Čip věčného zdraví (1/2)

Velký sál Královského ústavu pro experimentální medicínu byl hustě obsazen pány a dámami pozorně a v jistém ustrnutí naslouchajícími, co jim přednáší profesor Bloch-Bytomski z Kalifornské univerzity v Berkeley. Dobrá polovina jich držela v rukou diktafony nebo si činili poznámky do bločků, z čehož nebylo nesnadno usoudit na příslušníky cechu novinářského. V jiných zkušený zrak rozpoznal osoby politické, zjev ještě jiných bylo třeba doplnit ještě bílým pláštěm a stetoskopy kolem krků, aby vydali obraz vznešeného povolání lékařského. Ukončiv referát, vyzval zámořský badatel vážené auditorium k diskuzi, leč hodnou chvíli se k ní nikdo neměl. Sami zástupci tisku, navzdory profesionální otrlosti toho řemesla, seděli jako očarovaní, neboť to, čím hostující vědec po devadesát minut napínal jejich pozornost, se člověk nedozvídá každý den.

„Ale no tak, dámy a pánové. Ven s připomínkami,“ pravil učenec do ztichlého sálu. „Vy tam? Prosím!“

V třetí řadě se pohnula povědomá postava. Poslanec dolní sněmovny pan Wrexworthy si olízl rty a půl minuty jako by si něco sám pro sebe přemílal. „A je to jisté? Ta věc opravdu funguje?“ vypravil ze sebe posléze.

„Ano. Ta věc“ - přednášející se dramaticky odmlčel - „funguje. Můj asistent docent Hernandez vám vysvětlí jak. Odvěký sen se splnil, choroby už nebudou sužovat lidstvo. Buďte tak laskav, pane docente!“

Obrýlený muž neklamně jižanského zjevu si křepce povysočil na podium, uklonil se a pozvedl paži. Mezi palcem a ukazováčkem se mu zlatavě zatřpytil malý plíšek. „To, co zde vidíte, dámy a pánové, je výsledek dlouholeté práce našeho týmu, výzkumná komponenta NX 514 H. My ale říkáme jednoduše „čip“. Náklady výzkumu byly, jak si jistě dovedete představit, nesmírné, ale nyní…“

Sálem se rozlehl šum. „Jenom tohle? Není to zase nějaký…“ Pán v třetí řadě se nezdál být přesvědčen, žurnalisté jsou nedůvěřivé plemeno. Měl s vědátory své zkušenosti: kolikrát vyrukují s nějakou nedomyšleností, člověk napíše reportáž o dalším triumfu lidského ducha a za týden se ukáže, že to byla kachna. A kachnu si člověk může dovolit jen jednou. Už tenkrát mu šéfredaktor s náramnou jízlivostí říkal - „to jste se tedy zase vyznamenal, pane kolego, opravdu, nedával jsem vám už jednou k uvážení, jestli novinařina pro vás není příliš náročné řemeslo? Třeba jako řidič autobusu…“ Druhý malér téhož druhu by mu zjednal pověst výrobce kachen, což by bylo na pováženou.

„Humbuk, chcete říci,“ doplnil docent Hernandez s chápavým pokývnutím hlavy. „Není. Čip je droboučký, ale je do něj uloženo všechno. Na-pro-sto všechno. Optimální funkce všech tělesných orgánů od mozku až k poslední kůstce v palci u nohy. Takové, jaké by mohly být, kdyby je nedeformovaly dědičné indispozice, choroboplodné zárodky či nezdravý způsob života. Jsme zodpovědní vědci, pane, přece bychom nedávali do oběhu něco nevyzkoušeného Podívejte se.“ Na ta slova vyhrnul rukáv a ukázal sotva znatelnou jizvu na předloktí. „Malý řez skalpelem, čip se vloží třeba semhle… a od té chvíle žádná chřipka, žádné bolesti v kříži, žádná alergie, můžete mi věřit, do šedesátky nemám daleko a měl jsem takových těch běžných potíží pěknou hromádku a počínající cukrovku k tomu. Všechno je pryč. Pryč,“ zopakoval a brýle mu zazářily triumfem odborníka, jehož experiment se zdařil nade všechno očekávání.

„Elixír věčného mládí,“ zadeklamoval kdosi v předstíraném úžasu. Příměs posměšku se nedala přeslechnout.

„Ne tak zcela přesně, vážený pane,“ pominul docent ten náznak. „Přirozenému postupu stárnutí náš čip zabránit nemůže. Nevyhnutelnému konci také ne. Ale je to aspoň důstojný konec. Bez bolesti, bez trápení, bez obtěžování příbuzných, jen postupným vyhasínáním životní energie. Víc neumíme, a snad bychom ani neměli umět. I když,“ zahleděl se zadumaně, „nikdo neví, co přinese budoucnost. Vývoj na tomto poli vědy pokračuje takovým tempem, až si někdy říkám, jestli jsme nepřekročili nějaký zakázaný práh… ale filosofie není můj obor, když prominete.“

„Správně,“ zasáhl profesor Bloch v obavě, aby se debata neodklonila k nějakým esoterickým spekulacím. „Kdo má další dotaz? Vy, paní?“

„Třeba já,“ zvedla se pečlivě nalíčená dáma oné věkové kategorie, kdy se říkává – ale jděte, vždyť ještě vypadá docela mladě! Půvabně se usmála. „Přiznávám se, že mi to všechno připadá až příliš pohádkově, ale nejsem lékařka ani počítačový expert, abych mohla vznášet odborné námitky. Tušila bych ale, že ten váš čip nebude zrovna levná záležitost. Pomysleli jste na sociální stránku té věci? Století mladíci z bohatých kruhů si budou užívat života v plném zdraví a svěžesti, a vedle nich budou skomírat chorobami prolezlí chudáci. Nechci hned vyvolávat strašidlo sociálních bouří, ale určitý neklid váš vynález bezpochyby vyvolá. Jestli se v těch věcech trochu vyznám, nemocenské pokladny budou stěží ochotné jej v plné výši hradit. Nemám pravdu?“ Znovu se usmála, přidržela si klobouček a posadila se.

„Fred Haugham, zástupce pojišťovny Magnum, “ představil se štíhlý gentleman a rovněž se uklonil. „Přesně jste vyjádřila mé vlastní myšlenky, madame. To, co jsme tu slyšeli, je úchvatné. Neuvěřitelné. Vize století. Ale my pojišťováci nedáme moc na vize, víte. Jsme zvyklí počítat: nač vyjde ta věc, co ji držíte mezi prsty, pane asistente?“

Docent Hernandez se nezdál být vyveden z míry. „Jako jeden z dvaadevadesáti pokusných králíků vám mohu posloužit předběžnou cifrou: v této fázi vývoje obnáší náklady na jeden čip v přepočtu na zdejší měnu dvě stě sedmnáct tisíc britských liber a nějaké drobnější peníze.“ Přeslechnuv několikeré hvízdnutí a výkřiky „pane jo“ pokračoval: „Můžeme ovšem s jistotou předpokládat, že uvedením do hromadné produkce bude cena rychle klesat až na úroveň – řekněme –náhrady kyčelního kloubu. Zdá se vám to příliš, pane?“

Pánovi se to asi příliš nezdálo, neboť se posadil, nepodav odpovědi. Místo něj se zvedl ze židle postarší člověk, který jako by se zapomněl doobléci, kravata mu visela nakřivo a z kalhot vyčuhoval cíp košile. „A dokdy myslíte, že…“ Hlas jako by se panu Sedletzkymu maličko třásl.

Profesor Bloch-Bytomski se krátce zamyslel. „My bychom si ovšem přáli ještě nějaký čas pokračovat v teoretickém výzkumu, ale to teď, když se ukázala nutnost vyjít s projektem na veřejnost, asi nepůjde. Když budeme pracovat na plné obrátky… odhaduji, že do dvou let bychom mohli dokumentaci shrnout do závěrečné zprávy a předat k praktickému použití. Implantace pak mohou začít okamžitě.“

„Děkuji,“ pronesl pan Sedletzky ještě roztřeseněji. Do dvou let. Jestli to Marion tak dlouho vydrží. Přemohl se však a vyslovil otázku, již v sobě už nějakou chvíli dusil. „Slyšeli jsme, že váš čip zajistí optimální funkci všech tělesných orgánů. Rád bych vám věřil. Ale co když jsou ty orgány…“ dvakrát polkl, „eh, co když už choroba pokročila příliš daleko? Když došlo k nezvratnému rozkladu tkání?“ Bože, dej, ať se ten chlap aspoň vyhne odpovědi. Ať neuslyším, čeho se bojím.

„Vy máte na mysli rakovinu, pakli se nemýlím. Ne. I v tom ohledu jsme provedli klinické zkoušky a bez výjimky dopadly výtečně. V první fázi se zastaví postup nemoci, metastázy se nevytvářejí. V druhé fázi – a netrvá to dlouho – zasaženou tkáň nahradí zdravá, pacient se zotaví, jako by žádné rakoviny nikdy nebylo. Potěšil jsem vás, pane?“

Přikývl beze slova. Otázky a odpovědi se ještě nějakou chvíli střídaly, probíraly se podrobnosti, ale pan Sedletzky už je sotva vnímal. Mám teď běžet na letiště, prvním spojem domů do Stuttgartu, zvěstovat tu novinu Marion… nebo raději nemám, co kdyby… nedovedl se rozhodnout. Konečně se ozvalo šoupání židlí, profesor Bloch sbíral své papíry, posluchačstvo se hrnulo k šatnám. Zahlédl v tom chumlu redaktora Ohletze z konkurenčního listu, s nímž se nejednou ocitl v názorovém střetu, jehož úsudku si nicméně vážil. Prodral se k němu.

„Co vy na to, Guido? Co tomu říká váš proslavený instinkt?“

Konkurenční redaktor se zadíval tak nesmírně vážně, až ho zamrazilo. „Co tomu říká můj instinkt, Wernere… říká mi, že z toho ještě bude strašlivý průšvih. No, co se tak koukáte. Zkuste si promyslet jedno po druhém a uvidíte, co vám vyjde. Tohle přece nemůže skončit dobře.“

Pana Sedletzkyho obešel chladný van čehosi varovného, rázně jej však zapudil. Hlavně ať se Marion dočká těch dvou let, pak ať si třeba přijde ten strašlivý průšvih. Šel k stanovišti taxíků a cestou přemýšlel, představoval si možné následky převratného objevu, leccos mu opravdu vycházelo dosti bláznivě.

*

Dva roky minuly a ukázalo se, že skutečnost vcelku odpovídá předpovědi amerického docenta, leda s tou výjimkou, že se cena zázračného čipu nezastavila u nákladů na operaci kyčelního kloubu, nýbrž klesala v rychlém tempu dál, až dosáhla hodnoty luxusnějšího opékače topinek. Teprve na té úrovni došlo k přechodné stabilizaci. Také pan Sedletzky se dočkal splnění své naděje a mohl s ulehčením sledovat další vývoj. Určitých nepravidelností si arci povšiml, byl přece jen novinář, ku kterémužto povolání už ze zásady patří dávka kritické skepse, ale zvlášť ho nezneklidňovaly. Zatím čip nevyvolával žádné mimořádnější paniky ani politické spory, ostatně jich bylo dost i bez něj.

*

Paniky a skandály vypukly o půl roku později, jako by zatáhl za provázek. Došlo ke dvěma znepokojujícím úkazům: cena čipu se znovu dala do pohybu, klesala a klesala až k hodnotě náramkových hodinek čínské výroby, jaké jsou k mání u všech pouličních stánků za pakatel. I bylo otázkou, zda a jak dlouho se ten obchod ještě bude rentovat. Nicméně byl už očipován kdekdo až k do nejnižších vrstev společnosti včetně ochlastů, bezdomovců a ilegálních přistěhovalců, takže otázka rentability vzrušovala jen málokoho. Druhý z úkazů vzbudil víc nepokoje: korejská firma Gongang uvedla na trh čipy nejdřív pro kočky a postupně i pro ostatní domácí drahoušky. Citlivější část veřejnosti a studující mládež obzvláště to shledávala neetickým, ba diskriminačním: tady se vkládají čipy do oušek morčatům a trpasličím králíčkům, a v Africe hynou statisíce lidí na malárii, AIDS, žlutou zimnici a celou řadu dalších chorob včetně eboly a těch, jimž by se dalo odpomoci podáním aspirinu, kdyby na něj byly peníze.

Ze studentských kolejí přešlehl neklid nejprve do kritičtější části tisku a televizních debat, poté do hostinců a kaváren, až se zmocnil ulic, jimiž táhly zástupy demonstrantů, vykřikujíce zlobná hesla. „Kočičkám zdraví, lidem smrt? S námi nikdy!“ „Čipy pro Afriku – otázka lidskosti!“ hlásal o něco umírněněji jeden z mnoha transparentů. „Kde jsou lidská práva? Kde lidská důstojnost?“ tázaly se jiné. „Ohluchla naše vláda? Velkokapitál vydělává, velkokapitál ať platí! Ven s peněženkami, zazobanci!“ Jak ani jinak býti nemohlo, vmísila se do demonstrací rudá barva praporů se srpy, kladivy a podobiznami revolučních vůdců, připojovali se k nim anarchisté, antiglobalisté, radikální vegetariáni a feministky, marxističtí sektáři a jiní toho druhu podivíni. Na druhé straně se od nich odpoutávali ti, jimž taková společnost nebyla po chuti, a vytvářeli vlastní průvody. Občas se demonstranti obojího typu setkávali na křižovatkách; tu zapomenuvše na Afriku i na čipy se zahrnovali nadávkami a kamením, krev tekla, sanitky houkaly, policie a hasičstvo měly pořád co dělat. Aby zmatku nebylo málo, shromažďovaly se kolem chrámů a svatostánků všech vyznání zástupy jak pokojnější, tak podstatně řidší, a rovněž se vydávaly na pochod, pastoři a biskupové v čele. Tu zazníval velebný zpěv, zavlály korouhve s obrazy světců, na pruzích bílé látky se velkými literami skvěly neadresné výzvy: „Bůh nezná rasy! Pán stvořil svá dítka všechna sobě rovná! Spasitel trpí s trpícími, i my mějme slitování!“ A tak všelijak a podobně.

S politováním jest zaznamenati, že vlády, vězíce po uši v dluzích, se k dodatečným výdajům neměly; zástupcové kapitálu pak projevili ochotu jen o málo větší. Z krizí sužovaných bank a velkoprůmyslu ani zdaleka neproudily očekávané miliony, nýbrž nanejvýš desetitisíce, když už vůbec něco. To dodalo nové mízy třídně-proletářskému hněvu, vyjádřivšímu se pouličními kravály, při nichž byly na podporu chudých a trpících převraceny popelnice, vytloukány výlohy a zapalována auta. Především však nadešla hodina nevládních, neziskových a tomu podobných iniciativ a organizací.

Jako první vyzvala k dobrovolným sbírkám nezisková iniciativa Pro sanitatem a v krátkém čase docílila znamenitého zisku. Což vybízelo k nápodobě, i vynořila se vzápětí dotud neznámá a rovněž nezisková, na potírání chudoby v třetím světě orientovaná organizace Misericordiam in terris, a také její konta se utěšeně plnila. Pak už se dobrovolných, nevládních, neziskových etc. spolků a iniciativ nedalo dopočítat. Téměř současně proběhlo mimořádné zasedání OSN, na němž zástupci rozvojových zemí v čele s Čínou ostře zkritizovali Západ pro jeho neužilost, spojivše otázku čipů s konečně už nějakým odškodněním za hrůzy otrokářství a koloniálního útisku. Prosazování spravedlivých nároků se s nejvyšší ochotou ujala renomovaná advokátní agentura Adams & Khlebanoff v Chicagu, předloživši někdejším koloniálním mocnostem účet znějící na sedm a čtvrt bilionů dolarů. Tím otřeseno se evropské státnictvo přece jen rozhoupalo a vycedilo ze svých hluboce deficitních rozpočtů několik ne zrovna bilionů, ale aspoň nějakého toho milionu. Následky byly strašlivé, jak předpovězeno.  

*

Vlády třetího světa daly najevo jistou rozmrzelost: bývaly by od bohatého Západu očekávaly víc. Nicméně se uvolily přijmout aspoň tuto pomoc, nejlépe v hotovosti přímo do rukou příslušných ministrů. Dárcovské organizace ovšem měly s příslušnými ministry svou zkušenost i zamítly ten návrh s politováním, vymluvivše se na blíže neurčené předpisy. Zájem rozvojových vlád v důsledku toho povadl, to už však z evropských přístavů vyplouvaly kontejnerové lodi s nákladem čipů. Některé se staly kořistí somálských pirátů, cestou z přístavů do chudobného vnitrozemí číhaly na svou příležitost lupičské bandy i osvobozenecké armády nejrůznějšího druhu, nakonec však dospěla největší část nákladu na určená místa. Téměř současně přispěchaly zvláštními letadly výpravy odborných zdravotnických sil a jaly se organizovat hromadné implantace. Zpočátku se setkávaly s potížemi korupčního i pověrečného rázu, tu se však se ve prospěch čipů vyslovili – šeptalo se, že nikoli zadarmo - kmenoví kouzelníci a léčitelé. Jako s větrem se z jednoho konce černého kontinentu na druhý roznesla zvěst o zrovna zázračném účinku zlatavého plíšku na mužnou potenci, a neminula se s účinkem. Před narychlo zbudovanými implantačními středisky se shlukovaly lomozící davy, zmatek zvyšovali vládní komisaři s neustále se měnícími direktivami, přichvátavší policisté všechno komplikovali neomalenými žádostmi o bakšiš, nicméně se nakonec dočkali očipování i v nejodlehlejších koutech savan a pralesů všichni, mnozí i vícekrát než jednou. Nedalo se ovšem zabránit tomu, aby se obdarovaní nepokoušeli své čipy zase vyjmout a zpeněžit; také stepní bandité objížděli s pytli ukořistěných čipů a snažili se udat svůj lup na tržištích. Vbrzku se však poptávka nasytila a výnos se stal zanedbatelným, čímž skončila i tato část konjunktury. Zlatě se lesknoucí plíšky pak porůznu ležely na návsích zašlapané do bláta a kravského hnoje a nikdo o ně nejevil zájem, ledaže se staly oblíbenou hračkou domorodých dětí a předmětem výměny za plastikové sáčky i jiné pozůstatky kulturního importu.

Pokračování zítra...

Luděk Frýbort

* * *

Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora