Pekingské chu-tchungy jsou zbytkem 700 let staré zástavby v okolí Zakázaného mìsta. Tvoøí sple» úzkých tmavých ulièek a pøízemních domkù, kde v¾dy bydlela chudší vrstva spoleènosti. Jednoduché pøíbytky obyèejnì mívaly pouze jediný pokoj, který slou¾il jako kuchyò, lo¾nice i obytná místnost. Roh místnosti vyplòoval kchang , vyvýšený stupínek, který nahrazoval lù¾ko i místo k odpoèinku. Pod ním se v krutých pekingských zimách topilo v malých kamínkách na uhlí. Lidé tu ¾ili velice skromnì. Rozpoèet domácností zahrnoval trochu mouky, èaje, uhlí a pár drobností pro radost, napø. vonné tyèinky k slavnostním pøíle¾itostem. Na víc se nedostávalo. K oslavám se sjí¾dìli pøíbuzní a tehdy si dopøáli poøádné jídlo. Pøipravovala se nudlová polévka a spousta sladkostí. Veškerý spoleèenský ¾ivot se odehrával na dvorcích za vysokými zdmi. Pro zútulnìní nevábného prašného prostoru vysazovali stromy, nejèastìji cypøiše, obèas i jablonì, meruòky a švestky. Také proto, aby si vylepšili jídelníèek. Chu-tchungy neposkytovaly pøíliš prostoru k zábavì, pøesto si lidé nìjaké potìšení našli. Vìnovali se chovu zpìvných ptákù, vyrábìli ozdobné klece, chodili se svými opeøenci do parkù. Zvláštní kastu tvoøili holubáøi. Takový holubí nadšenec vydr¾el celé hodiny stát na tìsném dvorku a pozorovat své svìøence pøi letu. Vìtšina pekingských chu-tchungù vzala ji¾ dávno zasvé. Ustoupila moderní zástavbì, napøíklad v ulici Cha-ta-men novému Svìtovému obchodnímu centru, jinde hotelùm. Pøesto v nich stále ¾ije pøes tøi miliony lidí. Èást chu-tungù se opravuje, aby se dochovalo, jak vypadal Peking pøed mnoha sty lety.
Peking vysnìné místo – poutní místo
Pro miliony vesnièanù i obyvatel provinèních mìst pøedstavuje Peking vysnìné místo, kam se alespoò jedenkrát v ¾ivotì tou¾í podívat. Vidìt Bránu nebeského klidu, vstoupit jí do Zakázaného mìsta, kudy smìl døíve vejít jedinì císaø, nebo se poklonit velkému Maovi zùstává stále obrovským magnetem. Dennì pøivá¾ejí autobusy do centra Pekingu tisíce návštìvníkù a ka¾dý z nich se chce vyfotografovat na historickém námìstí Tchien-an-men. Fotografie za dvanáct jüanù je trvalou památkou a doma si ji vystaví na èestném místì. K nejnavštìvovanìjším místùm patøí mauzoleum Mao Ce-tunga na zmínìném námìstí, v nìm¾ le¾í od roku 1976 nabalzamované tìlo Velkého vùdce, pova¾ovaného za zakladatele lidové Èíny. Zejména ti starší k nìmu stále vzhlí¾ejí, dokonce i pøes pøehmaty, kterých se dopustil. Za posledních dvacet let mu pøišlo vzdát hold pøes sto milionù lidí.
®lutá barva – symbol Èíny
®lutá souvisí s mnoha významnými vìcmi. ®lutou barvu mají spraše na obrovských plochách kolem øek ve støední Èínì, na nich¾ se vytváøí velmi úrodná pùda. Tato oblast se pova¾uje za kolébku èínské civilizace a klade se zhruba o 5 000 let nazpìt. ®lutou barvu má podle unášených naplavenin i jedna z nejvìtších øek. Dokonce se tak jmenuje. Vá¾e se k ní první osídlení, první centralizovaný stát, první dynastie. ®lutá øeka má dvojí tváø. Pøezdívá se jí Matka Èíny, ale také Smutek Èíny. Její obrovské záplavy zpùsobují škody, øeka díky nim za posledních 3 500 let zmìnila tok dvacetkrát. Posunula své ústí o témìø tisíc kilometrù. V souèasné dobì se plánuje na ®luté øece obrovské vodní dílo u Siao-lung-ti. Podle projektu zde bude stát druhá nejvìtší pøehrada v zemi (hned po pøehradì u Tøí soutìsek na øece Jang-c`-»iang, která by mìla být dokonèena v roce 2003). ®lutá barva byla v¾dy vyhrazena císaøùm. Èlovìk si to uvìdomí, jakmile vstoupí do Zakázaného mìsta v Pekingu, kde je ¾luté skoro vše vèetnì glazovaných tašek na støechách palácù. Také první èínský císaø sjednotitel, Èchin-Š-chuang, který vládl zemi kolem roku 221 pø. n. l., mìl pøezdívku ®lutý císaø. Byl sice krutý a mocný, ale vykonal mnoho dobrého pro svou zem. Nechal kvùli ochranì pospojovat jednotlivé èásti Velké èínské zdi, zaèal budovat Velký kanál, pro celou zemi zavedl jednotné písmo, jednotné míry a váhy, jednotnou mìnu i zákony a pøipojil k zemi obrovská území, sahající na jihu a¾ k dnešním hranicím Vietnamu. Jeho hrobka s celou hlinìnou armádou èítající mnoho tisíc vojákù v ¾ivotní velikosti, která je zpøístupnìna turistùm od konce sedmdesátých let, patøí mezi unikáty svìtového kulturního dìdictví a je pod ochranou UNESCO.
TENG SIAO - velkomìsto plné mrakodrapù
Jihoèínské mìsto Šen-èen bylo zaøazeno mezi speciální ekonomické zóny a ze špatnì prosperujícího mìsta vyrostlo bìhem desetiletí moderní velkomìsto plné mrakodrapù s dokonalým ekonomickým zázemím. Za svùj pøerod vdìèí hospodáøským reformám, které odstartoval zesnulý èínský pøedstavitel Teng Siao-pching. Bývá proto oznaèován za architekta nové Èíny. V roce 1992 uskuteènil "královskou cestu", pøi ní¾ navštívil rovnì¾ ji¾ní Èínu. Tato cesta zahájila novou fázi hospodáøských reforem, které koncem osmdesátých let stagnovaly. Na poèest tohoto èínského reformátora bude ve mìstì Šen-èen vztyèena sedmimetrová bronzová socha. Teng byl dynamický a optimistický, co¾ má vyjádøit jeho energické nakroèení smìrem k jihu - Hongkongu. Autorem sochy je pekingský profesor umìní Pai Laj-šeng.
Feng-šuej
Stavitelé v Èínì museli odjak¾iva brát v úvahu staré tradice. Nejen to, ¾e dobøí duchové pøicházejí od jihu a doká¾í se pohybovat v¾dy jen v urèité výšce. Pøedevším museli respektovat zvláštní vìdu - geomantii, èínsky feng-šuej, která se sna¾ila èelit všem nepøíznivým vlivùm, hlavnì nepøízni pøírodních sil. Schopnost rozpoznat èi upravit okolní prostøedí tak, aby pøinášelo co nejvíce pozitivní energie a oslabovalo negativní vlivy. Vìøilo se toti¾, ¾e osud jednotlivce, blaho rodiny a vùbec úspìch dalších budoucích generací závisí na pøírodních silách, zejména pak na vìtrech, deštích a na jejich vzájemném pùsobení. Pomocí geomantie urèil vìštec správné místo pro budoucí stavbu. Význam harmonie pøírodních sil dokládá jedna prastará èínská pranostika, která øíká: "Kdy¾ vìtry feng vanou harmonicky a vody šuej kanou pravidelnì, zemì rozkvétá a lid ¾ije v míru a blahobytu." Dodnes má geomantie významné slovo pøi výbìru místa pro cokoliv - pro hrob rodièù, èi pøi pøestavbì domu -, pøihlí¾í se k ní i bìhem rozhodování o budoucí trase dálnice nebo pùdorysu vládního úøadu. Pøizvat si profesionálního poradce z oboru geomantie neváhají ani nejvýznamnìjší investoøi, napøíklad pro monstrózní sídlo Šanghajské banky v Hongkongu, která byla v dobì svého dokonèení v roce 1985 nejdra¾ší budovou na svìtì (s rozpoètem pøes miliardu amerických dolarù). Vypadá sice jako skleník na muøích nohách, ale z hlediska geomantie nemá chybu. Jiná význaèná hongkongská stavba - Bank of China, kterou dokonèili o pìt let pozdìji a byla tehdy svými 369 metry nejvyšší budovou svìta (mimo USA) - se dostala kvùli geomantii do problému. Pøesto¾e ji projektoval významný architekt Ming Pei, Amerièan èínského pùvodu (autor prosklené Pyramidy v paøí¾ském Louvru). Zvolil jako pùdorys ètverec rozdìlený do ètyø trojúhelníkových blokù, které konèí v rùzné výšce. Trochu mystiky, spousta dùkladných výpoètù, aby stavba odolala i tajfunùm, kterých se tu ka¾dé léto objeví nìkolik. Krátce po dokonèení se v okolních stavbách zvýšil poèet úrazù i absencí. Tamní zamìstnanci si stì¾ovali na bolesti hlavy a nevolnosti. Pøivolaní znalci geomantie odhalili, ¾e jejich potí¾e zavinila konstrukce mrakodrapu - má mnoho ostrých hran. Bank of China naøèení odmítla. Majitelùm sousedních nemovitostí nezbylo ne¾ své domy upravit zazdìním oken a pøemístìním vchodù, jinak hrozilo, ¾e se jim nájemníci odstìhují.
Umìlá vodní cesta
Toto dílo smìle snese srovnání s obdivovanou Velkou èínskou zdí. Umìlou vodní cestu, jejím¾ úèelem bylo propojit Peking s Chang-èou na dalekém jihu v provincii Èe-»iang, zaèali budovat za dynastie Suej. Práce na gigantické stavbì se vlekla a teprve v dobì panování dynastie Tchang se pozvolna chýlila ke konci. Spojit chudý sever s bohatým jihem znamenalo zabránit hrozícím hladomorùm. Kanál byl vyu¾íván k zásobování armády a k pøepravì zbo¾í, ovšem neménì dùle¾itou roli plnil jako zásobárna vody pro rozvìtvenou sí» zavla¾ovacích kanálù. Dlouhou dobu pøedstavoval jedinou dopravní tepnu mezi ®lutou øekou a øekou Jang-c`-»iang. Délka kanálu z Pekingu do Chang-èou pøedstavuje vzdálenost zhruba 1 800 km. Do dnešní doby je splavná necelá polovina. Proplouvat mohou jen menší lodì, a to nejen pro nepatrnou hloubku koryta, ale i kvùli nízkým starým mostùm. Kanál se bìhem let v dùsledku èastých záplav pomìrnì rychle zanášel a jeho údr¾ba neustále vy¾aduje znaèné finanèní prostøedky. V polovinì osmdesátých let byl uveden do provozu úsek bývalého Císaøského prùplavu - 400 kilometrù dlouhý, spojující mìsta Sü-èou a Chang-èou. Právì zmínìné mìsto Sü-èou dorostlo díky Velkému kanálu u¾ v minulosti do nebývalé krásy. Zalo¾il ho vládce státu Wu roku 484 pø. n. l. a mìsto dobøe prosperovalo i v dobì, kdy zemi sjednotil císaø Èchin Š`-chuang (kolem roku 221 pø. n. l.). Dodnes je zdejší úsek Velkého kanálu v provozu a dnem i nocí na nìm panuje èilý ruch. D¾unky støídají sampany, ale nejrozšíøenìjším plavidlem zùstávají vleèné betonové èluny. Vozí zeleninu, písek a nejrùznìjší stavební materiál. Èasto slou¾í rodinám jako jediné obydlí, s miniaturními zahrádkami na støechách kabin, a dokonce i s domácími zvíøaty.
Èínské zahrady
pøedstavují svìt sám pro sebe, tì¾ko je lze srovnávat s evropskými. Nikde jinde neexistuje tak dokonalá harmonie mezi pøírodou a architekturou jako právì zde. Nechávali si je stavìt zámo¾ní hodnostáøi císaøského dvora, kteøí tou¾ili odpoèívat na sklonku ¾ivota obklopeni pouze krásou a nejbli¾šími pøáteli. Zvali si zahradní architekty, kteøí se ve spoleènosti tìšili stejné úctì jako malíøi sochaøi èi básníci. Svých dokonalých výtvorù dosahovali snad proto, ¾e se nesna¾ili nikterak imitovat nebo vylepšovat pøírodu, nýbr¾ usilovali o zachování pøirozené harmonie a o vytvoøení pøíjemné, poetické nálady. Tvoøili pouze z kamenù, stromù a vody. ®ádné sochy nebo fontány v jejich zahradách neuvidíte, dokonce i kvìtin je minimálnì. Pøedstavte si: vejdete do zahrady vstupní branou s ozdobným møí¾ovím ve tvaru kvìtiny a váš pohled spoèine na pøekrásných bílých skaliskách. Pøipomínají démonické nestvùry, nebo snad divoká zvíøata? Jejich povrch je pokryt voòavým kobercem mechù a lišejníkù, na tìch nejostøejších skalních øímsách rostou zakrslé borovice a pøi úpatí zejí otvory do miniaturních jeskyní. Kolem rostou vzácné stromy a keøe, porosty tu místy tvoøí dojem neprostupné d¾ungle. V bujné zeleni zurèí pod kameny ve stínu stromù èistý potùèek. Nic víc ne¾ pøíslib pùvabù zahrady, které jsou dosud pøed vámi skryty, na které se zatím mù¾ete jen tìšit. Jdete dál mezi popínavými rù¾emi a pivoòkami klikatou stezkou do aleje banánovníkù. Vede kolem malého vodopádu a konèí u malebného jezírka. Po kamenném mostì, který støe¾í divoké šelmy s rozevøenými tlapami, pøecházíte k pùvabnému pavilonu na ostrovì uprostøed jezírka. Na vodu v zahradì narazíte na ka¾dém kroku, je nejdùle¾itìjším prvkem èínských zahrad. Její tichá lesklá hladina dodává okolí klidu, nebo naopak plynoucí potùèek s vodopádem sem vnáší ¾ivot. Pøebyteèná zemina z vyhloubených jezírek poslou¾ila k vytvoøení umìlých pahorkù, na jejich¾ vrcholcích se vypínají støechy pavilonù s bohatì vyøezávaným trámovím a malovanými prahy. Jak nádherné výhledy se naskýtají shora na jezerní hladinu pokrytou mno¾stvím lotosových kvìtù! Všude panuje klid a pohoda. Nezapomíná se toti¾ na to, ¾e hlavním smyslem zahrady je vytvoøit ideální podmínky k odpoèinku. Samozøejmì zále¾í na tom, kdo ji nechal vybudovat. V minulosti èasto majitelùm slou¾ila nejen pro radost ve stáøí, ale i jako doèasný pøíbytek pro vzácného hosta, který zavítal na návštìvu do bohatého domu. Na jaøe se v zahradách objevují rozkvetlé pivoòky, symbolizující ¾enskou krásu a lásku, v létì nechybìjí lotosy, znak hojnosti. V té dobì bývají na bøezích v houští bambusu pøipraveny malé loïky, na nich¾ se vyjí¾dí na jezírka sbírat lotosové plody. Š»astnému a klidnému podzimu zase vévodí chryzantémy. Ale nejèestnìjší místo mezi kvìtinami stále patøí orchidejím. Chodníky ozdobené nejrùznìjšími ornamenty èasto lemují balustrády, které se ka¾dou chvíli mìní. Také vnitøní prostory zahrady dodr¾ují urèitá pravidla a k jejich rozmanitosti pøispívají èetná zákoutí a dvorky oddìlené od sebe vysokými zdmi. Na jednom dvorku skromnì stojí v rohu nìkolik menších skalisek pøipomínajících hory poutního místa Chuangšan, jinde vysázeli pár banánovníkù ve snaze o¾ivit dvùr údery deš»ových kapek dopadajících na velké listy. I šumìní vìtru v bambusové houštinì doká¾e obstarat pøirozený hudební doprovod. Nic není ponecháno náhodì. Avšak i nejskvostnìjším sceneriím a nejdokonalejším pavilonùm a altánùm by chybìl ten pravý pùvab, kdyby nebyly doplnìny vhodnými nápisy, verši nebo alespoò kvìtnatým romantickým názvem. Ani kvìtiny, dùmyslné skalky èi rozkvetlé vodní hladiny nenahradí sílu slova, umocnìnou nádherným kaligrafickým písmem. Teprve verše o pøírodì, o radostech ¾ivota i hlubokomyslné názory dávných myslitelù a básníkù, doprovázející urèité místo, dotváøejí celý rámec zahrady. Napøíklad tìm bílým skálám na poèátku cesty byl pøisouzen nápis "Klikatá cesta k tajemství" a ty štíhlé, rozeklané, stojící o kus dál jsou "Brokátové útesy". Nad verandu s rudými kvìty ibišku umístili nápis "Besídka hoøící vùnì" a v altánu na opuštìném místì na konci zahrady je kaligrafický nápis: Toliko vzdìláním pronikneš do svìta. Jen podle kultury poznáš èlovìka.
Jiøí Kempný
Zdroj: Kniha Setkání s Èínou
Milena Bla¾ková, Josef Ptáèek
Setkání s Èínou jsou setkání s bohatou historií, kulturou, filosofií, tolerancí rùzných nábo¾enství, divukrásnou pøírodou, exotickou architekturou i ruchem velkomìst.Hlavnì jsou to však setkání s lidmi, která èiní z tohoto obrazového cestopisu velmi pùsobivou výpovìï o ¾ivotì Øíše støedu, nádherné zemì, která ka¾dému uèaruje. Oba autoøi, ka¾dý po svém, slovem i obrazem, vyjadøují své zaujetí Èínou, kterou mnohokrát navštívili.