Pohádky „z babièèiny krabièky“
Na svoje poslední vnouèe – Vendulku – jsem èekala devìt let. To u¾ byla pøedchozí tøi vnouèata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vìnovat, jsouc u¾ regulérní seniorkou.
Pro¾ívaly jsme spolu dobrodru¾né vycházky po zahradì, kde rostlo tolik zajímavých kvìtinek a keøù, kde se na zídce vyhøívaly ještìrky, cvrèci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bìláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ¾ivotem ¾ije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistì, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dìlal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chùva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneèku jiné dobrodru¾ství ne¾ dole na zahradì. Obrovské mraveništì lesních mravencù a¾ skoro nahoøe s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploè lezou? A ploè nosí semínka? A kde mají dìti?...“ To bylo otázek, a¾ z nich babièce šla hlava kolem. A proto¾e takové výpravy byly na denním poøádku, zaèala o nich babièka spisovat pohádky. Tøeba se budou líbit i vašim vnouèatùm.
Mara
* * *
…o zajíci zahradníkovi
Kdy¾ udìlali kozla zahradníkem, z úrody na zahrádce nezbylo nic, proto¾e všechno snìdl. Udìlat zahradníkem zajíce, to je vlastnì stejné, taky sní, na co pøijde. Ale ten náš zajíc, o kterém je tahle pohádka, Vendulko, je úplnì jiný.
Zajíce Chrupa u¾ nebavilo chodit krást na naši zahradu, proto¾e ho v¾dycky poøádnì prohnali hlídaèi obøi - psi Cedrik a Lord – a on si pak odøel uši, kdy¾ musel podlézat plot, aby si zachránil ko¾íšek.
Byl to chytrý a pøemýšlivý zajíc a práce se nebál. Poprosil sýkorky, aby mu pøinesly pár semínek mrkve a zelí, kdy¾ létají do zahrady sbírat mšice a housenky. Pak si na malém políèku u lesa na podzim poryl nìkolik záhonkù, pìknì je na jaøe uhrabal a semínky osázel. Svoje záhonky peèlivì hlídal, aby mu tøeba myšky semínka nevyhrabaly, a kdy¾ uhodila letní vedra, nosil v konvích od potùèku vodu na zalévání.
Ostatní zajíci se mu smáli, ¾e je hloupý, kdy¾ tak moc pracuje, a bezstarostnì se honili po polích i loukách. Chrup na nì nic nedal, radìji peèoval o sazenièky, peèlivì je okopával, aby je plevel neudusil a ony pìknì rostly. Pøi práci si prozpìvoval veselé zajeèí písnièky a èas mu utíkal jako voda.
Kdy¾ podzim vystøídal horké léto a sluníèko høálo stále míò, zaèal Chrup sklízet svoji úrodu. U¾ dávno si na ni ve svém domeèku udìlal místo.
Napøed vyryl èervenou š»avnatou mrkev, pak pøišlo na øadu zelí. Jeho tì¾ké kulaté hlávky jen tak tak unesl. A kdy¾ mu po ránu zábly tlapky od první jinovatky, sklidil poslední kytici èínského zelí, køehounké sladké pochoutky, co mu vydr¾í a¾ do jara.
Sotva za sebou zavøel vrátka od chaloupky, dýchla paní Zima na pole, zahradu i les a z tì¾kých šedoèerných mrakù se zaèaly sypat veliké vloèky snìhu.
Chrup si lebedil v pohodlném pelíšku, okusoval mrkev a dìlal si u¾ plány na jaro, kdy¾ najednou uslyšel nìjaké šramocení a pak slabé »uky »uk na vrátka. Proto¾e nebyl ¾ádný strašpytel, šel se podívat špehýrkou. Venku se krèil malý zajíèek, co se zatoulal a teï netrefil domù. Chrup ho vzal k sobì do chaloupky; v¾dy» mìl všeho dost pro oba a¾ do jara.
Co myslíš, Vendulko, kdo mu pak na jaøe pomáhal na políèku?
Pohádka z babièèiny krabièky“ – 1
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky