Pøíbìh hada
Chodíme vìtšinou zamyšleni, v duchu si pøehráváme „film“ minulých hodin èi dnù, oèi neteènì registrují okolí, dokud naši pozornost neupoutá nìco nezvyklého. Tøeba nìkolik špalkù právì slo¾ené olše, které èekají, a¾ budou zpracovány.
O kousek dál le¾ící pak na nìkolik èástí rozøezaný kmen.
* * *
Na pøíèném øezu pokáceného velikánu pozorné oko zachytí kresbu hlavy a stoèené tìlo hada... Bùh ví, kolik let tam spal takhle ukrytý. Nechtìlo se mu probouzet, u¾ si zvykl, vrostl do kmene, jako by tam odjak¾iva patøil.
Cítil však teplo, jak slunko rozehøívalo pokácený strom, a vracelo se mu vìdomí. Ještì zcela nehybný, ale u¾ vìdìl!
Bylo tehdy horko, ve vzduchu ml¾ný opar zahalující krajinu se pohnul jen obèas ve vlhkém závanu vìtøíku. To mu vyhovovalo, rozeklaný jazyk zachytil molekuly pachu koøisti a on se neslyšnì, ani¾ by se hladina zèeøila jedinou vlnkou, k ní pøibli¾oval. Pak se jeho tìlo ve zlomku vteøiny vymrštilo a obtoèilo kolem nic netušícího koloucha, který se pøišel napít jako poslední ze stádeèka. Svaly se napjaly a nemilosrdnì dusily a lámaly køehké tìlo. Zcela nasycen se stoèil v hustých køovinách zarùstajících ba¾inatý bøeh øeky a zapomnìl na svìt kolem sebe.
Netušil, ¾e podnebí se neèekanì zmìnilo, proto¾e oblohu zahalila mraèna prachu po dopadu malého meteoritu, ¾e sluneèní paprsky neproniknou jejich hustou vrstvou dlouhá léta a zemì vychladne. Netušil, ¾e jen málokdo z tvorù matky Zemì pøe¾ije. Le¾el ztuhlý chladem a zasypán silnou vrstvou zeminy.
Ubíhaly roky, ovzduší se vyèistilo, slunce probudilo semena, øeka, nasycená silnými dešti, se prodrala zpìt do svého koryta, promáèela pùdu kolem bøehù a obnovila v nich ¾ivot. Obnovil se øád pøírody, obnovil se øád ¾ivota. Podnikavé a zvìdavé semínko se chopilo pøíle¾itosti, dralo se ke slunci a rychle vypouštìlo koøínky. Tak jako kdysi had ovinul svoje tìlo kolem koøisti, i ono je ovinulo kolem jeho nehybného tìla, a jak strom rostl a sílil, kmen je obrùstal.
Pøešly roky, na bøehu se objevila veselá parta mu¾ù se sekyrami a pilami. Pokáceli velikán, rozštípali polena. Odpad se spálí. Z kmene budou naøezány dýhy a desky.
A had?! Nemìl dost èasu, aby se ze sevøení vymanil, nemìl ani dost sil.
***
A ty teï sedíš v pohodlném køesle a s uspokojením si prohlí¾íš krásné oblo¾ení stìny pokoje. Vidíš ty hadí oèi, které sledují ka¾dý tvùj pohyb?! A teï...teï jako by se rozkmital rozeklaný jazyk... Ale to pøece jen odlesky ohnì tanèí po stìnì?!...
Tak to v pøírodì chodí – smrt jednoho tvora znamená ¾ivot druhého. Není v tom nic dìsivého.
Marie Zieglerová
* * *
Foto „Zátiší“ a „Slo¾ený velikán“ © forsage2005
Zobrazit všechny èlánky autorky