Záhadné pøíbìhy – Vìøte, nevìøte
Mezi nebem a zemí
Veèer, kdy¾ jsem odházela do lo¾nice, se mi zdálo, ¾e jsem u¾ hodnì dlouho nemluvila se svým man¾elem. Musím ho poprosit, a» se mnì zase ozve, øekla jsem si, ale moc jsem tomu nevìøila. Kdy¾ jsem u¾ byla zachumlaná pod dekou v pøíjemném teplíèku, kdy¾ jsem u¾ zhasla svìtlo, zaèala jsem šeptat vìty, které byly urèeny jen pro nìj.
Øíkala jsem je tak, jak mi na mysl pøišly, nijak cílenì, na pøeskáèku. Poprosila jsem ho, a» na mne nezapomene, a» se na chvilku vrátí, a» mi nìco øekne nebo vzká¾e. A tak jsem stále dokola omílala svá pøání, a¾ jsem usnula. Ráno jsem se probudila a na man¾ela jsem si ani nevzpomnìla. Samozøejmì, ¾e se neozval, nezavolal, nic mi nevzkázal a já jsem si z toho nic nedìlala, proto¾e jsem ve skuteènosti ani nic neèekala. Odpoledne jsem byla unavená. Pustila jsem si televizi, ¾e se podívám na film.
®ena, zkušená øidièka, øídila auto. Cesta kopírovala bez výrazných meandrù mírnì zvlnìnou otevøenou krajinu. Suchá pevná témìø pøímoèará cesta lemovaná zelenými pásy luk a¾ k obzoru nevy¾adovala zvláštní pozornost. Stromù kolem bylo poskrovnu, jen tu a tam se nìkterý zatoulal a vyrašil v bariéøe šípkových keøù. Obloha se zdála jasná, v nízkých travách ševelilo bezvìtøí, v krajinì pøevládal mír. ®ena se soustøeïovala na cestu. Oblohy ani zelených pláství kolem si pøíliš nevšímala. I její myšlenky se chovaly neteènì. Netìkaly kolem, sedìly ukáznìnì v hlavì, jako by ani nemìly o èem pøemýšlet. ®ena nejela pøíliš rychle, auto sjí¾dìlo travnatou cestou pomalu do údolí. Nikde ¾ádné kalu¾e, kamení, nic co by vy¾adovalo ¾eninu zvýšenou pozornost. Vjí¾dìla do údolí, kdy¾ se náhle spustil prudký déš». Proudy vody se valily na èelní sklo. ®ena zpomalila, jela témìø krokem. Projela údolím, nejni¾ším bodem cesty a auto stoupalo do mírného kopce. Na kopci ¾ena zastavila. Ohlédla se a zùstala stát. Bylo po dešti, Údolí za ní se promìnilo v jezero. Nebylo cesty zpìt.
Jak se dostanu domù? Byla její první myšlenka. Zavolám man¾elovi. Nic jiného ji nenapadlo a vyndala z kasy mobil. Ne¾ odemkla mobil, øekla si sama pro sebe. V¾dy» neznám ani jeho èíslo. Ani nevím, jestli ještì pracuje tam, kde pracoval. U¾ roky jsem s ním nemluvila. A našla v mobilu a stiskla jeho èíslo.
Vtom její man¾el stál vedle ní. Jako by se vèera rozešli.
Nemohu se vrátit domù. Udìlej nìco. Pomoz mi, cesta je pod vodou, ukázala dozadu na jezero.
Man¾el se podíval, ukázal rukou tím smìrem a øekl: „Voda tam není, mù¾eš se vrátit.“
®ena se ohlédla a skuteènì. Jezero tam nebylo. Voda neodtékala, vsákla ji zem. ®ena mu chtìla podìkovat, ale na jeho místì u¾ nikdo nestál. A¾ teprve teï si ¾ena uvìdomila, ¾e mu vlasy neprokvétaly šedinami, ¾e mìl postavu a hustou vlnitou høívu jako zamlada.
Kdy¾ se vzpamatovala, chystala se jít k autu. Ale ne¾ k nìmu došla, probudila se. V køesle u televize.
Marta Urbanová
Foto anotaèního obrázku a kolá¾ © Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky
Další záhadné pøíbìhy - Vìøte, nevìøte
Viktor Mansfeld: Køí¾ v lese
Viktor Mansfeld: Pes za humny
Viktor Mansfeld: Blesk z èistého nebe
Viktor Mansfeld: Padesátimarkovka
Viktor Mansfeld: Podivný rybáø
Ludìk «opka: Procházka s Barykem
Ludìk «opka: Pøíbìh fenky Bíby