Let do Manchestru

Seděla v letištní hale napůl přikrytá pláštěm a letmo přejížděla očima stránku novin, které tu kdosi odložil. Titulky záměrně stylizované tak, aby na první pohled upoutaly a přesvědčily, že společnost, v níž žijeme, je špatná, rozhodně splnily záměr: PSI ZABAVENÍ EXEKUTOREM PŮJDOU DO DRAŽBY – PŘIZABIL NEVLASTNÍ MATKU – STŘÍLELA AIRSOFTOVOU ZBRANÍ NA DĚTI MATEŘSKÉ ŠKOLKY... Podtitulek oznamoval, že v palbě plastových kuliček o hmotnosti dvaceti gramů uvízla i učitelka a po starší ženě se stále pátrá.

Barbara se pousmála, tohle nebylo špatné. Článek rozbíral, zda šlo o trestný čin zapříčiněný duševní poruchou nebo zhoršeným smyslovým vnímáním způsobeným věkem. Přestalo ji to zajímat a zadívala se velkou zasklenou tabulí na letištní plochu. Posněhoválo a letadla nabírala zpoždění. Ta, která tu stála delší dobu, bylo třeba odmrazit, jiná konečně pomalu rolovala ke startovací dráze nebo naopak stála zdánlivě bez účelu a další čekala, až přistaví schůdky pro cestující. Z jedné strany se pomalu blížil hasicí vůz a z druhé autobusek na přepravu zavazadel. Barbara to pozorovala všechno lenivě a bez zájmu jako člověk, který to už nejen mnohokrát viděl, ale navíc mu je jasné, že se ho to netýká a nikdy týkat nebude. Že prostě nikdy nikam nepojede, natož pak poletí. Navíc spíš než na dění venku musela všechnu pozornost upnout na to, co se dělo tady uvnitř. Kdykoli se mohla odněkud vynořit uniforma a vyžádat si občanku. Podívala se po sobě, aby se ujistila, že nevypadá jako nějaký dezolát a vyloženě zanedbaně taky ne. Taky by měla zapřemýšlet, jak se dostat k nějakému pořádnému gáblu.

Z lenivého vyčkávání ji vyrušilo heknutí a těžký dopad na noviny na vedlejším sedadle. Hodila nedůvěřivý pohled po babce, hubené a scvrklé, která při dosednutí zavadila o její batoh. Dýchavičné, sípavé zahekání, které se jí přitom vydralo z úst, jako by patřilo někomu jinému.
– Promiňte, myslím, že jsem vám pošlapala kabát, slečno... – zaskuhrala babka, když se konečně vydýchala, a sehnula se, jako kdyby se to chystala napravit. Noviny pod ní lehce zašustily. – To jsou vaše? – zeptala se, ale zůstala dál sedět.
Nenamáhej se, kdybych foukla, je po tobě, pomyslela si Barbara nerudně a nohama sevřela přišlápnutý pásek pláště a pro jistotu i batoh. Samu otázku nechala nezodpovězenou viset ve vzduchu a otočila hlavu na znamení, že není co řešit.

– Taky čekáte na spoj do Manchestru? Ten má vždycky zpoždění, už by s tím moh člověk počítat. Jestli někde na letišti stávkujou, tak vždycky v Manchestru, – nedala se odradit babka a soustředěně prohlížela dívčin profil. Něco v něm nesedělo. Na cestu se má člověk upravit. – Půjčím vám hřeben, chcete? –
Hřeben? Nač hřeben, co zas bylo tohle? Barbara se kysele ušklíbla a prohrábla si vlasy. Kdy naposled viděly hřeben? Prsty musely stačit!

– Chcete říct, že neletíte do Manchestru, proč? –
Proč, proč! Babce to nakonec přece jen ještě trochu pálí! Do Manchestru a jinam taky ne! Neletí, prostě neletí! Ale je tu teplo! Naposled takový zažila za městem ve zvěřáku. Barbara se při vzpomínce spokojeně nadýchla a protáhla. Teplo! V tom byla odpověď na veškeré otázky. Teplo se ovšem platilo i nebezpečím. Mohlo se objevit každou chvíli a byl potřeba ten správný mix dovednosti a zkušeností. Neustále se přemisťovala z jedné haly do druhé, nikde se snažila nezůstávat příliš dlouho. Když jí začala hořet půda pod nohama, posadila se do kafeterie, káva bratru osmdesát korun, a předstírala, že čeká, až jí přítel přinese občerstvení. Jo, ten gábl by seděl!

– Děti budou mít starost. Vždycky mě už vyhlížejí. Škoda, že žijí tak daleko, – vzdychla babka a setřela vlhkou, lesklou brázdu, která tu zbyla po slze jako hrášek. V zašedlém obličeji se ukázal melancholický úsměv. – Taky vás už čekají? Rodina? Nebo snad přítel? –
Barbara se znovu ušklíbla. Neměla rodinu. A přítele? Kde by vzala přítele, k čemu? Aby předstíral, že mu na ní záleží a pak ji o všechno obral? Přátelé neexistujou. Možná dřív, kdysi...

– Co takhle kafe? – nadhodila babka nezávazně.
Kafe? Vypadá snad, že má osmdesát korun? Kdyby je měla, dala by si něco vařenýho, takový pivo nasytí i zahřeje. Ovšemže ne tady v kafeterii pro slimáky, ale v tý boudě u mostu, a zbytek by uložila do podšívky na horší časy.
Žaludek ji upozornil, že se takhle potuluje od časného rána, hned jak ji z úkrytu vystrnadila lezavá zima, a to ještě nezačalo svítat! Chtělo se jí spát, aspoň by zahnala hlad, ale tenhle luxus si nesměla dovolit, tohle útočiště si musela uhájit stůj co stůj! Samomluva babky, šum cestujících, občas nějaká hláška... Monotónní, stále stejné vzruchy kolem uklidňovaly, a to bylo nebezpečné.

– Haranti rozjívený, nevychovaný! – zahubovala v té chvíli babka zlostně. Barbara jedním okem zahlédla skupinku předškoláků s ruksaky, ale vzápětí se i ta začala rozmazávat a propadat do mlžného oparu. Přes všechnu snahu cítila, jak jí padají víčka, napětí ve svalech povoluje a sladká, blažená únava víc a víc svazuje údy. Neusnout, jen neusnout!

Byla si jistá, že je na stráži, a možná to byla i pravda, stále ještě viděla halu a pestrou směs cestujících, i když už zdaleka ne tak ostře jako předtím, vnímala i modře svítící návěstí a stánek s novinami, ale vedle toho, ať se snažila sebevíc, se vynořovaly a mlžily obrazy docela jiné: Tady se vracel otec z nočního flámu, těžké kroky provázelo blábolení a klení, a to znamenalo jediné. Hodně rychle uklidit sebe i mladší sestru do bezpečí. Pod postel rozhodně ne a ze skříně vytáhl pětiletou Blážu za vlasy už posledně, tak kam? Co tu ale dělá otec? Neusnout, jen neusnout!
Mikrospánek netrval ani celých deset vteřin, ale to málem stačilo. Dohližitel s vizitkou letiště na klopě, coby ztělesnění moci a spravedlnosti, kolem ní musel kroužit už delší dobu, vědomí jí však prorazil až v téhle poslední chvíli. Bylo to jako ozáření bleskem, tak to bylo ostré. Všechny její smysly byly naráz vzhůru. Na to, aby vstala, nebyl čas. Ovládla vyděšené trhnutí pažemi a přivřela víčka, jakoby přetížená spánkem. Také starou paní zničeho nic přepadla únava. Hlava jí ztěžkla, zvrátila se stranou a pod očima se ukázaly hnědožluté kruhy plné zrníček stáří. Teď působila téměř dojemně.

Muž stál proti nim na vzdálenost sotva několika kroků, vzal do ruky mobil a telefonoval. Tak to je konec, spadla klec, ale stejně to stálo zato, pomyslela si Barbara. Muž pořád telefonoval. Teď se dokonce otočil zády a hned taky pochopila proč. Z druhé strany se mu blížila posila. Koutky úst jí posměšně vyletěly vzhůru. To vypadá tak nebezpečně? Co nejpomaleji, liknavě vstala a sledována podezíravýma očima chytila batoh.

Letadlo do Manchestru má vždycky zpoždění, to bych ráda věděla, proč, – ozvala se v té chvíli babka ospale. Měla vysoký tenký hlásek, který nepříjemně přeskakoval nahoru dolů, jak napětí, pružnost a vibrace hlasivek ochabovaly.

– To je vaše vnučka? – zeptal se teď druhý muž s vizitkou na klopě a netrpělivě se obrátil k babce. Na podezřelé pasažéry měl čich, od toho byl tady, ale než stačil promluvit -
– Určitě už mají o nás starost. Podívám se, jestli přibylo něco nového na tabuli, – pronesla Barbara klidně, naposledy, nevšímavě se protáhla a už z ní byla vidět jenom záda.
Sedadlo vybrala pečlivě. Stálo poslední v řadě sotva pár kroků od jezdícího pásu, který se jí ihned chopil a unášel na opačný konec haly. Při troše dobré vůle mohla vypadat jako nezdárný student, který si nevážil rodičovské podpory, a když vyčerpal všechny prostředky, tak se teď za polední peníze s prosíkem vrací.

Ohlédla se až z bezpečné vzdálenosti. Stará paní právě vstala a naléhavě se dožadovala účasti. Měla právo vědět, proč a jak dlouho tu ještě musí trčet! Vypadala směšně i bezbranně zároveň. Muži se teď o něčem mezi sebou prudce dohadovali. Barbara skoro vesele nadhodila batoh, ale bylo to o fous! Cinknutí lžíce o ešus uvnitř ji docela uklidnilo. Získala je od odrbaného kluka v průjezdu starého činžovního domu výměnou za klíč od šatní skřínky, kterou už nepotřebovala, a co s ním zamýšlel dělat onen kluk, ji nezajímalo.

Barbara se na chvilku zastavila u dlouhého ozdobného truhlíku s květinami, které v umělém světle vypadaly neskutečně, přestože byly pravé. V každém konečku těla ještě cítila rozrušení. Bez dlouhého přemýšlení vklouzla do jednoho z drahých obchodů s parfumy, a teprve když zachytila pohled obsluhujícího personálu, uvědomila si, že to není nejlepší volba. Bylo tu teplo, ale bezpečno rozhodně ne! Žaludek reptal už docela nahlas, v tuhle dobu v sobě obyčejně měla aspoň to pivo na zahřátí, ale vrátit se zpátky do haly nebo ke kafeterii a čekat tam na příležitost, to si ještě netroufala. Hodila batoh na jezdící schody a sjela po nich níž k letištním přepážkám pro odbavování cestujících. Tady bylo daleko víc lidí, a tudíž i daleko bezpečněji. Postavila se před tabuli s odlety, jako by hledala ten svůj, a pozorně se rozhlédla kolem. Co dál?

– Ať koukám, jak koukám, svůj let nevidím. A ty? – Babka se na ni spiklenecky pousmála, v kalném bělmu se ukázaly ještě jiskrné, téměř šibalské oči, a nasadila si brýle. – Kolik je ti? Hádala bych tak nejvíc sedmnáct. – zaskuhrala a hlas jí námahou vyletěl vzhůru.
Sedmnáct a půl, – upřesnila tentokrát Barbara hrdě a pokusila se vrátit úsměv. Světu se nedalo věřit, to znamenalo, že ani dospělým. Především dospělým! Ale tahle stará paní na žádný trik nevypadala a koneckonců ji zachránila od pořádného maléru. – Klidně si můžeme tykat, – zabručela a pokusila se vrátit úsměv.

– Rodiče budou mít starost. –
– Myslíš? – protáhla Barbara pobaveně a beze zloby, s nepřeslechnutelnou ironií. Starost snad ani ne, ale nepříjemnosti s policií a zdlouhavé vyšetřování čeká vychovatele docela určitě. Přála jim to. Útěky z pasťáku byly denním chlebem, ale nevzpomíná si, že by se někomu poštěstilo zůstat venku na svobodě tak dlouho.
– Proč tě tam dali? – dovtípila se konečně babka.
Dlouho žádná odpověď. Proč, proč. Jak to měla vědět? Možná ji sociálka chtěla uchránit před vlastní rodinou? Tak nějak to stálo ve spisu. Byla v gajlárně od deseti let, z doby předtím si pamatovala jen strach, bití a útěky ze školy.
– Co budeš dělat teď? – Barbara pokrčila rameny. Neměla pevný plán, vyčkávala. – Neříkej, že nemáš žádné přátele... –

Tak teď je už zvědavá nějak moc. Barbara se zatvářila zarputile a poodstoupila. Neměla přátele, měla Blážu. Ta byla o pár let mladší. Kde je teď, co je s ní? Kdyby mohla... Tak co? Jak ji měla hledat? Až bude plnoletá a ruce všech sociálek a nápravných zařízení na ni budou krátké, tak pak. Najde ji, najde ji docela určitě!

Babka semkla úzké rty. Nejen hlas, i ony byly poznamenané věkem. Nevěřila, že děti se rodí zlé od přírody. Jenom zlé. Negativní vlastnosti nabírají až časem, příkladem a špatnou výchovou doma, a hlavně nedostatkem komunikace. Také ona musela udělat někde chybu, jak jinak si vysvětlit, že se k ní nehlásily ani vlastní děti? Dobrá slova dělají dobrou povahu a dobré srdce. Jo, někde musela udělat chybu. Vnuky znala jen z fotografie. Beztak z nich dnes budou rozjívení pancharti, takové může potkat všude na každém kroku, není čeho litovat, přesvědčovala se.

Kdysi se jí zdálo, že má syny, na které se jednou bude moct spolehnout. A spoustu přátel. Synové se oženili a odcizili, řádka přátel prořídla, někteří zemřeli, jiní se odstěhovali. Než se nadála, stála tu sama, bez přátel, bez opory, bez pomoci.
– Máš přece děti... v Manchestru, – připojila Barbara váhavě.
– Myslíš? – protáhla teď stará paní posměšně, podobně jako Barbara před chvílí. – A co když ne? – nadhodila s jakýmsi utajeným spříseženectvím. Tady v letištní hale plné neznámých lidí, kteří neustále někam spěchali a odlétali, si namlouvala, že zvládla svoji opuštěnost. Anebo že někam letí. Do Manchestru, proč ne? Dnes to bylo za dětmi, příští týden třeba za bohatou a osamělou přítelkyní. Léta se neviděly a teď se nemohly dočkat, až jedna druhou obejmou... Stačila ale maličkost, třeba ti dva slídiči nahoře... anebo tady ta holka, aby se na ni vrhla stará úzkost. A nenávist! Ke světu, k lidem, skrz naskrz zkaženým, dokonce i k sobě a dětem, k těm především, už proto, že jí někoho tak bolestně připomínaly. Stačilo, aby zaslechla veselý hovor – a hned si uvědomila propast před sebou.

– Jak se jmenuješ? Být tak stará jako ty... –
– Tak co? –
– Nevím. Rozletěla bych se do světa... nejspíš. –
– Kam? Do Manchestru? Za dětmi? Máš tam vůbec někoho? – Na to babka už neřekla nic a otočila se, aby setřela vlhkou brázdu, která tu zbyla po další slze jako hrášek.. – Nevadí, máš mě! V pasťáku mi říkali Bára, – zasáhla Barbara dřív, než začnou přemílat svoji samotu, svoji připoutanost k bolestné, propastné prázdnotě. Sama nevěděla, co ji k takové řeči přimělo, snad že v ní stará paní začala budit soucit.

– Bára... Máš hezký oči. Takový... – Babka hledala slovo a zpytavě se na ni zahleděla. Nedovedla by říct jaké, ale zlé rozhodně ne. Bára. Barbara... Jméno z řeckého „barbados“ se dalo přeložit nejspíš jako cizinec. To se jí líbilo, byla v tom určitá symbolika. Přesně tak se seznámily. Jako dva cizí, a přece spříznění lidé. – Jak si představuješ budoucnost? – zeptala se opatrně.
– Nemám budoucnost. Mám na rohlík a jedno kafe... do pohárku, – upřesnila Barbara věcně.
– To si schovej, teď patříš ke mně, platí? –

Seděly a uždibovaly z rohlíku. Když stará paní pootevřela kabelku, aby přepočítala drobné, zahlédla Barbara koutkem oka pod kapesníkem pistolku. Skoro se neodvážila domyslet, tak se vylekala.
– Chceš ji vidět? Baterie jsou v rukojeti. –
Barbara ztěžka polkla. Tedy, babka je kádr.
– To je ta na kuličky? ...Ty z plastu? – zeptala se váhavě, když se rozpomněla na titulky v novinách, a uždíbla z rohlíku. Stará paní se zatvářila pobaveně a pak se známkou zahanbení, posmutněle kývla.

Blanka Kubešová

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky