Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Slamníky, štrozoky, matrace a...

Každý večer, když uléhám na lůžko, se mi po těle rozlije blažený pocit. Dříve tomu tak nebylo, teprve až moje nejlepší kamarádka Liduška..., ale nepředbíhejme.

Postel mého mládí byla bezpečnou oázou a místem sladkých snů. Byla mosazná a po vyčištění Sidolem se svítila jako teplé letní sluníčko. Měla krásně pružnou drátěnku a matrace s pravými koňskými žíněmi. Občas, když nějaká žíně prolezla přes husté režné plátno, nepříjemně píchala do těla i přes noční košili. Peřiny voněly čistým vzduchem a laskavá ruka mé maminky z ní udělala nejpříjemnější místo pro chvíle odpočinku. V době mého mládí jsem dokázala spát na čemkoliv, třeba i na holé zemi.

Když jsem jezdila s rodiči na vodu, spávali jsme na nafukovacích matracích. Ty první neměly žádnou textilní vložku a musel se dávat velký pozor, aby se nepropíchly. Tatínek obvykle pečlivě prohlédl místo pro postavení stanu a jako první vrstvu pod matrace pokládal starou vojenskou celtu. Na ní položil několik složených dek a teprve potom se rozložily nafouknuté matrace. Na ně pak přišly spací pytle domácí výroby, s pravým husím peřím. Proti spaní na pryčnách opět téměř luxusní pospáníčko. Horší bylo, když tatínka nebo maminku při vodní turistice chytl „houser“, neboli ischias. Teprve nyní vím, jak pevné úsilí musí člověk vynaložit, má-li se při těchto problémech vůbec vyhrabat z postele. Jediným tehdejším prostředkem byla mast Reumozin, která však dokázala rychle a velmi účinně člověka postavit na nohy.

V Brodcích se spávalo ve stanech na dřevěných pryčnách, na kterých byly položené slamníky. Slámy v nich byla hodně a každý den jsme je všelijak natřásali, abychom večer nespokojeně uléhali na tvrdé lože. Můj tatínek sice říkal, že kvalitního spánku lze docílit jen při spaní na tvrdé posteli, ale jako dítě jsem s ním nesouhlasila. Moji rodiče si doma do postele strkali desky, aby dosáhli požadované tvrdosti, a já jsem je později, už jako dospělá, často napodobovala. Jediným štěstím byl fakt, že jako malá jsem si toto nepohodlí neuvědomovala. Byla jsem vždycky tak unavená z celodenních hrátek, že sotva jsem padla do postele, usnula jsem jako špalek.

To horší bývalo spaní na různých brigádách. Pokud se spávalo ve společných noclehárnách na zemi, byť na matracích, trvalo pěkně dlouho, než si unavené tělo našlo vhodnou pozici na usnutí. První noc člověk spánku moc nedal, neboť nebyl zvyklý na práci, která od něj byla vyžadována. Už dávno víme, že je-li člověk unaven víc než je zdrávo, špatně spí i doma, ne tak potom v cizím prostředí, na loži, které mu nabízí jen sparťanské odpočinutí. Přesto, po určité době si mladý organizmus našel místo i na lumpárny, kterými se takové brigády jen hemžily. V době mé brigády na Šumavě, jako závozník traktoristy Pepíka, jsem spávala na zemi pod vlečkou vždy tak tvrdě, že se smál, že i kdyby mne ukradli cikáni, vůbec bych si toho nevšimla. Vždy, když jsem ho měla střídat za volantem, mu dalo hodně práce mne vzbudit.

Za velmi nekvalitní odpočinek pokládám spaní na vytahané drátěnce a špatně nacpaném slamníku. Po ulehnutí člověk brousil zadkem po zemi a slehlá, rozlámaná sláma neposkytovala člověku žádné pohodlí. Dokonce občas mohl člověk chytnout nějakou blechu, po předchozím nájemníkovi „Štrozoky“ už měly lepší zabezpečení v podobě prošití, bránícímu nekontrolovatelnému posunu náplně. I ony byly často proležené a „neapetitlich“. K takovému spaní jsme obyčejně přišli v šedesátých letech, při lyžařských zájezdech.

Člověk však nemusí ani nikam jezdit, aby si uvědomil, že není nad spaní v jeho vlastní posteli. Různé divany a náhradní lůžka, zapůjčená hostům při jejich návštěvě, nemusí odpovídat naší představě o skvělém spaní. Vzpomínám si, že můj tatínek, v době kdy pečoval o moji maminku, spával v jejím pokoji na spartakiádním lehátku. Já jsem ho tehdy pokládala za prostředek k lehkému povalování se na zahrádce po dobrém nedělním obědě. Ale jako lůžko k nočnímu odpočinku bych si ho rozhodně nevybrala. Ale proti gustu, žádný dišputát.

Po tatínkově smrti jsem péči o maminku převzala já. Do jejího pokoje jsem umístila jednu válendu, na které jsem pak celou dobu spávala, abych jí byla k ruce, kdyby něco v noci potřebovala.

Později jsem přeorganizovala celý pokoj a umístila do něj válendy dvě, něco ala letiště. V té době velmi módní výraz. Tři matrace v každé válendě se mně zdály být rok od roku tvrdší a tvrdší. Začala jsem si tu bolavé koleno, tam bolavé rameno podkládat malou peřinkou a intenzivně brblat na tu nespravedlnost, která ze mne udělala „kripla“. Tak nějak tajně jsem doufala, že budu až do smrti běhat jako křepelka. Nóóó neběhám.

Začala jsem koukat po inzerátech a představovat si, že až budu v balíku, koupím si pružinovou matraci a můj spánek bude opět jedna velká hitparáda. Ale bála jsem se, abych nevybrala špatně anebo si nekoupila nějaký špatný výrobek. A že jsem za ta léta nenabyla ani velkého jmění, jak mně a mamince celý život sliboval tatínek větou: „Nebojte se děvčata, vše se k dobrému obrátí a velkého jmění nabudem,“ netřeba podotýkat.

A pak přišel den „D“. Jednou, při hraní Screbblu se moje kamarádka Liduška jen tak ledabyle zeptala: „Ty Irčo, nechtěla bys pružinovou matraci s paměťovou pěnou? Můj syn má možnost takovou zcela zdarma získat. My s taťkou je už máme a spí se na nich naprosto báječně. Když pořád naříkáš, jakou ti dá práci ráno vstát z postele, když tě bolí ta kolena, tak jsem si říkala, že by ti mohla pomoct.“ V duchu jsem zajásala, ale jako dobře vychovaná dívka jsem začala dělat brikule.
„Já ti nevím, Lído. Proč by si měl dělat tvůj syn vrásky kvůli nějaké staré babě?“
„Jaká stará baba ksakru. Seš moje kamarádka, nebo nejseš?“
„No su, a doufám, že jí budu ještě dlouhá léta.“
„Tak nemel a až bude mít Jirka čas, tak ti ji doveze.“

Co k tomu říct? Od té doby spím jako princezna na deseticentimetrové matraci s paměťovou pěnou. Obtíže typu „tu mně bolí za krkem, tam mně bolí záda“ se vytratily jako mávnutím kouzelného proutku a já si užívám kvalitního a ničím nerušeného spánku. Ráno lehce sklouznu dolů a hned se začnu těšit na večer, kdy si opět budu moci užívat pohodlí svého téměř královského lože.

A pak že není život krásný…

Irena Atzlerová

Další články autorky