Malá nahlédnutí do rušného ¾ivota našich psù (6)
V ¾ivotì ka¾dého èlovìka jednou nastane èas, ¾e se zaène ohlí¾et, vzpomínat na to, co pro¾il a co s ním pro¾ívali jeho blízcí. Také jsem se zaèala ohlí¾et, kdy¾ jsem si uvìdomila, jak rychle plyne èas, a ¾e kdy¾ svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v poèítaèi – urèitì se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtìla, naopak chci se podìlit o epizody ze ¾ivota našich psù se všemi, kdo nemìli èi nemají mo¾nost poznat „na vlastní kù¾i“, kolik vzruchu a pøekvapení jim mù¾e psí kamarád pøipravit.
Pøed èasem na stránkách ST, jste si mohli pøeèíst, jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k psí kamarádce yorkšírce Betynce. Ve ètyøech pokraèováních pak povídání o našem pasteveckém „pejskovi“ Cyrusovi.
Pokraèuji povídáním o Lordovi a Cedrikovi…
Maru
Lord a Cedrik (1/2)
A zase se všechno øízením osudu semlelo tak, ¾e pár mìsícù od odchodu Sanyho jsme si jeli kamsi za Opavu a Kunín pro štìnì. Tentokrát pro kavkazského pasteveckého psa po èistokrevných rodièích, ale bez prùkazu pùvodu. U¾ se nám nechtìlo investovat tisíce, kdy¾ šlo jen o psa na hlídání.
Nedovedu si pøedstavit otøesnìjší prostøedí, ne¾ v jakém byla tahle štìòata ubytována. Vilka byla sice pìkná, ale majitelka nás vedla pøes rozbahnìný dvorek dozadu, pak po nìkolika schodech do sklepa k praseèímu chlívku, ve kterém byl chumel štìòat. Bylo tam pološero a strašný puch. Ten nepocházel od psù, to majitel, který s námi vlastnì ani nepromluvil, mìl pod domem výrobnu ¾rádla pro psy a hlavní slo¾kou byla kuøata. Ještì teï se mi svírá ¾aludek.
Vybrat si štìnì v té polotmì nebylo nic lehkého. Tlaèila se jedno pøes druhé na dvíøka a v té zmìti jsem uvidìla oran¾ovopískového pejska s bílými tlapkami a èernou maskou. Líbil se mi rozhodnì víc ne¾ jeho rùznì barevnì flekatí bráškové a sestøièky. Paní Malenová sice do telefonu slibovala, ¾e nám uká¾e fotku jeho otce, ale zatímco man¾el platil, já jsem se štìnìtem v náruèí prchala do auta, jen abych tomu smradu utekla. Neutekla, pes byl tak naèichlý, ¾e trvalo pìkných pár dní, ne¾ mu to z ko¾íšku vyvìtralo. Kdy¾ jsme frèeli k domovu, gratulovali jsme si, ¾e nás napadlo zastavit se na jídlo u¾ cestou tam. Jinak bychom byli nuceni hladovìt, proto¾e nasáklé tím puchem by nás do restaurace nikde nepustili, pokud bychom vùbec mìli odvahu tam vstoupit.
Náš krásný irský vlkodav Cedrik, v té dobì, bylo to kolem Velikonoc, bydlel v pøedsíni na spacím pytli, proto¾e mu zase hnisal loket a potøebovali jsme ho mít pod dohledem, aby si nestrhl obvaz a zase nese¾ral drená¾ní trubièku jako poslednì, kdy¾ si ji vytahoval z rány. Novým pøírùstkem nebyl nijak zvláš» nadšený a vrèel, kdy¾ pøes nìho malý Lordík lezl.
Zase jsme nìkolik týdnù ráno šlapali do lou¾ièek a nìkolikrát jsme vynášeli i hromádky. Ke cti Lordíka musím konstatovat, ¾e je dìlal v¾dy co nejdál od spoleèného pelíšku a nemohl tušit, ¾e koupelna je skoro prvním místem, kam se ráno ubíráme.
A pøišlo nádherné jaro a my honem rychle oplocovali zahrádku, aby nám tam vùbec nìco vyrostlo, proto¾e po našich miláècích zùstávaly na kyprých osázených záhonech deset centimetrù hluboké díry. Bìhem léta byla spojenými silami postavena opìrná zeï za domem a na vybetonované plošince se objevily dvì nové boudy, tu starou ještì po Cyroušovi dostal Conïa. A zaèalo trápení s dorùstajícím Lordíkem. Pouèeni chybami s šarplaninem jsme u¾ neusilovali, aby náš kavkazan byl ostøejší, ne¾ jak mu pøíroda sama urèila, a nepodnìcovali jsme ho k ostrosti, které má sám dost a dost. Jistì¾e nerostl jako døíví v lese, dostal kvalitní výchovu u psího uèitele za opravdu kvalitní peníze.
Za ten mìsíc, co se Lordík cvièil na vychovaného psa, jsme mu vyrobili pøekrásnou novou boudu a tìšili se, ¾e i on bude mít radost. Houby mìl, vùbec o ni nejevil zájem a poøád se cpal do Cedrikovy. Ostatnì dìlá to dodnes a jen nerad se nechává vyhnat z toho vystlaného ráje, velice škaredì èuèí a nìkdy i brblá, ¾e musí do svého.Na dokreslení jeden malý obrázek: dnes v noci o pùl druhé jsem slyšela Cedrikovo naštvané …huf…huf… se kterým nehodlal pøestat. Proto¾e se mi nechtìlo do té zimy, posvítila jsem si na nìj baterkou z kuchynì. No jasnì, v jeho boudì se v pøedsíòce vyvaloval Lordík a evidentnì nemìl v úmyslu pustit dovnitø Cedrika, který se po vyvenèení vracel do tepla. Proto¾e je man¾el v nemocnici, mohla jsem si dovolit hulákat na oba psy pøes okno, kdy¾ jindy chodím a¾ ke kotci. Hnala jsem Cedrika do boudy a Lord, mnohokrát u¾ vyhnaný z cizího „ráje“, neèekal, a¾ vyjdu ven, a radìji se uklidil do svého. I v té tmì bylo vidìt, ¾e tak èiní nerad.
Jako puber»ák byl Lordík úplnì nesnesitelný. I kdy¾ byl na vychování a vìdìl, ¾e na zavolání má pøibìhnout hned a ne a¾ se to bude hodit jemu, dìlal si, co se mu chtìlo. Nejradìj vybìhl na kopec a zapadl do dolíku, kde na nìho nebylo vidìt, a tam si vylehával a pozoroval daleké i blízké okolí, strašil sousedy, kdy¾ si za plotem obdìlávali pár záhonkù, a hledal, kudy by zdrhnul do širého svìta. Mockrát se mu to úspìšnì povedlo, proto¾e sousedùv i náš plot u¾ byly staršího data, tak¾e Lordíkovi staèilo strèit špidlatý èumák pod pletivo, pozvednout ho aspoò na deset centimetrù a u¾ mìl únikovou cestu volnou. Vypadal v tom svém ko¾íšku velice mohutnì, ale dovedl se nejspíš splasknout na placièku, kdy¾ šlo o svobodu jeho podnikání. Jindy se ani neobtì¾oval hledat uvolnìné místo. Staèilo mu chytit plot pìknì do zubù a díra se udìlala vlastnì sama. Chodili jsme s Markem zkoumat, kudy se zase dostal ven, a nebylo to vùbec tì¾ké poznat, proto¾e na plotì jsme v¾dycky našli hrst zlato¾lutých chlupù.
Párkrát vystrašil Laïovy dìlníky, kdy¾ jim zavrèel za zadnicí, soused Kozmík na nìj dokonce míøil z okna brokovnicí poté, co se strachy málem vyvrátil, kdy¾ mu náš pejsek dával za zády najevo svoji nespokojenost. Lenka s kamarádkou pøed ním prchly do gará¾e a soused Václavík se i se svým kokršpanìlem schoval do kùlny, odkud se mnou komunikoval pøes škvíry mezi prkny. Taky jsem za ním bì¾ela pøes silnici, kdy¾ šel sousedkám na autobusové zastávce povìdìt, ¾e se mu ale vùbec nelíbí. Mnì se zase nelíbilo, ¾e ho musím honit s natáèkama na hlavì a ¾e ¾enské panikaøily zbyteènì, proto¾e Lordík mìl pro všechny pøípady poøádný drátìný náhubek.
U¾ jsme z nìho byli všichni neš»astní, proto¾e pustit ho vyvenèit zaèalo být problémem. To jsem musela napøed vyšlapat kopec a pak teprve ho dole man¾el pustil. Musela jsem hlídat, aby se nesna¾il nìkde zase vyrobit únikovou díru. Postupnì jsme se synem Markem ovìšovali plot kari sítìmi. Staré pletivo plotu s Kozmíkovými jsme zlikvidovali a bìhem nìkolika dní napnuli nové. Pod plotem se nainstalovaly podkladky kolmo do zemì, aby se tøeba nepodhrabal. Oddechli jsme si jen na pár dní, proto¾e Laïovi „machøi“ tak „dobøe“ napnuli parádní pletivo na jeho novém plotì, ¾e mnì dalo hodnì práce vytáhnout bìsnícího Lordíka na naše území, kdy¾ u¾ se do pùl tìla prodral k nim, aby jim ukázal, zaè je toho loket, kdy¾ na nìho pokøikují a házejí kamínky.
Doslova nám z nìho tekly nervy a na naštvaného man¾ela u¾ vùbec neplatily moje smutné oèi a pøímluvy. Rozhodl, podal inzerát a Lordíkùv osud byl zpeèetìn. Byly to moc krušné chvíle a Lord jako by vìdìl, co se na nìho chystá, ani moc nelítal po svahu, dr¾el se mi u nohy, tiskl se ke mnì a já se mu pohledem i slovy sna¾ila vsugerovat, aby se nedal, aby byl hodný, ¾e si to tøeba páneèek rozmyslí. Nerozmyslel. Ale taky ho nechtìl dát jen tak ledaskomu, proto¾e je to ostrý pes a mìl rok a pùl a to byla u¾ skoro hranice, kdy ještì mù¾e zmìnit pána, aby si na nìho zvykl. Odmítali jsme všechny, kdo ani nevìdìli, co je to za rasu a co od nìho mohou èekat, tatínky a dìdeèky, kteøí chtìli udìlat radost dìtem a vnouèkùm, a¾ nakonec pøijel ze druhého konce mìsta chlápek, který tvrdil, ¾e má zkušenosti s nìmeckými ovèáky. Vùbec se mi nelíbil, i kdy¾ byl psem nadšený a na druhou návštìvu si pøivedl malou dcerku velmi snìdé pleti. Naše Hanka mezitím zjistila, co je to vùbec zaè. V místì bydlištì mìl nevalnou povìst, byl to kameník s partou sobì podobných opilcù, u kterého se psi støídali rychleji ne¾ mìsíce v kalendáøi a záhadnì mizeli. Bylo mi psychicky èím dál hùø a pøipadala jsem si jako ten nejhorší podvodník, zrádce a padouch. V duchu jsem prosila Boha, a» nìco udìlá, a» pomù¾e Lordíkovi a mnì! Myslím, ¾e nejsem moc daleko od pravdy, kdy¾ napíšu, ¾e ani man¾el nebyl moc ve své kù¾i, jen¾e kdy¾ u¾ rozhodl… Ne¾ ale psa pøedal novému majiteli, donutil ho, aby mu nachystal pøimìøenì velký a pevný kotec s chránìným místem na spaní.
Do Prštného jsme Lorda vezli my, abychom pøedešli nìjakému neèekanému „pøekvapení“, aby tøeba svého nového pána cestou nese¾ral a taky abychom vidìli, jak o nìho bude postaráno. V koutì neoploceného dvora byl nachystán kotec z lešenáøských trubek obtáhnutých plotovým pletivem asi tak dvakrát tøi metry velký. V rohu u styku zdí byla na zemi polo¾ena døevìná podlá¾ka velikosti støední roho¾ky a ve výšce pletiva nad ní „støíška“ z nìkolika prken. Udìlalo se mi úplnì zle, kdy¾ jsem vidìla, co Lorda èeká, proto¾e nový „pán“ nám nadšenì nastínil pøedpoklad, ¾e kotec bude psovi slou¾it i jako místo pro vyvenèení.
Man¾el zavedl psa do kotce, já jsem mu tam postavila jeho misky na vodu a jídlo a pak u¾ nezbylo ne¾ odejít. Ne¾ k tomu došlo, vypustil nový majitel svoji fenu nìmeckého ovèáka, která si šla prohlédnout nového vetøelce. Stáli proti sobì ka¾dý na svojí stranì plotu ve støehu ale v klidu. Lord si ji oèichával a ona po nìm neèekanì vyjela. To si pochopitelnì nenechal líbit a šel po ní plot neplot. Tak ji její páneèek honem zase odvedl z dosahu. Mìla jsem vztek na sebe, na Milana a hlavnì na toho pitomce, který byl celý chtivý našeho psa… na celý svìt. Zároveò jsem cítila nesmírný zármutek a mìla jsem co dìlat, abych se nerozbreèela. Tak jsem se otoèila na patì a šla do auta, abych u¾ tomu všemu unikla a mohla se nìkde v koutku doma vybreèet. Naše cesta zpìt probìhla v tichu, já jsem zápasila sama se sebou, nad èím dumal man¾el, nevím.
Sedìli jsme v blí¾ícím se podveèeru venku a já, abych se nezbláznila, jsem zlikvidovala provizorní ohradu kolem nové výsadby na dvorku, kterou jsme tam nainstalovali kvùli Lordovi, proto¾e ten, pravý a nefalšovaný a lidským „šlechtìním“ nepoka¾ený, si hned na peèlivì upraveném záhonu vyhrabal dolík k odpoèinku, jak to po staletí dìlali jeho pøedci na pláních Kavkazu. Cedrik mne se zájmem pozoroval a nechápal, k èemu je mu tolik svobody, kdy¾ ještì pár hodin pøedtím se ze dvorku nesmìl ani hnout. Vybìhl sice na svah, ale chybìl mu kamarád na poøádnou honièku, tak se za chvíli s hlavou u zemì vrátil. Nebylo nám moc do øeèi, i kdy¾ jsme se rozhodli, ¾e teï mù¾eme odstranit i branku a kus plotku, kdy¾ odpadla starost s Lordovou touhou po svobodì.
Do této stísnìné nálady se ozval telefon, a kdy¾ jsme sedli znovu do auta a jeli do Prštného, bouchalo mi srdce, jako by se chtìlo utrhnout. Bùh mne vyslyšel. Chlápek mìl ze psa strachu plné gatì, proto¾e ten sice se¾ral pár granulí, které mu nasypal do misky, ale kdy¾ odcházel z kotce, šel po nìm. A kdy¾ pak ještì vypustil tu svoji fenu, Lord se zahryzl do pletiva a casnoval s ním tak, ¾e i ti dva pøihlí¾ející cikánští pøíbuzní mìli strach o ¾ivot. Kdy¾ nás pes uvidìl, pøestal zuøit. Beze slova jsem skoro bì¾ela ke kleci a v duchu dìkovala Bohu za jeho pomoc a dìkovala Lordíkovi, ¾e se nedal, ¾e bojoval. Kameník poskakoval kolem a poøád drmolil, jak je mu to líto a ¾e se mu pes moc líbí, ale ¾e si ho nemù¾e nechat, proto¾e si s ním neví rady. Kdy¾ chtìl odemknout visací zámek u „kotce“, zaèal Lord znovu výhru¾nì vrèet a pohled na jeho vycenìné tesáky milého kameníka rozklepal. Man¾el klec otevøel sám, pes se nechal klidnì pøipnout na vodítko, jen si pro sebe hudroval, dokud nebyl u auta. Sebrala jsem misky i s podstavci a teprve a¾ jsem si sedla, se mi rozklepala kolena. Beze slova jsem hladila Lorda, který se tváøil spokojenì vítìznì.
Asi za týden se objevili ještì nìjací docela sympatiètí mladí man¾elé, ale jejich zájem ochabl, kdy¾ na nì Lord, kterému se vemlouvali do pøíznì, výstra¾nì za brankou zavrèel. Jasnì dal všem najevo, ¾e u¾ má experimentù dost, ¾e doma je tady. U¾ se neozvali, a tak Lordík zùstal tam, kam patøil – u nás.
Na tomto místì musím uèinit „poznámku pod èarou“. Na konci pøedloòské zimy probìhl v televizních novinách otøesný šot o majiteli feny nìmeckého ovèáka, který ji i její ètyøi štìòata zastøelil a tìla zakopal na zahradì. Byl bez práce a bez prostøedkù na ob¾ivu. Pohled do tváøe tohoto „milovníka zvíøat“ mne šokoval – byl to ten kameník, který byl na pùl hodiny majitelem i našeho Lorda. Naskoèila mi po tìle husí kù¾e pøi pøedstavì, ¾e tento osud by postihl i jeho
Text a foto:Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky
Kolá¾ © Eva Rydrychová
IRSKÝ VLKODAV
Pes s nejvyšší kohoutkovou výškou na svìtì, to je irský vlkodav. Skuteèný „nì¾ný obr“ psího svìta, odìný v charakteristické hrubé srsti a v kohoutku ne menší ne¾ 79 cm. Plemeno je oddané rodinì, co¾ je spojeno s jeho pøísloveènou kurá¾í. Irský vlkodav patøí k nejpøátelštìjším plemenùm psího svìta, ale vy¾aduje majitele, který je schopný poskytnout mu odpovídající pohyb, péèi a ubytování, které potøebuje, aby nestrádal. Èinorodá rodina s dìtmi by si nemohla pøát vhodnìjšího a pøíjemnìjšího psího spoleèníka. Ve výstavním kruhu irský vlkodav pøedvádí impozantní zjev stejnì jako pùsobivou velikost a soumìrnost. Okouzlí ka¾dého milovníka psù, se kterým se setká.
KAVKAZSKÝ PASTEVECKÝ PES
Ze vzdálených horských oblastí Kavkazu na jihovýchodì Evropy pøichází kavkazský pastevecký pes, pastevecké plemeno, jeho¾ pùvod lze vystopovat dva tisíce let nazpìt. Slou¾il místním chovatelùm ovcí, chránil stáda pøed šelmami. Kavkazský pastevecký pes je bystrý strá¾ce, opatrný vùèi cizincùm, je stejnì nebojácný jako svìdomitý. Díky své pùsobivé velikosti a bohaté srsti má kavkazský pastevecký pes vzhled medvìda. Doma se vìtšinou chová jako plyšový medvídek, v¾dy krotký a milující svou rodinu.