Bramboráèek
Narodil jsem se na Vysoèinì, na bramborovém poli, dalo by se øíct v øádku, v hejnì pod jedním keøem. Na podzim pøijel na pole traktor a zaèal vyorávat brázdu za brázdou. Na poli bylo hodnì sbìraèù a rozestavìných pytlù. Všichni sbìraèi mìli košíky. Byly mezi nimi i dìti. Byla mezi nimi i Vendulka. Svìtlovlasé dìvèátko s oèima jako trnky. Nemìl jsem èas si ji prohlí¾et, proto¾e mì nìkdo hned sebral a hodil do košíku.
V¾dycky kdy¾ traktor vyoral brázdu, všechny brambory vyletìly za zemì a usadily se na povrchu. Sbìraèi se vrhli ke košíkùm a zaèali je sbírat. Nìkdo z nich sebral i mne. U¾ si nepamatuji, kdo to byl. Hodil mì do košíku, a ten kdy¾ byl plný, vysypal mì s ostatními do pytle. Kdy¾ byl pytel vrchovatý, jeden kluk ho zavázal, nìkdo další ho polo¾il na koleèko a odvezl nás na dvùr. Veèer u¾ byl skoro celý dvorek zastavìný hezkou øádkou pytlù. Èekali jsme tam do rána. Štìstí, ¾e tu noc nebyla zima ani nepršelo.
Druhý den zaèali na dvoreèku pytle rozvazovat. Vysypali nás velké i malé brambory na hromadu a kolem dokola se posadily maminky, tety a babièky a zaèaly nás tøídit. Do nìkterých bedýnek dávaly brambory velké, do jiných støední a ta mròata také nevyhazovaly. Zvláštní bedýnky byly urèeny pro sadbu, jak øíkaly. Jen ty nakrojené nebo nahnilé dávaly stranou.
Ani nevím, jak se to stalo, ale mì jedna teta hodila do bedýnky se samými velkými bramborami. Tak jsem se tam usadil a èekal, co bude dál. ®enské klábosily a jeden kluk odnášel bedýnky pod støechu a nìkteré nasypával zpìt do pytlù. Jak jsem vyrozumìl, ty brambory byly urèené tetám a na prodej.
A ještì ne¾ byla naše bedýnka naplnìná, pøišlo k nám to blonïaté dìvèátko a zaèalo si nás brát do ruky a ka¾dého si prohlí¾et. A ¾e mi štìstí pøálo, tak si vybrala právì mne.
„Já jsem Vendulka,“ øekla, „a ty budeš mùj bramboráèek.“
Velmi mne tím potìšila.
Nejdøív mne udìlala oèi. Velké krásné oèi.
„To aby ses rozhlí¾el po svìtì.“
Hned potom mi nakreslila pusu.
„Abychom spolu mohly rozmlouvat,“ vysvìtlila mnì. „A ještì ti nìkde se¾enu nos, abys byl krasavec.“
Panebo¾e, jak ta mne vymódila.
„Teï tì donesu do školky. Paní uèitelka z tebe bude mít radost a dá tì na výstavu.“
Kdy¾ mì donesla do školky, paní uèitelka mì postavila mezi ostatní figurky a ka¾dý se mnì obdivoval. Ani jsem si nemyslel, ¾e mohu být tak zajímavý a krásný. Na hlavì jsem mìl namísto klobouku jakousi podzimní zahrádku. Myslím, ¾e tam nechybìly èervené šípky. Mo¾ná ani suché kvìtinky. Podíval jsem se na souseda. Vedle mne stál panáèek z kaštanù. A z druhé strany ze ¾aludù. Moc se mi líbil. Byl proti mnì ponìkud hubený. Rozhodl jsem se, ¾e ho budu ochraòovat. Jen mì trošku zamrzelo, ¾e Vendulku nenapadlo, aby pøed nás postavila zrcadlo, abychom se mohli prohlédnout. Tak jsme se ve skuteènosti nevidìli, jak vypadáme. A já jsem se domníval, ¾e vypadám krásnì. Zvláštì po tom, co nás dìti ve školce obdivovaly. A mo¾ná, ¾e se o nás i uèily. A paní uèitelka ¾e jim poradila, jak nás vyrábìt.
Marta Urbanová
* * *
Foto archiv autorky
Zobrazit všechny èlánky autorky