Návštìva u Tomáše Záøeckého
Obèas se èlovìku stane, ¾e se zasní a pøedbìhne reálný èas. V dnešním pøíbìhu se autorka - skvìlá vypravìèka, ve svých pøedstavách setkává po mnoha letech s Tomášem Záøeckým (v souèasnosti mladým a velmi schopným zaèínajícím spisovatelem, kterého ji¾ ètenáøi našeho magazínu SeniorTip znají nejen z jeho rozhovorù s Luïkem Frýbortem, ale i vlastní tvorby).
V první èásti své vize autorka „vzpomíná“ na souèasnost, kdy se nedávno s Tomášem skuteènì setkala. Ano, je to trochu matoucí, ale jako ètenáøi urèitì oceníme její schopnost pøedvídat – by» jen v myšlenkách.
* * *
Je slunné páteèní odpoledne. Veze mì taxík silnicí pod høbetem ®elezných hor. Dívám se na tapetu, její¾ horizont lemují lesy a nad nimi je u¾ jen modrá obloha. V lukách a polích pod lesy vidím trsy vesnièek s èervenými støechami spojené vláseènicemi jeøabin. Údolím protéká øeka, její¾ koryto je jen tu a tam mo¾no tušit v korunách stromù. Jedu na návštìvu k význaènému spisovateli. Taxikáøi jsem pøedala jeho adresu. Nevím, kde pan spisovatel bydlí, nebo» jsem u nìho ještì nebyla. Posadili mì na pravé zadní sedadlo, jak to vy¾aduje etiketa, a mohu øíct, ¾e zcela k mé spokojenosti. Sleduji odevzdanì krajinu, jeliko¾ nemám ponìtí, kde auto zastaví. Zda ve støedu mìsta èi na okrajovém sídlišti. Hlavou se mi promítají vzpomínky. Na jeho první knihu, na naše první setkání pøed dvaceti lety. Jeho první kniha, 15 minus, mì inspirovala k napsání èlánku Bojuj, nebo zemøi! Jestli mì pamì» neklame, èlánek jsem napsala vzápìtí po pøeètení knihy. Napsala jsem ho jedním dechem, asi tak jako pan spisovatel, tehdy ještì studentík, tu knihu napsal. Útr¾ky èlánku se mi vybavují jen matnì, jeliko¾ je to u¾ hezká øádka let, kdy mi pan spisovatel tu knihu vìnoval. Tehdy jsem o ní napsala: Soutì¾ o 60 milionù euro je odstartována. Èas rozlouèení. Ozývají se vìty: Chápeš vùbec, do èeho jdeš? Nevychovali jsme tì, abychom tì vidìli umírat. Mám tì ráda, Done. Já tebe taky, mami. ®ádný z nich nevìdìl, co je patnáctka vùbec zaè. Diváci uvidí krutou reality show, odporný výtvor producentù, budou se bavit, u¾ívat si dìsivé hry o ¾ivot.
Dali jsme si spolu tenkrát schùzku a já na nìj èekala v zahradní kavárnièce Mc Donalda na hlavní tøídì. Kdy¾ pøibìhl, kdy¾ se pøiøítil, záøil jako malý kluk. Omlouval se, ¾e ho zdr¾el jeho vìrný kamarád, psíèek Rex, kterého si pøed pár dny pøivedl z psího útulku jako bezdomovce. Byl jím pøímo nadšený, jeho velièenstvem Rexem I, jak øíkal, tím ulièníkem bez rodokmene. Posadili jsme se do útulné kavárnièky a èas ubíhal jako zbìsilý. Pøedpovídala jsem mu slávu a bohatství, bude-li pokraèovat ve svém úsilí a tempu. On se jen smál a vypadal, ¾e mi spíše nevìøí. Mladý, krásný chlapec se slibnou budoucností, s ¾ivotem vyplnìným poctivou prací, s darem sudièek, které mu vlo¾ily do kolébky velký dar. Vymìnili jsme si kní¾ky. Domù jsem se tenkrát vracela obohacená o jednoho pøítele.
Od té doby jsme se sešli ještì párkrát, dokud byl zaèínající autor. Ale jak jeho knih pøibývalo a jak jeho sláva rostla, jak jsem stárla, nebyl na setkání èas.
Nyní má za sebou øadu knih, øadu uznání a ocenìní a moje slova se vyplnila, jeho sláva stoupla a já od nìj po létech dostala pozvání. U¾ tenkrát v té první kavárnì mi dal slib, ¾e na mne nezapomene.
Auto zastavilo u plotu se svìtlou kamennou podezdívkou, pøed tepanou bránou. Taxikáø nejprve zazvonil u branky a ohlásil mou návštìvu. Vyndal z kufru invalidní vozík a opatrnì mì na nìj posadil. Brána se zaèala sama od sebe pomalu rozevírat. A to u¾ jsem ho vidìla utíkat prostovlasého po cestì, to u¾ jsem vidìla jeho radost. Jak se mù¾e pøi jeho zpùsobu ¾ivota ve vysokých spoleèenských kruzích radovat z návštìvy staré nemohoucí ¾eny? Pøivítal mì srdeènì a nedal na sobì znát, ¾e vidí tu promìnu, jaká se se mnou od posledního setkání udála. Pøevzal od taxikáøe vozík a vezl mì sluncem zalitým upraveným parkem nìkam tou zelení a hýøícími kvìty dozadu ke svému domu.
Nebyl upjatý jako slavný spisovatel, ale stále z nìj vyzaøoval ten š»astný chlapec, který se tenkrát pøiøítil po hlavní tøídì k Mc Donaldovi na první schùzku. Vezl mì opatrnì a cestou jsme si povídali a stále jsme se svým slovùm smáli. Ka¾dou chvíli jsem èekala, kdy pøibìhne Rex, ale odnikud se ¾ádné psisko nevyøítilo.
Souhlasila jsem, ¾e si dáme obèerstvení na terase. Sotva otevøel prosklenou stìnu domu, vyøítili se tøi afgánští chrti a vrhli se ke mnì.
„Bo¾e, ti jsou nádherní,“ vydechla jsem v ú¾asu. A nemohla jsem se vynadívat na jejich dlouhou medovou srst a chytré oèi. Málem jsem je zaèala hladit.
„Pamatujete se, co jste mi kdysi pøedpovídala?“
„Moc dobøe si to pamatuji. A všechno se do puntíku splnilo. I tihle chrti. Zdìdil nìkterý z nich jméno Rex?“ zajímalo mì.
„První Rex u¾ ¾ije jen v mých vzpomínkách. Byl to divoèák, ale nenahraditelný.“
Mladé dìvèe, jistì slu¾ebná, se ve chvilce postarala, aby byl stùl plný dobrot a pøinesla na pánùv pokyn nìkolik jeho posledních knih.
U¾ pøede mnou nesedìl ten bezstarostný chlapec, ale mu¾ v nejlepším vìku a jeho oèi jsou stále tak mladé a jiskøivé. Jeho myšlenky z knih se mi u¾ pletou. Stì¾í chápu, ¾e si je pøes dvacet let uchovávám ve své mysli. ®e si je ve svém vìku ještì doká¾u pøipomenout.
Chci být hrdý na Èeskou republiku. Zrušení poslanecké imunity. Zefektivnìní státního aparátu. Zamezení rozkrádání veøejných financí
Výrok o lidské hlouposti se nerovná tvrzení, ¾e lidstvo je nevzdìlané. Ne. Ale ani vzdìlání a inteligence nezaruèují, ¾e se jedinci nezaènou chovat hloupì.
Ani nevím, zdali nìkterou myšlenku èi sentenci z tìch dob si pamatuje on sám. Ale jistì. Jistì.
A co naše historie?
Doba, kdy se stateèní bojovníci kalicha ubránili celému svìtu a vymohli na basilejském koncilu uznání pøijímání podobojí, tedy ètvrtinu svého programu a sna¾ení. Epocha, která si zaslou¾í obdiv. Tak vypadá jedna strana mince. Pravdivá, líbivá, ¾el i do jisté míry idealizovaná. Ta druhá strana je rovnì¾ pravdivá, ale u¾ o poznání ménì hezká.
Škoda, ¾e tehdy nešel do hloubky, ¾e neodstranil její pozlátko. Ale mo¾ná, ¾e se o to pokusil pozdìji, a já jsem to neèetla.
Zabrousili jsme i na smysl ¾ivota.
Èlovìk hledá nadìji, kterou bytostnì potøebuje. Nadìji, ¾e existuje cosi „víc“, cosi pøesahující mo¾nosti jeho rozumového a smyslového poznání a chápání. Nadìji, ¾e aèkoliv nerozumíme smyslu bytí, neznamená to, ¾e ten smysl tu není a ¾e neexistuje víc, ne¾ co jsme schopni vnímat. Proto¾e pokud by opravdu neexistoval, jaký smysl by vùbec mìlo ¾ít?
Kdy¾ mnì u brány zase pomáhal do taxíku, dìkoval mi za nìco, o èem¾ jsem nemìla ponìtí. Za pohár ¾ivé vody, který jsem prý pøivezla a z nìho¾ jsme si navzájem pøipili.
Marta Urbanová
* * *
Fotokolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky