Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Libìna,
zítra Saskie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bublinky
 
Za dveømi bytu Simona zaslechla dìtský pláè. Tak to bude malá Janièka, urèitì se vzteká kvùli nìèemu zcela zásadnímu. Mo¾ná zase dostala zákaz strkání kolíèkù do bot nebo musela jíst jogurt obyèejnou l¾ièkou, proto¾e tu svou nìkam zašantroèila. Ale co, alespoò má holka silné hlasivky. Kdyby se jednou chtìla stát zpìvaèkou, má u¾ pøedtrénováno.
 
Simona stiskla zvonek.
 
Øev ustal – takovou odezvu Janièka neèekala. Je slyšet rychlé dìtské cupitání a vzápìtí rázné dospìlé kroky. Ve dveøích se objevuje Markéta, s Janièkou za zády. „Jééé, Simèo, to je pøekvápko! Koneènì!“
 
„To zíráš, viï? Já vím, dlu¾ím ti to u¾ dlouho,“ pøipustila Simona a svou kamarádku dlouze objala.
 
„To teda jo. Slibuješ mi to nejmíò tøi mìsíce – poèkej.“ Zaøinèí za sebe: „Jani, netahej mì tak!“ A povytáhne si tepláky, které jí u¾ sotva visí v bocích. „Dost mi to chybí, Simèo, ty naše psychologický seance.“ Tím myslí drbárnu. „Od tý doby, co mám dítì, se skoro nevídáme.“
 
„To je logický, jsme ka¾dá jinde. Ty se staráš o dítì a já sháním chlapa. V praxi to vypadá tak, ¾e kdy¾ já jdu veèer na lov, ty jdeš spát.“
 
Malá Janièka celý dialog sleduje z bezpeèí za máminými zády. Oèi zarudlé, tváø flekatou od pláèe. Teï teprve zvìdavì vykoukla zpoza máminých stehen, aby si prohlédla cizí osobu v jejich pøedsíni.
 
„Ahoj, Janièko!“ oslovila ji Simona. „Já jsem teta Simèa, pamatuješ si na mì ještì?“
 
®ádná reakce. Jen dvì velké zvìdavé oèi upøenì èekají, co se bude dít.
 
„Pøedstav si, ¾e kdy¾ jsem šla k vám, slyšela jsem venku na ulici, jak nìkdo breèí. A øíkala jsem si, co to je za zlobidlo, ¾e tak hroznì køièí – a tos byla ty! To jsem teda neèekala, ¾e takhle zlobíš.“
 
Janièka zase rychle zacouvá za mámu. Ne, tak s touhle tetou legrace nebude. Asi nìjaká študovaná uèitelka.
 
Markéta tahá dceru z úkrytu. „Tak se pojï ukázat, ty ostudo, kdy¾ na tebe nìkdo mluví. A øekni tetì, proè jsi plakala.“
 
Janièka upøenì hledí do zemì. Dost pøesvìdèivì si hraje na Fuèíka.
 
Markéta za ni odvìtí sama. „Janièka se vztekala kvùli baèkùrkám, teto. Podívej, u¾ je zase nemá. Nechce je toti¾ nosit.“
 
Janièka se trucovitì odvrátí a chopí se nejbli¾ší mo¾né hraèky – dveøí do koupelny. V pøedstíraném nezájmu o ty dvì nepøíjemné osoby zaène jednou ruèkou cvakat klikou a druhou postrkovat v pohybu dveøní jazýèek.
 
Markéta vede návštìvu do kuchynì. „Necháme ji tu, ono ji to pøejde. A ty mi øekni , jak se máš, s kým randíš a vùbec všechny zajímavosti. Nìkdy si tu pøipadám odøíznutá od svìta jak medvìd na Aljašce.“
 
„To chápu, já si zas nìkdy pøipadám jak z planety opic. Chlapi toti¾ vymøeli. Zbyli jen zvíøata a idioti.“
 
„Stává se z tebe feministka?“
 
Simèa dùle¾itì zdvihne prst. „Máš pravdu, ještì jsem zapomnìla na ¾enáèe.“
 
„No proto,“ smìje se Markéta. „Ale nechceš tím náhodou nìco naznaèit?“
 
„No, to bych náhodou chtìla…“
 
„Tak ¾enáè, jo? No, pro tebe na figu, ale stejnì hoøím zvìdavostí! Chci podrobnosti! Co on, co ¾ena, co ty. Ale poèkej, nìco si k tomu udìláme. Dáš si kafe?“ Do Markéty jako kdy¾ støelí. Rozbìhne se k lince. „A co si ještì dáš? Víno? Minerálku?“ nabízí.
 
„To ani ne, dík, staèí to kafe. I kdy¾ vlastnì… nìco pøece. Docela bych si zapálila.“ Za odpoledne si toti¾ udìlala nikotinový dluh. „Je mi jasné, ¾e z to nemáš moc velkou radost, proto¾e nekouøíte, ale mohla bych si na chvíli vlézt na balkón, kdyby ti to nevadilo.“
 
„No jasnì, bì¾, prosím tì. Klepej to do kvìtináèe, já to zatím uvaøím. A nezapomeò tu øeè!“
 
Pøed dveømi na balkón sedí malá Janièka. Sna¾í se posadit plyšového medvìda na autíèko z kinder vajíèka. Mo¾ná se ale pokouší o rektoskopii, kdoví. Pøi této èinnosti, navíc ve vytahaných punèoškách a v trièku o pár èísel vìtším ka¾dopádnì pùsobí roztomile. I oblièej jí mezitím pìknì zrù¾ovìl. „Ahoj,“ zdraví Simonu, jako by ji vidìla poprvé. Neviòátko! „Kam deš?“
 
„Na balkón. Pustíš mì?“
 
Janièka se po zadku odšoupne dál. „A co tam deš dìlat?“ vyzvídá.
 
A je to tady. Výslech jako poslednì. A proè máš tak velké náušnice? A proè se ti to líbí? Mamíí, co to je „ksesy“? A proè to nemù¾u øíkat?
 
Má radìji zatloukat, zatloukat, zatloukat, nebo se má pøiznat rovnou a doufat, ¾e to záhy neschytá od Markéty za dávání špatného pøíkladu? Zdráhá se, nechce tomu prckovi hned kazit pohled na svìt. Ale ta chu» na cigaretu taky není nezanedbatelná!
 
Ach jo!
 
„Jdu se podívat, jak je venku hezky,“ vykroutí se nakonec. Tuhle le¾ snad nemù¾e bezprostøední dìtská nevinnost odhalit, Janièku urèitì nenapadne, ¾e zvenku Simona teprve pøed chvílí pøišla.
 
„Já ci taky,“ hlásí prcek.
 
Hmm, boduje, ale teta Simèa se jen tak na lopatky nepolo¾í. To teda ne! „Mohla bys jít se mnou, to ano,“ pøipustila. „Jenom¾e na balkón se bez baèkùrek nesmí. Podívej, já mám také pantofle, co mi pùjèila maminka, vidíš?“
 
Janièka skloní hlavu. „Hmmm.“ Pøemýšlí.
 
A je to jedna jedna!
 
Simona se vítìzoslavnì usmívá.
 
Nakonec Jana kývne. „Tak já je pšinesu.“
 
A je to v pytli!
 
Za chvilku je holèièka zpátky. Rozhodnì dává baèkùrky Simonì. No, kdy¾ jiného, alespoò ji pochválí Markéta. Simona nejprve vytáhne Janinì punèocháèe, které jí dole pøeènívají, a¾ si po nich šlape. Ta malá potvùrka má nakonec docela radost z toho, ¾e si nechává baèkory nazout. Najednou to jde bez pláèe a pocitu ukøivdìní. Simona si v duchu pøedstavuje, jak se bude s Markétou pøátelsky škorpit, která z nich dvou to umí lépe s dìtmi.
 
Spoleènì vstoupí s dìvèátkem na balkón. Do jedné jeho èásti svítí slunce.
 
„Je hezky, viï?“
 
„Jo.“
 
Chvíli spolu pozorují kolemjdoucí, Simona pøes zábradlí, Janièka svou škvírou mezi zdí balkónu a betonovým zábradlím.
 
Simona zjiš»uje: „Ještì tì to baví?“
 
„Jo,“ zní jasná odpovìï.
 
Škoda.
 
Simona pøemýšlí, kolik toho asi v tuhle chvíli ten mròous mù¾e vnímat. Dívá se ven, sotva reaguje, navíc stejnì bude nejspíš na kouøící lidi zvyklá. Nìkdo v rodinì urèitì kouøí. No jasnì, matnì si vzpomíná, ¾e Markétina maminka kouøila. Tak jo, konec poplachu. Bude si prostì s holkou dál povídat jakoby nic a pøitom si vykouøí jednu nevinnou cigaretku. Dítì si toho vùbec nevšimne…
 
Pøipálí si.
 
Janièka se zamraèí. „Ty kou¾íš?“ vypálí. Zøejmì u¾ tetu podezøívala, ¾e to s tím jejím kocháním pøírodou nebude tak horké.
 
„Nìkdy,“ odvìtila.
 
Janièka si demonstrativnì ucpala nos. „Fuj, to smldí!“
 
„Promiò.“ Simèa rychle hledala takovou polohu, aby kouø vanul na druhou stranu. „A nemyslíš, ¾e u¾ se medvídkovi po tobì stýská?“ navádìla malou teroristku.
 
„Ne, ten jel na dololenou,“ dostalo se jí bleskurychlé odpovìdi.
 
Nezbývalo ne¾… „Podívej, tamhle bì¾í pejsek!“ ukazovala.
 
Janièka nacpala skoro pùlku tìla mezi zeï a betonové zábradlí. Vystrèila ven nohu v baèkùrce. Prostor to byl tak úzký, ¾e se jím nemohla protáhnout, pøesto v Simonì zatrnulo. „Co dìláš? To nemù¾eš!“ Vylítla.
 
Janièka stáhla nohu zpátky. „Ploè?“
 
„Proto¾e by ti mohla spadnout baèkora,“ vysvìtlila. A¾ pozdì ji napadlo, jestli bystrému tvoreèkovi neposkytla návod, jak se nepohodlných baèkor zbavit.
 
Ale Janièka u¾ nad tím nepøemýšlela. Zlobilo ji, ¾e vidí tak málo. Natáhla k Simonì ruce. „Teto, vem mì,“ ¾adonila.
 
„Teï nemù¾u, v¾dy» kouøím. Sama jsi øíkala, ¾e to smrdí.“
 
„A ploè kou¾íš?“
 
Simona vzdychla a típla cigaretu do muškátu. Dìti! Pøitáhla si Janièku k sobì. „Tak co, u¾ jsi spokojená?“
 
Jana pøikývla. „Jo.“
 
No, aspoò nìkdo.
 
Pak spolu chvíli hrály hru, kdo døív udiví pejska, koèárek, èervené auto, mráèek a kluka na kole. Kdy¾ po chvíli pøestoupily práh bytu, vzpomnìla si Janièka, ¾e potøebuje èùrat. „Kde je maminka?“ shánìla se, ale obì slyšely, ¾e Markéta s nìkým telefonuje.
 
„Zvládneme to i bez maminky,“ rozhodla Simona. „V¾dy» to pøeci umíš i sama, ne? A já tì doprovodím.“
 
„Tak jo,“ souhlasila Janièka a popadla tetu Simonu za ruku. „Poï!“
 
Kdy¾ se Simona chystala záchod spláchnout, Janièka ji pøitáhla. „Koukej!“
 
Simona se s pocitem odporu nahnula nad mísu. Proud modré vody sklouzl po stìnách a zabublal ve støedu mísy, pak se utišil. Dezinfekèní roztok vytvoøil na hladinì namodralé bublinky. Nìkteré se nafukovaly a praskaly, jiné se naopak zmenšovaly, a¾ docela zmizely pod vodou.
 
Zatímco si Simona s Janou myly ruce, Markéta u¾ na nì z kuchynì volala. „Co tam tak dlouho vyvádíte, vy dvì?“
 
„Promiò, ale tvoje dcera mì zamìstnala na plný úvazek. A také pro tebe máme pøekvapení. Zkus Janièku zavolat a uvidíš.“
 
„Vá¾nì?“ usmívala se Markéta. Vlastnì se poslední dobou èasto takhle usmívá, uvìdomila si Simona. „To jsem moc zvìdavá. – Janièko, pojï sem, co pro mì máš?“
 
Z chodby se ozýval šramot. „U¾ ti nìkdy ukazovala bublinky?“ kývla Simona po smìru zvuku.
 
„V záchodì? Jasnì, ta u¾ objevila takových vìcí, ¾e se nestaèím divit.“
 
„Bylo to zvláštní. Tak roztomilé. Netušila jsem, ¾e bych zrovna v záchodì mohla objevit nìco nového. Ale je pravda, ¾e dìti ¾ijí v jiném svìtì.“
 
„To jo. A proto je tak krásné mít dìti. Donutí tì vnímat spoustu malièkostí.“
 
Pøíèina této ¾ivotní moudrosti, Janièka, se dostavila v plné polní. Náruè pøetékající hraèkami, na hlavì Markétin klobouk a v puse starou láhev s dudlíkem. Samozøejmì bez baèkùrek. Tento svùj stav okomentovala slovy: „Teto, sem stopojená.“
 
Renata Šindeláøová
 
* * *
Fotografie pro Senior Tip © Michael Zidek

Zobrazit všechny èlánky autorky

 

Komentáøe
Poslední komentáø: 20.02.2017  14:23
 Datum
Jméno
Téma
 20.02.  14:23 Danka
 18.02.  21:39 Evussa
 18.02.  15:27 Bohuna Roztomilý pøíbìh