Pohádky „z babiččiny krabičky“

Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.

Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?...“ To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.

Mara

* * *

…o zajíci zahradníkovi

Když udělali kozla zahradníkem, z úrody na zahrádce nezbylo nic, protože všechno snědl. Udělat zahradníkem zajíce, to je vlastně stejné, taky sní, na co přijde. Ale ten náš zajíc, o kterém je tahle pohádka, Vendulko, je úplně jiný.

Zajíce Chrupa už nebavilo chodit krást na naši zahradu, protože ho vždycky pořádně prohnali hlídači obři - psi Cedrik a Lord – a on si pak odřel uši, když musel podlézat plot, aby si zachránil kožíšek.

Byl to chytrý a přemýšlivý zajíc a práce se nebál. Poprosil sýkorky, aby mu přinesly pár semínek mrkve a zelí, když létají do zahrady sbírat mšice a housenky. Pak si na malém políčku u lesa na podzim poryl několik záhonků, pěkně je na jaře uhrabal a semínky osázel. Svoje záhonky pečlivě hlídal, aby mu třeba myšky semínka nevyhrabaly, a když uhodila letní vedra, nosil v konvích od potůčku vodu na zalévání.

Ostatní zajíci se mu smáli, že je hloupý, když tak moc pracuje, a bezstarostně se honili po polích i loukách. Chrup na ně nic nedal, raději pečoval o sazeničky, pečlivě je okopával, aby je plevel neudusil a ony pěkně rostly. Při práci si prozpěvoval veselé zaječí písničky a čas mu utíkal jako voda.
Když podzim vystřídal horké léto a sluníčko hřálo stále míň, začal Chrup sklízet svoji úrodu. Už dávno si na ni ve svém domečku udělal místo.

Napřed vyryl červenou šťavnatou mrkev, pak přišlo na řadu zelí. Jeho těžké kulaté hlávky jen tak tak unesl. A když mu po ránu zábly tlapky od první jinovatky, sklidil poslední kytici čínského zelí, křehounké sladké pochoutky, co mu vydrží až do jara.

Sotva za sebou zavřel vrátka od chaloupky, dýchla paní Zima na pole, zahradu i les a z těžkých šedočerných mraků se začaly sypat veliké vločky sněhu.

Chrup si lebedil v pohodlném pelíšku, okusoval mrkev a dělal si už plány na jaro, když najednou uslyšel nějaké šramocení a pak slabé ťuky ťuk na vrátka. Protože nebyl žádný strašpytel, šel se podívat špehýrkou. Venku se krčil malý zajíček, co se zatoulal a teď netrefil domů. Chrup ho vzal k sobě do chaloupky; vždyť měl všeho dost pro oba až do jara.

Co myslíš, Vendulko, kdo mu pak na jaře pomáhal na políčku?

Pohádka z babiččiny krabičky“ – 1

Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky