Naše Bílá nemoc -19
Karel Èapek napsal Bílou nemoc v roce 1937. O smyslu hry v kontextu dané doby netøeba diskutovat. Èapek, bytostný demokrat a humanista, varoval pøed válkou, která byla v roce 1937 ji¾ zcela nevyhnutelná a od nástupu Adolfa Hitlera k moci roku 1933 reálnì oèekávatelná. Kromì tématu války zde nacházíme i varování pøed nebezpeèím totalitního re¾imu. Èapek tehdy jistì cítil dusivý, svíravý pocit na hrudi, mo¾ná si pøipadal jako èlovìk v širém moøi, který ani na jedné stranì nemù¾e zahlédnout bøeh, a pøitom u¾ mu dochází síly, tak¾e je odsouzený ke smrti utonutím. Èeskoslovensko na konci tøicátých let toti¾ platilo za jeden z posledních ostrùvkù demokracie v umírající Evropì. Obklíèeno ze autokratickými re¾imy postrádalo vyhlídky na pøe¾ití. Dvacet let budovaná demokracie, prùmysl a kultura èelila hrozbì totálního zániku a Èapek jako¾to èlovìk vysoce inteligentní, s velkým nadhledem, si toho musel být hoøce vìdom. Pøesto nemlèel a volal na poplach, leè jeho hlas a hlasy nemnoha dalších zùstaly opuštìné èi pøekøièené agresivní vìtšinou.
Karla Èapka øadím mezi výjimeèné mozky divadelní a literární scény, mezi mistry slov, kterých se v dìjinách narodila jen hrstka. V mých oèích jasnì pøevyšuje tøeba i Williama Shakespeara. O Bílé nemoci se nìkdy píše jako o høe èasovì limitované dobou vzniku, o høe, která reaguje na konkrétní události (asi málokdo by neidentifikoval bojechtivého Maršála s démonickým Hitlerem) a tím se stává omezenou a pro budoucnost nezajímavou. Dovolím si tvrdit, ¾e nic nemù¾e být vzdálenìjšího pravdì. Varování pøed zlem a dokonalé zachycení lidské malosti a ubohosti je ryze nadèasové, a nebo alespoò tak trvalé, jak dlouho ještì bude fungovat lidská spoleènost.
I dnešní demokracie je tvrdì vystavena tì¾kým zkouškám a rùzné formy autokratických re¾imù se plí¾ivì derou k moci a kus po kuse jako koroze roze¾írají právní stát a obèanskou spoleènost. Ani náznakem se nemù¾u blí¾it Èapkovu literárnímu géniu, ale troufnu si domnívat se, ¾e naše mravní ideály a hodnoty by spolu souznìly. A proto i mnì je o necelých sto let pozdìji smutno z doby, v ní¾ sílí politický marketing a populismus, kdy extrémisté a další síly rozeštvávají spoleènost, kdy dochází k veøejným a hanebným útokùm na základní demokratické instituce, jaké pøedstavuje senát èi Ústavní soud (ochránce a garant ústavnosti!), kdy se urèité elity bezostyšnì paktují s nedemokratickými re¾imy èi kdy le¾ a nenávist ve veøejném prostoru drtí pravdu a lásku. Ale to by bylo na jinou úvahu.
Bílá nemoc je rovnì¾ hra bezvýchodná a depresivní. Hra, v ní¾ se lidstvo mù¾e zachránit, kdy získá navzdory zdánlivì neøešitelné situaci témìø zázraèné øešení, ale právì sami lidé tuto mo¾nost promrhají a uvrhnou se do neodvratné zkázy. Jako kdyby Karel Èapek symbolicky pøedjímal dobu pandemie koronaviru. Èím jiným ne¾ Bílou nemocí naší doby, toti¾ je covid-19?
Èapkova hra pojednává o lidech, o jejich morálce a zodpovìdnosti, o krizi i trvání hodnot, a toto¾né zkoušce nás vystavuje souèasná pandemie. Stejnì jako doktor Galén objeví zázraèný lék a uzdravení lidstva je na dosah, i my bychom se z koronavirového bahna mohli vyhrabat. Mohli, ale neèiníme tak. Naopak zrovna jako postavy Èapkova dramatu kráèíme vstøíc trpkému konci. Stejnì jako selhávají Èapkovi hrdinové, selhávají i lidé dnešní doby. A» u¾ to jsou vlády èi jednotlivci. Ve výsledku ale prohrají všichni, jak nám Èapek ukázal.
U¾ více jak rok celou planetu terorizuje vir, který rozmetal za¾ité (a naivní) pøedstavy o našem ¾ivotì a bezpeèí. I kdy¾ se z nìj zázraènì vyhrabeme (v nic jiného se u¾ ani vìøit nedá, ale právì v takových chvílích se zázraky dìjí), nebude u¾ nic jako døív, celý svìt se promìní. Otázku, zda k lepšímu, èi horšímu, jako u¾ tolikrát zodpoví lidstvo samo. A snad tøeba poprvé vyu¾ije dìjinné šanci a zvolí lepší cestu? Proto¾e pandemie koronaviru není jen katastrofa doslova planetárního významu, zrovna tak je to i neménì obrovská šance na pozitivní zmìnu myšlení, chování a ¾ití vùbec.
Španìlská chøipka Kalifornie 1918. Nos roušku, nebo pùjdeš do vìzení!
Do urèité míry je nevýslovnì kruté, co s naším svìtem dokázal napáchat virus, který v porovnání se svými pøedchùdci pùsobí, co naplat, ne úplnì nejdìsivìji. Kdy¾ pøed sto lety na sklonku první svìtové války vypukla španìlská chøipka, pøièítá se jí dnes více jak 40 milionù obìtí za jediný rok a smrtnost a¾ 20% (tyto údaje se ale znaènì liší podle rùzných zdrojù). Kdy¾ ve støedovìku zasáhla Evropu poprvé morová rána, zdecimovala její obyvatelstvo bìhem jediného roku øádìní ze 60 milionù na 30 milionù. Za jediný rok dostala polovinu Evropanù… A nutno podotknout, ¾e èerná smrt se s oblibou vracela po nìkolik dalších staletí a prakticky neexistovala generace, která by se s ní nesetkala. Pøesto to lidé vydr¾eli. Prostì ¾ili a ¾ili a ¾ili… A i my pøe¾ijeme pandemii covidu-19. Jen zùstává velkou neznámou, do jakého svìta se pak probudí ti z nás, kteøí budou mít to štìstí (nebo smùlu?), ¾e se ho doèkají. Jisté je, ¾e to nebudou všichni, a hrùzné, ¾e øada ztracených ¾ivotù je, a ještì bude, zbyteèná.
Mo¾ná, ¾e kdyby covid-19 od zaèátku kosil celosvìtovou populaci se stejnou brutalitou a nemilosrdností jako jeho starší sourozenci, vìnoval by mu svìt vìtší péèi a pøístup ka¾dého jednotlivce i státníka by se vyznaèoval mnohem vìtší zodpovìdností a naléhavostí. Takhle to vypadá, ¾e u èásti lidí zvítìzila a dosud mo¾ná vítìzí pøedstava, ¾e se vlastnì nejedná o nic tak strašného a ¾e urèité ztráty jsou akceptovatelné, proto¾e mì se to pøece netýká… Ve skuteènosti se to ale týká všech a všichni jsme u¾ èásteènì prohráli. Svùj døívìjší svìt, døívìjší ¾ivot. Nemusí to ale být porá¾ka fatální. A stejnì jako lotos vyrùstá z bahna èi se fénix rodí z popela, i z téhle porá¾ky mù¾e vzklíèit nìco pozitivního. 20. léta 21. století, a» u¾ vstoupí do dìjin jako léta covidová èi postcovidová, nadìjná èi pochmurná, rozhodnì nebudou nudná.
Kdy¾ v roce 1929 krachem burzy na Wall Street odstartovala svìtová ekonomická krize, která v dùsledku pøinesla nástup totalitních sil a druhou svìtovou válku, Tomáš Ba»a o ní mluvil ne jako o krizi ekonomické, ale o krizi morální, hodnotové, lidské. I tím zpùsobem lze nahlí¾et na souèasnou pandemickou situaci. ®e cesta, kterou se tehdy vydala èást lidstva k jejímu pøekonání, vedla strmì do pekla, dnes známe z hodin dìjepisu, ale zdaleka u¾ není tak jisté, zda se – by» tøeba jen èást – soudobé populace nevydá v jejích šlépìjích stejnì jako hrdinové Èapkovy hry.
Naše Bílá nemoc-19 tu je. Karel Èapek tu svou ukonèil brutálnì, beznadìjnì. Dìjiny mu v následující dekádì daly za pravdu, ale velkoryse lidstvu ponechaly cestièku nadìje. Jak se svou Bílou nemocí-19 nalo¾íme my?
Naše Bílá nemoc -19