Prosťáček (2/2)

Jejich kamarádství skončilo, když začal chodit do školy. Škola byla pro něj trest. Písmenka se mu pletla a číslice, to teprve byla hrůza. Pan řídící ho posadil do poslední oslovské lavice. A Dívenka ze sousedství ještě do školy nechodila.

Zprvu mu to na mysl nepřišlo, ale čím déle, tím víc se mu po ní stýskalo. Vzpomínal, jak ho ohromil přepych, kterým byla doma obklopena. Nikdy předtím neviděl koberce, na kterých si hráli. A tolik hraček! Jakživ neměl v ruce takové hračky. Mrkací panenky, krásný pokojíček se záclonkami a malinkatým nábytkem.

Najednou procitl. Dostal od pana řídícího pohlavek, až hlavou narazil na lavici. Prosťáček nevěděl, nač se ho ptal, proto mlčel.

Ani nevěděl, proč učitel láteří. Nerozuměl ničemu doma natož ve škole. Nebylo první ani poslední. Byl na ně zvyklý z domova, od své matky. Pan řídící neviděl rád, když Prosťáček ve třídě usínal. Neměl ani tušení, že chlapec si zdřímnul až k ránu a to ve chlévě. Matka měla zase svůj den. Vzala si ostrý nůž a běžela se pod potok podřezat. Tentokrát se otec nevytratil, ale volal o pomoc. Přiběhl nejbližší soused a Prosťáček poznal, že to je Dívenčin otec. Poprvé se za matku styděl. Oba muži ji přivedli domů a otec jí svázal ruce. Prosťáček pro ni potají plakal.

Matka byla nejčilejší o půlnoci. V létě rozsvítila světlo nade dveřmi, postavila na dvorek stůl a naklepávala řízky. Sousedi, když nemohli spát, zavírali svá okna: „Zase blázní.“

Ale její bláznovství nikdo nebral jako nemoc. Ani doktor ne. Když chodila k muzikám, žádný z chlapů pro ni nepřišel tancovat. Seděla na lavici mezi ženskými a zatancovala si jedině o maškarním, když se přistrojila za masku. Ale i tak před ní chlapi utíkali. A celá ves se pak bavila na její účet, protože její maska byla nejodvážnější. Nejsměšnější.

Kamarádství s Dívenkou přestalo, když začala chodit do první třídy.

Prosťáček vyšel ze školy, ale žádné děvče o něho nemělo zájem. Vyhýbaly se mu. Když přišel na zábavu, žádná s ním na parket nešla. On se přesvědčil, proto k muzikám nechodil. Sem tam, když potkal Dívenku, teď už slečnu ze sousedství, snažil se s ní prohodit pár slov. Ale ona se mu zavčas vyhnula nebo ho striktně odbyla. Byla vyšší než on, chytrá a on byl pro ni jen blbeček, prostě vzduch.

Pracoval na statku jako děvče pro všechno. Krmil krávy a jezdil s traktorem. Jeho sestra se provdala a odešla za manželem. Matka se v té době už léčila na nervy. Říkala, že jí v nemocnici dávají šoky. Když to doma vyprávěla, Prosťáček musel odejít, nemohl to poslouchat. Bolelo ho to, jako by je dávali jemu.

Jednou se rozletěly kuchyňské dveře a v nich stála jeho kamarádka, Dívenka odvedle. Měla už po maturitě a Prosťáčkovi připadala jako zjevení. Civěl na ni a málem otevřel pusu. Nezmohl se na slovo. Byla krásná, až ho píchlo u srdce.

O něco rychle a vyděšeně žádala jeho matku. Ta si utřela ruce, shodila ze sebe zástěru a hrnula se ze dveří. Obě utíkaly k sousedům. Prosťáček byl jako u vytržení. Stále ji viděl ve dveřích, a i když odešla, zůstalo po ní v kuchyni světlo. Nejraději by si klekl a hladil to místo, kde stála.

„Proč tě volala?“ zeptal se matky, když se vrátila. A když nedostal hned odpověď, naléhal dál: „Co chtěla?“

„Ale paní se přitížilo, tak jsem jí dávala obklady na srdce.“

Víc se nevyptával. Slyšel, že její maminka je nemocná. Když lidem z okolí šlo do tuhého, jeho matka jim byla najednou dobrá.

To bylo naposled, co ji viděl, Dívenku, svou jedinou přítelkyni z dětství. Odešla na studie do Prahy. Rozloučit se nepřišla. Proč taky. On byl pro ni vosk. Občas ji zahlédl oknem, když přijížděla nebo odcházela z domu na autobus. Ani se neohlédla.
Pak přišla doba, kdy matka rozhodla, že by se měl oženit. Zajela do dětského domova a vybrala mu tam nevěstu. Otec se do toho nepletl.
Vybrala mu dobře. Jednou se vrátila z města a přivezla nevěstu s sebou. Statnou zavalitou dívku, která jejího syna převyšovala o hlavu.
„Dost dobrá na to, aby rodila děti,“ řekla synovi tak, aby to mladá slyšela.
Ta se jen zazubila. Syn nic nenamítal. Od matky už věděl, co a jak a tak se svatbou souhlasil.
Po svatbě platil za ženáče a mohl jít se svou ženou si skočit do hospody. Chlapi už na ně, posilněni pivem a nějakou tu kořaličkou, čekali. A hned začali.
„Mladá paní, jakápak byla svatební noc?“
„Nepotřebuje váš starej výpomoc?“
„Kdybyste potřebovala, stačí říct.“
Pokřikovali jeden přes druhého na celý lokál.

Novomanželka se pustila svého muže, postavila se rozkročmo proti nim a rázně křikla:
„Nechte mýho muže na pokoji. Jestli ještě někdo cekne, popadnu ho a vyklepu ho z trička. On tady nebude nikomu pro smích!“

V lokále najednou chlapům spadla pěna a rozhostilo se ticho, že by bylo slyšet cinknout špendlík. Novomanželka vzala svého muže pod paží a oba odkráčeli do sálu.
Druhý den si celá vesnice vyprávěla, jakou kurážnou manželku ta bláznivá Prosťáčkovi vybrala. Rodila mu každý rok jedno dítě. Toho posledního se už staří nedožili. Otec zemřel na jaře, matka na podzim.

Prosťáčkovi se už neposmívali jako kdysi. Poznali, že někoho takového potřebují. Byl při ruce i s traktorem. Tu přivézt dřevo z lesa, tam tohle, jindy onohle. Předem věděli, že neodmítne a pojede jen za naftu nebo i jen za zaplapánbu. Také na jeho ženu si zvykli. Staré babky si u ní zamlouvali přistrojení do rakve.

Tak si žili v domku po rodičích s kupou dětí jen sami pro sebe. Že by je někdo pozval k sobě na návštěvu, ani nápad. Na to jim dost dobří nebyli.

Po létech pořádala obec sjezd rodáků. Kapela vyhrávala a rodáci, zaváti do všech koutů světa, se trousili k hospodě. Když byla zábava v plném proudu, přišel do sálu i Prosťáček s manželkou, přestože nebyla místní rodačka. Posadili se vedle sebe ke stolu a za chvíli bylo kolem nich prázdno. Ti, kdož seděli vedle nich, měli napilno, aby si přesedli.
Dívenka, teď už žena v nejlepších letech, seděla u stolu s bývalým majitelem cihelny, který přijel ze Švýcarska. Ale i přes celý sál si Prosťáčkova ponížení všimla.
Celý život dole, pro otření bot, pomyslela si.
Došla k baru a poručila si dva velké fernety.
Když je číšník nalil, řekla: „Doneste je panu Kulíkovi a jeho ženě.“
Číšník na ni chvíli zíral, snad se chtěl ujistit, že dobře slyšel.
„Ano. Slyšel jste dobře.“
Vrátila se na své místo. Po očku se dívala, co manželský pár Kulíkových na to. V první chvíli to Prosťáček odmítl, že si to neobjednali. Až po vysvětlení hledal očima Dívenku, pozvedl sklenku a nahlas jí poděkoval.
Tu se od vedlejšího stolu k Dívence naklonil její dávný tanečník, pan inženýr, a utrousil:
„Stará láska…“
Dívenka se k němu obrátila zády.

Za týden po sjezdu rodáků si na ni Prosťáček na silnici počkal. Zastoupil jí cestu, když vyšla z domu.
Už je tomu hodně let, co jsme spolu nemluvili, pomyslela si a pozorně se mu zadívala do očí.
„Tys mi v hospodě dala knížku, tak ti ji jdu zaplatit,“ řekl a držel v ruce peněženku.
„Pár knížek jsem tam přinesla, abyste si je rozebrali. Nikdo nepřišel, že by mi za ně cokoliv dal. Tím míň připadá v úvahu, abys mi platil právě ty. Hlavně ať se ti líbí.“ Zadržela jeho ruku se stokorunou.
Když se rozcházeli, Prosťáček stál před svým domem a ona si poprvé uvědomila jeho cenu.

Marta Urbanová

* * *

Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky