Pøíbìh ulity
Milí ètenáøi, vìøíte na NÁHODU? Pøiznám se, ¾e já ne. Vìøím, ¾e tam nìkde „ve hvìzdách“ jsou naše osudy zapsány a pøedurèeny. A proto se nám stává, ¾e v urèitém èase potkáme urèitého èlovìka, který nám zmìní smìr a obsah našich dnù a rokù.
Kdy¾ jsem se koneènì vzpamatovala ze ztráty svého mu¾e a vzpomnìla si na jeho poslední slova, kdy mne nabádal, ¾e si musím najít pevný bod a zaèít ¾ít nový ¾ivot, zaèala jsem se rozhlí¾et, kde bych našla takové spoleèenství lidí, se kterými bych si rozumìla.
Na jednom z literárních serverù mne v sekci foto zaujal mezi mnoha jinými zajímavými a krásnými èernobílý snímek fotografky Terezy. Dívala jsem se na nìj dlouho a hlavou mi pøitom víøily myšlenky – jak se ta malá ulita dostala a¾ do srdce rostliny, co všechno musela pro¾ít, ne¾ se tam ocitla... a nedala mi pokoje, dokud jsem její pøíbìh nezhmotnila. Pøedkládám ho dnes i vám.
Kdo ví, jak dlouho le¾ela v naplaveném písku na mìlèinì té bystré øeky, která se v prudkých vlnách valila strmými bøehy mezi vysokými kopci a nemilosrdnì smetla všechno, co jí pøišlo do cesty.
Cítila na sobì tíhu tisícù pískových zrnek, které ji na spoleèné cestì proudem odíraly ze všech stran, a¾ mìla strach, ¾e ji zcela rozdrtí a také ona se stane jedním z nich. Mìla však štìstí, proto¾e øíèní koryto se náhle rozšíøilo v rozlehlé údolí a ona byla spolu se svými souputníky ulo¾ena v jednom z meandrù.
Nevidìla nic a obklopena vlhkou tmou snila o laskavém slunci, rozkvetlých loukách, kde se stvoly travin kolébají ve vìtru, a o zpìvu ptákù, kteøí v ranním rozbøesku vítají nový den.
Èas ubíhal, poryvy vìtru, prohánìjícího se nad mìlèinou, postupnì odnášely vrstvy písku, aby jej roztrousily po kraji. Malá ulita, lehèí ne¾ písek, byla jedním z nich zdvi¾ena tak vysoko, ¾e se jí zatoèila hlava pøi pohledu dolù. Vidìla smaragdový koberec protkaný barvami kvìtin a zatou¾ila skrýt se v nìm.
Jen málokomu se jeho sen vyplní, ale stalo se, ¾e vítr ztratil svoji sílu, a jak utichal, klesala malá ulita ní¾ a ní¾, a¾ se dotkla širokého listu a sklouzla po nìm pøímo do srdce kvìtiny.
Moc jim to spolu sluší.
* * *
Rozkvetlou loukou šla mladá ¾ena a nemohla se nasytit té svì¾í krásy. Náhle její oèi zahlédly odlesk slunce odrá¾ející se od pískem vyleštìné ulity, a proto¾e má dar vidìt a zachytit krásu prostých vìcí, mù¾eme se jimi tìšit i my.
Marie Zieglerová
* * *
Foto © Tereza 2005
Zobrazit všechny èlánky autorky