Malá nahlédnutí do rušného života našich psů

V životě každého člověka jednou nastane čas, že se začne ohlížet, vzpomínat na to, co prožil a co s ním prožívali jeho blízcí. Také jsem se začala ohlížet, když jsem si uvědomila, jak rychle plyne čas, a že když svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v počítači – určitě se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtěla, naopak chci se podělit o epizody ze života našich psů se všemi, kdo neměli či nemají možnost poznat „na vlastní kůži“, kolik vzruchu a překvapení jim může psí kamarád připravit.

Před časem na stránkách ST, jste si mohli přečíst, jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord. Zde je další z nahlédnutí do jeho rušného života.

Maru

Lásko, óóó lásko

Ono to není jen tak mít čtyři roky, být psem a dole v přízemí mít kamarádku, co se právě hárá. Ona ta yorkšírka Bettyna je totiž pěkná potvora, jak už tak ženské bývají. Už několik let chodívá pravidelně na návštěvu ke svým kamarádům vlkodavovi Cedrikovi a kavkazanovi Lordovi.

Přiběhne, protáhne se pod plotem a hurá do kotců. Dříve jí byl i Cedrik dobrý, ale zamilovala se do Lorda. Běhala mu kolem čumáku, když si to vylehával na dvorku, jenže ten, nedospělec, se cítil být obtěžován, dělal, že ji ani nevidí a odmítal její přízeň. No prostě jí dával košem.

Jenže ... jenže čas se s nikým nepáře, každému den po dni přidává, z nedospělce se stane dospělec, a když pak na milou Betty přijde její čas, může se z toho Lordík zbláznit. Je tak roztoužený, že to jeho lidi přivádí k šílenství.

Přes den je neustále ve střehu a neklidně pobíhá kolem branky. Když je vypuštěn za účelem vyvenčení, nevyrazí tryskem vlevo na stráň či přímo za nosem k hromadám kompostu, pod kterými se ubytoval hryzec a kamarádky myšky. Nezajímají ho nepřátelé za plotem, přes všechno napomínání a zakazování a přivolávání letí vpravo dolů po schodech, div že si tlapky nezasukuje.

Skončí u další branky, která ho dělí od neodolatelně voňavé Betty, kníká tam jako nejopuštěnější sirotek a domů ho dostanu jen polouškrceného na obojku. To pak kašle a frká a celý uražený se rozvalí v předsíňce svojí boudy.

A ty noci! To by bylo, myslím, nejlepší dát si do uší pořádné špunty, aby se člověk aspoň trochu vyspal. Proboha, kdo se to ptá "proč"?! Roztoužený pes dokáže prosedět celé noci na dvorku, pokud možno co nejblíže plotu, nešťastně poštěkávat a hlavně výt... výýt... a výýýt... kde jsi, má Bettynko, kde jsi? Proč tě tvoje paní zavírá na deset západů? Proč jsi tak malinkatá, když mně cvakají zuby samou chtivostí a slintám jako batole, když mu rostou zuby?...VAU...VAU...AÚÚÚÚÚ...

Ó jaké štěstí, že se Betty hárá jen dvakrát do roka!

Text a foto:Marie Zieglerová

***

Zobrazit všechny články autorky