Moje domácí slohové úlohy
Venda je èerstvá „šes»anda“ a do školy jezdí pøes kopec ráno tam a odpoledne zpátky. Ze všeho nejvíc má ráda nejen svoji bearded kolii Týnu, ale i zbytek rodinné smeèky – tøi dìdeèky briardy, jednoho mladíka border koliáka Rosiho a pùlpudlinku Jessi. Všichni ji poslouchají na slovo a dali by za ni i ¾ivot, kdyby bylo tøeba.
Ale nesmíme zapomenout na školu – tu navštìvuje docela ráda – nóóó – jak kdy – to podle pøedmìtù, které ji ten den èekají. Je pilná ètenáøka, dùsledky èeho¾ se zaèínají projevovat ve zpracování uèebnicí zadávaných úkolù. S jejím svolením vám nabízíme k nahlédnutí (a mo¾ná i k pobavení) tøi ukázky a potichouèku v hloubi duše doufáme, ¾e se z ní èasem vyklube – a¾ se to zdráháme napsat – naše autorka?
* * *
ROZBITÉ OKNO (str. 126/cv. 6)
„Ahoj, já jsem Ota a budu vám vyprávìt, co se stalo mému kamarádovi.“
Byl jednou jeden sluneèný den. Ota a jeho nejlepší kamarád jménem Pepa šli do školy. A Ota øíká: „Pepo, co to dr¾íš v té levé ruce? Není to skákací balónek? Jé, ten je hezký!“
„Nó, ¾e jo?“ øíká Pepa. Vstupují do školy, obují si baèkùrky a jdou do tøídy. Ve tøídì si Pepa zaène házet s novým skákaèákem. Ota k nìmu pøistoupí s øíká mu: „Pepo, tady si s tím skákaèákem neházej, a» z toho není prùšvih.“
Ale Pepa neposlechne a hází si dál. Jak u¾ zvonilo, tak si Pepa øekl, ¾e si ještì jednou hodí. Pinknul skákaèák na zeï, ale velkou silou, tak¾e skákaèák nechytil. A skákaèák rozbil okno, a kdy¾ pøišla uèitelka, tak øekla: „Co se tu stalo?“
Pepa odpovìdìl: „Paní uèitelko, já nemohl dýchat.“
„Pepo, dones mi ¾ákovskou kní¾ku,“ øekla uèitelka.
„Omlouvám se,“ øekl Pepa.
* * *
KOÈKA Dú: dodìlej doma
(Pepa a Ota pokraèování)
„Pepo, Pepo, co to dìláš?“ zavolal Ota. „Hraju si!“ øekl Pepa.
„Jo, tím, ¾e støíkáš vodu po sousedovic koèce. Ta koèka tì škrábne!“ reagoval Ota.
„Au, au, au, ta zlá koèka mì škrábla, au, au, au!“ vykøikl Pepa.
„Pepino, Pepino, Pepino, já ti to øíkal! Pøíštì mì aspoò poslouchej!“ povídal Ota.
„Tos mi to nemohl øíct døív?!!“ odvìtil Pepíno.
„Kdy¾ jsem pøed chvílí pøišel, pak mi teda øekni kdy døív?“ pøipomnìl Ota.
„Promiò… pùjdeš k nám domù?“ øekl Pepa. „Prosím, prosím!!!“ škemral. Ota se k nìmu pøiblí¾il a pošeptal: „No tak jo.“
* * *
KOTÌ (str. 128/cv. 2)
Z pohledu kotìte
Ach, kde je má maminka. Tolik mi chybí. Je mi zima, mám hlad a do toho prší. Jééé, co to je, vysoký èlovìk. Óóó, ten je vysoký…
„Mòau, mòau, pomóc, pomóc! Dìkuji, moc vám, dìkuji, ¾e mi pomù¾ete.“
Ten je pøíjemnì teplý. A není tolik mokrý jako já. „Kam to jdeme? To je krásný domeèek. Moc se mi líbí.
Ten obojek, co dr¾í, je pro mì? Jsem jeho mazlíèek! A dal mi jméno Modrooèko, proto¾e mám modré oèi.
U¾ mám krásný ¾ivot!
Z pohledu èlovìka
„No nic, mraèí se tam, ale vyjdu si na procházku.“ Tady v tom lese je krásnì. Ale co to? Prší? Ach jo… Co se to tam tøepe? Ko»átko! Je studené a promoklé.
„Co to tu dìláš, kamaráde? Vezmu tì domù a osuším tì. A pak uvidím, co s tebou, ty roš»áku.“
„Tak tady bydlím co na to øíkáš?“ A tady mám tu deku.
„Tady máš pelíšek, papání a obojek. Jak se jmenuješ? Budu ti øíkat Modrooèko, proto¾e máš modré oèi. A u¾ se máš dobøe.“
Vendula Sklenaøíková
* * *
Autorce Vendule Sklenaøíkové bylo necelých 12 let
Fotokolá¾e © Marie Zieglerová