Ospalé odpoledne, v louèích sluneèních paprskù roz¾íhající se pupeny zlatého deštì v rohu plaòkového plotu. Ospalé odpoledne na návsi jednoho seskupení pìti domkù o¾ivené pøíchodem mu¾e a ¾eny, v tomto hnízdì náhodnì ocitnuvších se cizincù. Jejich kroky nesly únavu minulých krokù i rokù zdánlivé odlišnosti. Pøicházeli do vsi pomalu v rozepnutých kabátech a zamíøili pøímo doprostøed k døevnému bytelnému stolu v sepìtí dvou lavièek. Neposadili se proti sobì, ale vedle sebe, aby vnímali toto¾ný obraz tohoto hnízda pøilepeného k masivu smrkové hradby lesa. Stín lesa tíhnul na opaènou stranu, nebránil tak dalekému rozhledu do krajiny, a¾ tam k patì ®elezných hor táhnoucích se po severním horizontu. A¾ tam, kde bylo mo¾no myšlenky spoutat a ukotvit.
®ena pohlédla na oblohu, stáhla z hlavy èepici, protøepala uvolnìnou høívu vlasù a v bezvìtøí podlehla dojmu ochrany køídel bílého ptáka vznášejícího se jim nad hlavami bez jediného šelestu, bez mávnutí køídel, bez køiku vyslanému k pomyslnému hejnu za ním.
Mu¾ ne zcela oproštìn od své ¾ivotní dru¾ky, kterou si vzala zem a ulo¾ila ji do svých útrob, zaèal hovoøit. Sna¾il se svou øeèí zastøít samotu, tu plástev medu, která zpoèátku chutná tak hoøce, která se kolem nìho rozprostøela po dru¾èinì odchodu neúprosnou silou smutku a kterou si pøedtím neumìl pøedstavit. Celý ten èas po jejím všudypøítomném všedním boku se nebránil vilným myšlenkám pøi pohledu na skýtající se mo¾nosti, ba nìkdy se pohøíchu zpronevìøil svým slibùm ve chvílích slabosti. Mluvil k ¾enì, a¾ sám pøekvapen pøívalem slov, která se drala odnìkud z hloubi bolesti, o jejím¾ prameni nemìl donedávna tušení. Nebylo divu, kde nabral tu hoøkou pøíchu», kdy¾ za èasu dru¾èina ¾ivota postrádala její slova jakýkoliv vtip, jakákoliv pøekvapení, kdy zvuk pletacích jehlic v jejích rukou zatínal špendlíky do jeho mozku tak drasticky, ¾e byl donucen odcházet z její blízkosti, hledat úlevu a spoèinutí jinde. Zabloudil zrakem k horizontu a kdoví proè se v myšlenkách vrátil.
®ena slyšela tón jeho slabik, nechala se jimi oblévat jako jemným vánkem a na dávno opominutých citech vzdoru vnímala to lenivé odpoledne, v nìm¾ se octli, ponoøené do ticha vesmíru, sama soustøedìná do oèí oken venkovských domkù naproti, do jejich zahrádek, v nich¾ ještì nepuèely kvìty pro pastvu vèel. Dva, tøi komíny olizovaly prou¾ky kouøe rozplývající se v barvì oblohy. Bylo jim dáno osudem, ¾e na prvním rozcestí, na nìm¾ se míjeli, nekolovala v jejich krvi stejná mírka štìstí. Ka¾dý v jiném svazku, ka¾dý v jiné pozici. Jeden na slunném návrší, druhý ublí¾ený ve stínu. Ten na slunci mìl toulec plný šípù, ten druhý mìl jen touhu, jinak nic.
Z upraveného domku po stranì vyšla dívka. Pøed brankou se zastavila, protøepala kobereèek, peèlivì ho slo¾ila a vhodila do popelnice. Oba ji z lavièky pozorovali, oba ji vnímali, ¾ádný se slovem nezmínil. Jako by nepøišla a neodešla. Myšlenky ka¾dého z nich byly pøítomny, ale mimo realitu. Toulaly se v pøedešlém svazku, v jiné dimenzi. ®ena z výsluní nikdy neshlí¾ela do jeho prázdného údolí, ale byla si ho dobøe vìdoma. Ulpívala v nìm jedna minuta jako druhá, nebylo v nìm po pramínku erotického náboje ani památky. Jen pracnì skládané vteøiny bez výsledku. On cítil její nadvládu, teplo nad ní ¾hnulo a hrozilo plamenem, ale on nebyl jeho terèem, to bilo pøímo do oèí, o tom nemìl pochyby.
Koneènì promluvila ¾ena: „Všechno je tu opravené, jen roh téhle stodùlky je ranìný. Jako by do nìj vrazil traktor.“
„Opuka se drolí i bez nárazu, staèí, aby zapracoval èas.“
Ona promluvila podstatou svého ¾ivota. On jí oponoval svou zkušeností.
®ena to pochopila tak, ¾e jeho vztah se pøed lety dostal na slepou kolej, ¾ádný náraz, ¾ádné neštìstí. Jen š»astný èlovìk doká¾e narazit, rvát se, uhodit, kdy¾ to cítí, najít lásku i být nevìrný. Neš»astný èlovìk jen hledá, je ubíjený okovy svého citu, minulostí a nemá potøebné síly.
Mu¾ se neodva¾oval vzít ji za ruku. Jistì mìla hodnì milencù, pomyslel si.
®ena ignorovala jeho všední minulost, ocenila pro tuto pøíle¾itost jeho nové šaty, boty, ale necítila z nìj sílu se z té vyšlapané cesty nìjak vymanit. Ani o to nestála mu nìjak pomoci.
Ospalé odpoledne se neprobouzelo, døímalo dál ve štítech chalup, protahovaly se stíny a ti dva neschopni se sobì pøiblí¾it, se zvedli a odcházeli – odkud pøišli.
Ospalé odpoledne