ho vysvobodila, ale bylo to dost nebezpeèné, zvláš» kdy¾ byl náhon právì plný vody. Pak jsem si øekla, ¾e se prostì musí nauèit skoèit i nazpátek a nechala ho kòuèet. A hele, staèilo, kdy¾ vidìl, ¾e odcházím na zahradu bez nìho! To nemohl nechat jen tak, v¾dy» na zahradì se pøece tak pìknì lítalo sem tam, a ne¾ jsem za sebou staèila zavøít bránu, hopl pøes náhon a pøehnal se kolem mì jako tornádo.
Poslední slepièí pøíbìh se odehrál na dvorku, jestli se tak dá nazvat prostor u domu obestavìný hromadami rùzných pro stavbu potøebných materiálù. Sedávali jsme tam na hromadì vyskládaných fošen a Cyr s námi. Ke štìstí mu staèilo polo¾it si packu na pánovo koleno a zbo¾nì na nìho zírat. A právì pod tuto hromadu do škvíry sotva deseticentimetrové se pøed smrtí ve psí tlamì jednou uchýlila další ze sousedovic notnì proøídlého houfu slepic.
Stalo se to, kdy¾ jsme nebyli doma, a tak se nám pøi pøíchodu naskytl pohled na bìsnícího psa, který obíhal štos fošen ze všech dostupných stran a sna¾il se pod nì dostat. Hlína od nìho lítala jako gejzír a po dvorku se ozývalo zoufalé slepièí krákání. Nebo¾aèka, hrùzou bez sebe, se sna¾ila uniknout hned na jednu, hned na druhou stranu. Nakonec se podaøilo odvléknout psa domù a snacha Hanèí vylovila slepici, která u¾ byla skoro v agónii. To bylo poprvé a myslím i naposledy, kdy jsme vidìli, ¾e i slepice se umí plazit.
Mìli jsme trochu pocit viny za stav neš»astné slepice, kdy¾ jsme ji celou vydìšenou a rozèilenì kvokající pøes plot pøedávali majitelce. Sice jsme byli v duchu i nahlas pøesvìdèeni, ¾e slepice u nás nemìla co dìlat, ale pøesto nás pøekvapila reakce sousedky, která prohlásila, ¾e ji Cyrus klidnì mohl se¾rat, proto¾e …„stejnì byla blbá“. Ještì svoje prohlášení upøesnila líèením, jak jí tahle slepice leze na nervy, proto¾e ji má poøád v patách. Ulevilo se nám.
Pokraèování èást 3.
Text, ilustrace a fotokolá¾ z archivu Marie Zieglerové
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky